Jaro se konečně hlásí o slovo, příroda se probouzí... Několik veršů brněnského básníka Jana Skácela. (Under Construction... Ještě bude upraveno)

Vítr pohazuje prachem, který se lepí na mou kůži, zabraňuje ji dýchat a ucpává póry. Chci to bláto, tu směsicí prachu a potu setřást, ale místo toho se mi špiní ruce a bláto jen rozmazávají po těle. Natropila jsem tím více škody než užitku. Nezbývá nic jiného, než se vydat dál po své cestě.

Nebo naopak? Verše-glosy Miroslava Holmana.

Člověk, který v něco věří, je obvykle zdravější, usměvavější a vůči katastrofám života rodinného i společenského odolnější. Lidský mozek je zkrátka utvářen tak, že když má něco, k čemu se může upnout, co jej sjednocuje, funguje efektivněji a mimo jiné nepropadá tak snadno negativním emocím.

O světle vnějším a vnější tmě. O tmě vnitřní a nalezení vnitřního světla. O tom, jak vnitřní světlo svítí, i když venku je tma...

Milí čtenáři, rád bych se s vámi v této rubrice podělil o zážitky spojené s četbou svých oblíbených autorů. Jsou věci, které se dají pouze zažít a hovořit o nich je dáno pouze básníkům. Prvním z těch, jejichž verše vám nabízím, je "samotář, myslící na osud lidstva", americký básník Robinson Jeffers (1887–1962), básník strohý a zemitý, jehož hlas zní jako křik orla nad mořským příbojem – své básně psal v ústraní od lidí, v kamenném domě, který vlastníma rukama postavil na útesu na kalifornském pobřeží Pacifiku, jen se svou celoživotní láskou, manželkou Unou, a svými syny. Stranou od "salónního" literárního dění zde vznikla výjimečná poezie, svým důrazem na pomíjivost lidského bytí tváří v tvář přírodě a Bohu, svým neokázalým, ale důrazným apelem na základní lidské hodnoty stejně aktuální dnes jako před šedesáti lety...

Znovu mě v mém životě navštívil jeden z těch překrásných slunečních dnů. Miluji slunce a nenechávám si ujít žádný přiliv energie v podobě vesmírného záření. Skrze rozevřené dlaně mnou prostupuje každý slunečný paprsek. "Skvostné barvy tebou proudí", slyším náhle. Smím si je dokonce představit a tentýž hlas mi oznamuje, v jakém pořadí má duše barvy vstřebává.

Každodenní rutiny v osobních sociálních účastech na tomto světě, pracovním procesu a následných domácích povinnostech nás často zahltí natolik, že nedáváme naší mysli a vlastnímu Já prostor pro zbrždění koloběhu času.

Stále platí slova lišky: "Stáváme se zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali."

Od čtenáře jsme dostali krásný text Oscara Wildea a chceme se s vámi o něj podělit.

Za kterých časů - není důležité, žili dva bratři, dvojčata. Rozdělovaly je tři minuty v objevení na světě, a proto se jeden považoval za staršího a druhý - za mladšího...

Ve Stokorcovém lese bylo snadno poznat, jaký den se chystá. Ptáčkové se k sobě tulili na sklánějících se větvích a hlasitě štěbetali své dvojhlasy. Mírný vánek lechtal listy stromů, dokud se nezačaly třepotat smíchy. Mladé stromky se navzájem plaše dotýkaly, a když se k sobě ohnuly, sdělovaly si navzájem s neúnavným šepotáním velká tajemství.

Ukázka z knihy Neale Donalda Walshe

Víte co je to za léčivou moc, která uzdravuje duši? Ne? Tak čtěte...

Nad krásnou knihou...