V době, kdy jsem začal vydával své samizdatové časopisy o dvanácti stránkách naklepaných na psacím stroji (s ilustracemi přes kopírák) ve čtyřech kopiích, jsem je musel do hospody, kde je dychtivě četli, donést. Čtenářům až pod nos. Tehdy ovšem ze zcela jiných důvodů než dnes.

„Jedním z nejděsivějších poučení, jakého se mi dostalo, je to, že dospělí nevědí, co vlastně dělají. Jako dítě ve škole jsem si mylně myslel, že moji učitelé jsou neomylní, znají všechno, chrání je neviditelné silové pole dospělosti,“ píše v deníku Guardian Charlie Booker http://www.blisty.cz/2007/3/28/art33572.html a pokračuje: „Uvědomil jsem si, že jsem věkem dohnal "dospělé" a že jsou stejně neohrabaní jako já sám. Ale starší generace určitě věcem rozumí líp, myslel jsem si. Musejí, protože jinak by svět skončil v chaosu. Pak mi bylo třicet a uvědomil jsem si, že pořád ještě netuším, co se děje. Teď je mi třicet šest a vím, že pořád toho mnoho nevím. Nikdo toho mnoho neví. Všichni improvizují. A svět nikdy "nepropadne chaosu" – protože už je trvale v chaosu, protože všichni z nás, od žebráků k císařům, se v tom jen meleme a snažíme se orientovat se v nepředpověditelném vesmíru, jak nejlépe dovedeme. Jsme jen chodící tvůrci chyb. Jsme jen tupá zvířata,“ přiznává svou beznaděj upřímný žurnalista.