Dnes e setkáme s jedním z nejuctívaněších bohů starého Egypta, kterého Řekové nazývali Osiris.

Po delší době zase pokračujeme v procházkou egyptským pantheonem. Tentokrát se potkáme s bohyní Matkou, známou také pod řeckým jménem Isis.

Dlouho jsem rozjímal, co je mír. Jeho pramenem není nic jiného než rozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Mír plných stodol, spících ovcí, urovnaného prádla, mír dokonalosti, mír toho, co je dobře uděláno a odevzdáno Bohu jako dar. 
 

V životě se vám vyskytly okamžiky, kdy jste byli čistým uvědoměním. Žádné představy, žádné myšlenky jako „Jsem bdělý“, nebo „To je strom“, nebo „Nyní medituji.“ Jen čisté uvědomění. Vnímavost. Jakási prostorová kvalita vlastní existence. Možná se to stalo, když jste seděli na břehu řeky a nechali jste se prostoupit jejím zvukem. Nebo když jste se procházeli na pláži, zatímco znění vln oceánu smylo činnost mysli tak, že zůstala jen chůze, pocit doteku nohou s pískem, zvuk příboje, teplo slunečních paprsků, zalévajících vám hlavu a ramena, vánek na lících, vzdálený křik racka. 

V tom okamžiku, v jeho celistvosti, v jeho totalitě se vytratila představa o vás samých. Ničeho jste se nedrželi, na ničem jste nelpěli. Nesnažili jste se zážitek udržet. Prostě proplouval skrze vás, kolem vás, s vámi, ve vás. V tom okamžiku jste byli tím zážitkem. Byli jste proudem. Mezi já-slunce-oceán-písek nebyla žádná hranice. Překročili jste oddělování, které vytváří myšlení. Byli jste tím okamžikem v celé jeho plnosti.  

Představte si nějakého těstovitého člověka obaleného tukem. To se může stát vaší mysli – ztěstovatí, pokryje se vrstvami tuku, až otupí a zleniví natolik, že přestane myslet, pozorovat, objevovat a zkoumat. Ztratí bdělost, čilost i pružnost a zkrátka a dobře usne. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, že takovou mysl má téměř každý: těžkopádnou, spící, chráněnou vrstvami tuku, odmítající nechat se vyrušit či pobízet k bdělosti.