Zápasy průzkumníků a vynálezců s rigidními konzervatisty (i v oblasti vědy) jsou „věčné“. Vždy, když se někde písemně zmíním např. o tom, že „každá buňka v našem těle zpívá“, a tedy že „nemoc je jen špatná písnička“, napíší mi rozhořčení, i když jen špatně informovaní či zabednění mužové (a někdy i rozčílené ženy) své názory na to, jaký jsem lhář a manipulátor (při osobním kontaktu je čas a možnost vše vysvětlit podrobněji a původně jen neinformovaní odcházejí informovaní a s nadšeným úsměvem).

Když udeřím do tibetské mísy a vytvořím tak průrazný, ale zároveň objímající příjemný zvuk, ten, kromě toho že ovlivní buňky mého těla a těl a myslí posluchačů, se šíří místností či sálem nebo kostelem, odrazí se od stěn, podlahy a stropu, rozvibruje zdivo… a postupně zanikne. Dá se ovšem předpokládat, že něco z téhle super-informace (hudba je zvláště pro muže jakýsi metajazyk, mozek při ní funguje hlubinněji a intenzivněji) zůstane nějak zakódováno nejen v buňkách těl hráče a posluchačů, ale i ve stěnách místnosti (koncertních sálů, stěn katedrál).