Na začátku je možná rozhodnutí i touha. Kniha, osvícený mistr. Zážitek z meditace. První duchovní víkend. Vůně tyčinek, nádherná hudba, milí a přátelští lidé. Slova, která popisují neuvěřitelný stav, kterého dosáhli nemnozí a nezapomenutelní lidé. Na začátku je nadšení a rozhodnutí prozkoumat tajemné a neznámé oblasti.

Zaujala nás kniha Eckharta Tolleho Moc přítomného okamžiku a přinášíme vám kratší ukázku z kapitoly Osvícené vztahy.

Jeden mistr po procitnutí byl zachvácen návalem smíchu, který nebylo možné utišit. Kráčel od vesnice k vesnici a vesničané zkoprněle nahlíželi, co to dorazilo za blázna. Čím více uviděl tváří, tím více se smál. On se nesmál vesničanům, on se smál sám sobě.

Dlouho jsem se rozmýšlel jestli na tyto stránky něco napíšu k tématu, které tady rozpoutal pan Müller a jemu podobní pisatelé. Moc mě mrzí, jak se tady otíráte o pana Vacka a učení, které pro nás doslova vypotil. Kdo nevěří ať si přečte jeho paměti, kde popisuje své útrapy se získáváním kvalitních duchovních informací a co se na své cestě nalopotil a nadřel než přišel na to kudy vede cesta. To, že se s námi o své bohaté zkušenosti dělí je opravdu k nezaplacení.

Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám vstoupit do diskusí na tomto serveru či nikoli. Nakonec jsem zkusil napsat toto pojednání, které Vám předkládám.

Četl jsem pár komentářů na duchovních serverech. Viděl jsem nelítostné útoky jednotlivých reagujících čtenářů. Názory do sebe narážely divokou silou a zanechávali smutnou spoušť. Nakonec, nikdo nevyhrál. Co se vlastně stalo? Proč je zuřivá obhajoba našich přesvědčení tak důležitá? Co je motivací lidského konání, co je odměnou, co je cílem ? Co leží za urážkami, nepřátelstvím a pohrdáním?

Pan Müller v Jitřní zemi vydal další článek.  ("O psychoenergetických vzorcích neboli vásanách" - pozn. J.Š.) Podle něho jedna a tatáž vásana může být jednou spásná, jindy nespásná. Chodit do hospody podle něho není nutně nespásná vásana a meditovat není vždy spásné.

Tolikrát jsem slyšel hovořit o Pravdě. O tom, že je důležité najít Pravdu. Je Pravda cílem našich cest? Co to znamená, co je Pravdou, proč je tolik důležitá?

Rád bych opět reagoval na článek Jiřího Vacka, ve kterém vyjadřuje svůj názor můj příspěvek “Átmavičára jako únik.” Možná jsem tam jasně nezdůraznil, že jsem vycházel z vlastních zkušeností a také toho, co jsem vypozoroval u mnoha dalších hledajících, jdoucích stezkou džňána jógy. Nehodnotím tedy átmavičáru jako metodu a její praktický a filosofický základ, ale snažím se popsat, jak to občas bývá v praxi. V tom vidím podstatný rozdíl mezi články Jiřího Vacka a mými, které vyšly na Jitřní Zemi.

Je smutné, když si lidé nerozumí. A jsou-li to navíc lidé duchovní, je to smutné dvojnásob. Cožpak jednota, ke které všichni směřujeme, nezahrnuje i schopnost vcítit se jeden do druhého, podívat se na svět jeho očima, a tak pochopit, proč se chová a jedná tak, jak se chová a jedná?

M. Müller ve svém článku "Átmavičára jako únik" zpochybňuje celou stezku poznání, tak jak ji učí všichni opravdoví velcí mistři od Buddhy přes Šankaru, Ježíše a Ramana Mahárišiho.

Říká se, že lepší je špatná vlastní cesta než sebelepší cesta toho druhého. Cesta, po které s námi nekráčí i naše vlastní srdce, to opravdu není ta správná cesta, která by nás přivedla k našemu nejposvátnějšímu středu. Jak toto volání srdce zaslechnout? Cesta bdělé pozornosti je jedna z možností.

Rád bych reagoval na článek Jiřího Vacka „Neutěšený stav hledajících“.
Nejprve bych rád ocitoval dvě spontánní reakce, když si článek přečetli někteří z mých přátel. Zněly takto: „Ten tedy drtí…“ a „Úplná křížová výprava…“. To jen tak na úvod.
Když jsem zmíněný článek četl, měl jsem pocit, že já píšu o koze a Jiří Vacek o voze. Prostě jako bych já mluvil anglicky a Jiří Vacek čínsky. Potom se těžko píše reakce na něco, čemu nerozumíme nebe nechceme pochopit.
Nejzajímavější je, že Jiří Vacek píše hlavně o neutěšeném stavu hledajících, ale o sobě v podstatě nenapíše ani řádku. Je dost zajímavé tímto způsobem reagovat zrovna na články, které jsem napsal. Byly o mých zkušenostech na mé cestě, které jsem chtěl s ostatními sdílet.

Rád bych se podělil s ostatními čtenáři se svým článkem, který vznikl jako volná reakce na článek pana Vacka a Michala Müllera. Ne že bych se pouštěl do hádky, spíš mi to umožnilo vyjádřit pár svých starších postřehů ohledně nepochopení mezi lidmi.