Obvykle se má za to, že duchovní růst souvisí s praktikováním nějaké nauky — zenu, advaity, tantrajógy, aj. Jenže všechny nauky k nám přicházejí z venku, podepřeny zkušeností a autoritou ostatních. Dokonce i když jsme nabádáni, abychom hledali pravdu v sobě, děje se tak prostřednictvím doporučení, návodů a metodik. Každé doporučení však vymezuje, co je žádoucí a co ne, a každý návod je postrčením od nesprávného ke správnému. Posloucháme-li doporučení a řídíme-li se návody, pak zákonitě podléháme vnější autoritě: mistrovi, guru, svaté knize, církvi. Jenže každý z nás je jiný a žádná nauka nemůže být naprosto všeobjímající. Dříve nebo později proto v našem životě přijde okamžik, kdy musíme volit mezi tím, co je nám předkládáno jako správné, a mezi tím, co jako správné sami vnímáme. Osobně se domnívám, že skutečný růst začíná právě v tomto okamžiku. Teprve v tomto okamžiku se totiž ujímáme osobní zodpovědnosti za to, co děláme, a začínáme věřit sami sobě víc, než komukoliv jinému.

Současná doba vyžaduje velké množství energie, neboť mnozí se cítí velice špatně. Špatně z toho důvodu, neboť řešení životních situací vyžaduje ohromný energetický výdej.

Příběh o jednom setkání....

Je mnoho učitelů na této zemi, kteří učí na různých úrovních různým disciplínám. My půjdeme po stopách učitelů duchovní nauky. Budeme je sledovat na různých stupních poznání tak, jak oni sami poznali.

To, co je v jejich učení správné a dobré, pochází od Boha, co je mylné, je z jejich nevědomého lidského ega. Půjdeme-li stále výše, vědění božské stále více převažuje, až nakonec - úměrně s ubýváním sobeckého, nevědomého ega - dominuje docela.