Nechci se stát dospělou. A víte proč? Až příliš často mi jako dospívající dívce říkali, ber to aspoň trochu vážně. A to tedy ne! Nechci žít život, ve kterém pravidla a povinnosti převažují nad radostí. Nechci být dospělá způsobem, jaký je až příliš častý. Bez vize, beze smyslu se plahočit za splněním toho, o čem starší říkají, tak se to má, tak se to dělá, tak je to správně. Nechci po vzoru velké části společnosti naplnit svůj život realizováním se jako dobré matky a věčně se prohrabávat kupou povinností a jen zřídkakdy si najít „čas pro sebe“. Zkrátka chci, aby „čas pro sebe“ byl celý můj život. Chci toho moc? Myslím, že ne, že každá lidská bytost má na svůj život právo a nárok. Proto sem na Zemi přeci přišla. A pokud mi někdo hodlá tvrdit, že to tak není, že život je jen zkouška, slzavé údolí, či výsledek mé předchozí viny, nechci a nebudu mu věřit. Nemohu. Můj život je můj a já ho chci žít radostně. A tak to je!