S postupným zapojováním se do proudu energie roste naše schopnost získávání informací a porozumění. K urychlední vývojového proudu přispěje změna mezilidských vztahů, mezi milenci, přáteli, rodiči a dětmi, ale i vztahů k cizím lidem.

Vzájemné boje o energii nás provázejí neustále, dokud nedokážeme najít způsob jak se napojit na alternativní zdroje. K tomu je nutné mimo jiné pochopit, jak sami krademe energii druhým lidem.

Knihu Jamese Redfielda můžeme chápat jako akční podobenství. Jeho devět vhledů - devět poznání - nám může pomoci na cestě k pochopení sama sebe. Stojíme na křižovatce a každá "náhoda" nám pomáhá při hledání další cesty.

Šaman je prostředníkem mezi dvěma světy, proto jej nemohou uspokojit zážitky druhých. Jeho zkoumání by mu mělo přinášet radost z dobrodružství.

Co je a co není šamanismus? Dnes je velký zájem o všechny možné exotické duchovní směry, takže nezaškodí podívat se na šamanismus trochu blíž. Může nám něco dát i v dnešní době, nebo je již dávno překonaný? Kdo je to vlastně šaman?

V roce 1818 vyslovil německý lékař Heinroth názor, že tělesné choroby mají psychické příčiny. Tehdy se mu kolegové jednoduše vysmáli, ale ne proto, že by jim takové tvrzení připadalo samozřejmé, nýbrž proto, že myšlenka, že by v medicíně mohlo existovat něco jako psychosomatika – právě Heinroth zavedl toto slovo – jim připadala naprosto scestná.

Obtíž spočívající v odlišení jevu od podstaty není nic nového. Už před 2400 lety Sókratés prohlásil: „Neexistuje taková nemoc těla, která by nesouvisela s duší.“ A Platón, nejslavnější Sókratův žák, si stěžoval: „A to je právě největší chyba v léčení nemocí, že existují lékaři pro choroby těla a jiní pro choroby duše, přestože obojí nelze od sebe oddělit.“

Emoce není žádná činnost, ale událost, která člověka postihne.

Afekty se zpravidla přiházejí na místech nejmenšího přizpůsobení a ukazují zároveň zřetelně příčinu sníženého přizpůsobení, totiž určitou méněcennost a existenci určité nižší úrovně osobnosti.

Na této hlubší úrovni s jejími emocemi, které lze kontrolovat buď stěží, nebo vůbec ne, se chováme víceméně jako primitiv, který je nejen bezmocnou obětí svých afektů, ale je navíc pozoruhodně neschopný morálního úsudku.

Do „afektu“ je subjekt vtažen a dostává tak pocítit celou váhu skutečnosti. Rozdíl tedy přibližně odpovídá poměru, jaký je mezi popisem těžké choroby, který čteme v knize, a skutečnou chorobou, kterou trpíme. Psychologicky nevlastníme nic, co jsme skutečně nezakusili. Pouze intelektuální náhled proto znamená příliš málo, neboť tak známe jen slova, ale neznáme podstatu zevnitř.