Noc v tmavém hábitu, osázená démanty hvězd se prodrala umírajícím dnem, krvácející ubývajícím světlem. Noc tak mladá, čerstvě vyvrhnutá matkou času, jež v daném okamžiku pochovala dítě dne.

Skutečnost má dva protikladné aspekty. Lidé se na tyto aspekty dívají jako na oddělené celky. Buď se zajímáme o utrpení světa, jako jsou války, špatná politika, teror, anebo se odvrátíme od světa a zabýváme se sami sebou, svými vlastními prožitky.

Vždy mě fascinují úvahy a hranice domnělé morálky týkající se interrupcí. Kdy můžeme zabít nového člověka? Do určitého času jeho vývoje, v okamžiku, kdy má dítě ručičky a nožičky a už vypadá jako člověk? Co je to předtím? Příšera, UFO?

Zarýváš své zkřivené nehty do mrazivé podlahy temné krypty, zděšen nekonečným tichem vznášejícím se v útrobách zapomenutého světa. Tvá samota, mnichu, tvá samota rve vzlykající duši ze sevřených útrob šílených hladem a žízní.

Díváš-li se do očí tomu, koho jsi milovala a který uhasil plamen tvé i své vášně v záhybech těla a ochladil žár doteků, díváš se na sebe.

Neplač nad roky, které namáhají tvůj hřbet a uvrhly tvé prožitky do koloběhu opakujících se činností. Neboť jsi dosáhl klidu, po kterém jsi toužil a kterého jsi se jako mladý bál.

Dovol, abych ti řekl o pokoře příteli. Nechť správně vnímáme toto slovo, neznamenající skloněnou hlavu a strach v srdci. Pokora drahý, je dar velkým lidem, svobodným a sebevědomým.

Tak sedni si do kouta a vem si čaj. Nepobíhej. Víš co vlastně skutečně jsme ? Pojď, uchopíme imaginární nůž a začneme odkrajovat, pokládat jednotlivé kusy naší osobnosti sem na ten stoleček.

Jednoho večera mistr Seung Sahn přednesl v Providence tento výklad Dharmy:

Tak jsem si zvykl říkat, co dělá, co jí, teď jde spát, takto reaguje, to se mu nelíbí a naopak, to se mu líbí. Mluvím o sobě, o svém chování. Je to pomůcka, jak se dívám na sebe samého z odstupu.

Ve starověké Koreji žil před třinácti sty lety velký zenový mistr Won Hjo.
Jako mladík bojoval v občanské válce a viděl mnoho zabitých přátel a zničených domovů. Byl zdrcen prázdnotou tohoto života, proto si oholil hlavu a odešel do hor, aby žil jako mnich. V horách četl mnoho súter, dodržoval přikázání, ale stále nechápal opravdový smysl buddhismu. Protože věděl, že v Číně může nalézt zenového mistra, který by mu pomohl dosáhnout osvícení, vydal se tam napříč velkými suchými severními rovinami.

Podaří se mi věčné téma popsat bez zbytečných klišé? Něco podobného jsem už psal, ale tohle je prostě další pokus.