Na toto téma samozřejmě existuje tisíce variant, ale vždy nové kulisy. Základní vzorec je však vždycky stejný: jedná se o zaobírání se tím druhem moci, která chce poznat a ovládat duši člověka. 

Překážky mohou být zdrojem úděsného trápení, nebo cenným podnětem k růstu vhledu. Prvním krokem při práci s těmito energiemi je nutně jejich jasné rozpoznání. Obvykle se jmenuje pět základních překážek, i když jste možná objevili nějaké svoje vlastní… Abychom jim lépe porozuměli, postupně si je probereme.

Přesný důvod, proč Davida Pologruta, středoškolského učitele fyziky, pobodal jeden z jeho nejlepších žáků kuchyňským nožem, nebyl doposud plně objasněn. Ví se pouze přibližně toto: Jason H., vynikající student druhého ročníku střední školy v Coral Springs na Floridě, si předsevzal dostat se na medicínu. Nesnil však jen tak o nějaké lékařské fakultě – chtěl do Harvardu. Pologruto, jeho učitel fyziky, dal však Jasonovi při ústním zkoušení jenom 80 bodů. Chlapec cítil, že takové ohodnocení – pouhá dvojka – ohrožuje uskutečnění jeho snu. Vzal si tedy s sebou do školy řeznický nůž a při konfrontaci s Pologrutem ve fyzikálním kabinetu svého učitele bodnul do klíční kosti. Soudce prohlásil Jasona nevinným, protože během incidentu prý propadl dočasnému šílenství. Po přestupu na soukromou školu Jason o dva roky později úspěšně složil závěrečné zkoušky jako jeden z nejlepších ve své třídě…

Otázkou zůstává, jak mohl člověk s tak zřejmou inteligencí udělat něco tak iracionálního – tak vysloveně hloupého. Odpovědí je, že školní inteligence má jen velmi málo společného s citovým životem. I ti nejbystřejší z nás mohou ztroskotat na skaliscích bezuzdných vášní a neovladatelných pohnutek. I lidé s velmi vysokým IQ si mohou v soukromém životě vést až překvapivě špatně.

Představte si nějakého těstovitého člověka obaleného tukem. To se může stát vaší mysli – ztěstovatí, pokryje se vrstvami tuku, až otupí a zleniví natolik, že přestane myslet, pozorovat, objevovat a zkoumat. Ztratí bdělost, čilost i pružnost a zkrátka a dobře usne. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, že takovou mysl má téměř každý: těžkopádnou, spící, chráněnou vrstvami tuku, odmítající nechat se vyrušit či pobízet k bdělosti.

Před léty jsem si na letní měsíce pronajal menší domek v jedné indické vesničce v kopcích. Byla to chalupa vysoko v horách a stála na místě mimořádně krásném a tichém. Tam jsem chtěl zasvětit čtyři měsíce meditačnímu cvičení.

Za pár týdnů po mém příjezdu na mýtině kousek pod domem rozbily tábor Delhi Girls, jakási dívčí skautská skupina. Zapojily reproduktory, pověsily je na strom a vyřvávaly hudbu od šesti od rána do deseti nebo jedenácti v noci. Nevěřil jsem vlastním smyslům. Uvažoval jsem, že si budu stěžovat starostovi vesnice a v duchu jsem mu napsal mnoho velmi rozzuřených dopisů, vypadalo to ale, že hluk nevadí nikomu jinému než mně.

Byla to velká výzva pro mou vyrovnanost. Když jsem si prošel přes všechny zápasy, všechen vztek a odpor, moje mysl se v jednom okamžiku poddala. S celou situací se nedalo nic dělat. Jakmile jsem se poddal, bylo to oukej. Vyskytoval se tam zvuk, rámus. Bylo to fajn. Nakonec jsem to nechal být. 

Představte si, že stojíte uprostřed velkého kruhu, ve kterém jsou další dva kruhy. Vnější kruh, prostřední kruh a vnitřní jádro. To je energie, kterou vyzařujete. Vnější kruh se nazývá ochranná vrstva. Druhý kruh je vrstva zraněné citlivosti, prostor, kde zažíváme strach a stud. A konečně vnitřní kruh je jádro našeho bytí, sídlo naší podstaty, prostor, ve kterém plyneme s existencí. Tam žijeme v hlubokém uvolnění, oceňujeme svoje nadání a svou jedinečnost, a už necítíme potřebu bojovat. Naše cesta vede ke znovunalezení naší podstaty, k rozvinutí hlubokého soucítění, k pochopení našich zranění a způsobů ochrany. Teď se na jednotlivé vrstvy podívejme podrobněji.

Náš život může vypadat jako dlouhá řada chyb. Mohli bychom jim říkat „problémy“ nebo „výzvy“, ale výraz „chyby“ je v jistém ohledu lepší. Jeden slavný zenový mistr dokonce mluvil o duchovní praxi jako o „jedné chybě za druhou“, jinými slovy o řadě příležitostí k učení. Ve skutečnosti se učíme právě z „potíží, chyb a omylů.“ Žít život znamená dělat chyby. Když to pochopíme, můžeme dosáhnout obrovské úlevy a odpuštění pro sebe i ostatní – snadněji přijímáme životní potíže.

Jak obvykle reagujeme? Když se v našem životě objeví problémy, vyvolávají v nás potřebu dávat někomu vinu, navozují pocity marnosti a neúspěchu, které se pak snažíme nějak překonat, co nejrychleji se jich zbavit a vrátit se k něčemu příjemnějšímu.