Nemám na mysli „mušku zlatou“, výhru ve sportce nebo náhodný gól, ale to, co je motivem každého savce (a bůhví kolik štěstí prožívají dva slimáci, kteří se páří šroubovitě zavinuti jeden do druhého), tedy silný příjemný pocit jakési všepronikající slasti na jedné a důvěry a spokojenosti se sebou samým na druhé straně.

Zamyšlení Renaty Salecl Moje tělo – moje věc (s podtitulem S klesající důvěrou ve zdravotnictví se rodí ideologie léčby svépomocí, Respekt 10/2007) přináší několik zase ne až tak nových postřehů, ale především inspirativní informace o tom, jak to (rozuměj, systém zdravotního pojištění a veřejného zdravotnictví vůbec) funguje v Kanadě.

S rostoucí záplavou informací nejen o světě kolem, ale také o sobě samém, si běžný člověk stále fandí: myslí, že je to on, kdo řídí běh života svého. Jenže se ukazuje, co tušili již dávní mudrci, a co poodkrývají neurovědci: člověk je spíše tvor, cele řízený žlázami s vnitřní sekrecí, mikroby, viry, emocemi, a také archetypálními reakcemi na dnes diametrálně odlišné podněty. Kdo člověku určuje, co bude či nebude dělat, jak a proč bude na to či ono reagovat? Kdo pohání a „řídí“ lidstvo dlouhodobě? Podle jakých cyklů fungujeme? Pokusím se v tomto ohledu naznačit několik souvislostí…

V současné době zní halou Tate Modern galerie v Londýně rozjařený výskot návštěvníků, kteří si užívají Höllerovu instalaci nazvanou Test Site. Tu totiž tvoří pouze pět různě dlouhých tobogánů.“ Německého výtvarníka skluzavky fascinují, instaloval je již v  galeriích v Berlíně, New Yorku, Helsinkách, Milánu a Bostonu. Podle něj poskytují jak bezpečný rychlý a účinný způsob dopravy uvnitř budov i mezi nimi, a navíc „prožitek sešupu poskytuje okamžik úlevy, dává možnost vypustit některé věci, které v sobě nosíte. Uvolníte se tak a dostanete se pak k podstatě věci. Mé tobogány jsou hřištěm pro tělo i mozek,“ dodává výtvarník Carsten Höller v článku J. Beránka „Londýňané doslova sjíždějí umění“ (HN 2. 3. 2007).