Když jsem v roce 1969 na jaře začal při pravidelných cestách po Karlově mostě (tehdy jsem chodil pěšky z Vinohrad přes Václavské náměstí, které jsem vždy, jako korzo, obešel, přes Národní třídu a nábřeží až na most a na Malou Stranu) poslouchat Hastrmana a jiné písničky nepřehlédnutelného Jardy Neduhy, věděl jsem, že jsem našel, co jsem ani nehledal. Začal jsem s ním trávit stále víc času nejen přes den, na mostě (on hrál a zpíval a prodával své kresby, já si koupil píšťalku a prodával své koláže a grafiky). Ale i večer, např. U Glaubiců (řízek přes celý talíř stával jedenáct korun!) a hlavně U Krále Brabantského a U slunců.

“Jsem písničkář, instrumentalista, příznivce etnické a meditativní hudby a mimo jiné studuji hudební teorii a pedagogiku v Olomouci. Před dvěma lety jsem byl na studijním pobytu v Indii na fakultě hudby, kde jsem se učil hrát na sítár, který nyní využívám ve svém hudebním životě. Rád bych napsal práci o dosud nejvýznamnějším sítáristovi v českém prostředí, o Emilu Pospíšilovi. Protože vím, že jste s nim spolupracoval, byl bych rád, kdybyste mi zodpověděl následující otázky,“ napsal mi Karel Cvrk ze Šumperka.

O tom, že hudba kolem nás (v reklamách, v médiích a především na koncertech a hudebních festivalech) je stále hlasitější, jsem psal již několikrát. Teď se ke mně dostaly další informace, potvrzující vážnost fenoménu, kterému zatím ještě, kromě některých lékařů a hudebníků, nepřikládáme odpovídající vážnost. A jako ve všem, co se týká člověka a jeho způsobu vnímání, i tady jde i o to, jestli se nám to, co posloucháme, líbí nebo nelíbí.

Tak jako nikdy nemůže sytý pochopit pocity hladového, tak jako nedokáže pochopit o čem je řeč člověk, který nikdy neochutnal cukr (ač třeba vystudoval vysokou cukrovarnickou), právě tak naprostá většina Evropanů a Američanů netuší, přes všechny vyslechnuté symfonie a naposlouchaná cédéčka všech slavných skupin, o čem mluvil Karlheinz Stockhausen, když říkal, že „hovoří s anděly“.

Rytmy ovládaly těla (hlavně mužů) od prvních dávných pokusů šamanů využít (zvláště v jeskyních, kde to znělo hlasitěji než ve volné přírodě) moc, jakou nad nimi a námi má rytmus. Je ale velký rozdíl mezi transem po pár hodinách tancování na techno party a mezi „hudbou sfér“ (tedy blažeností a extází vjemu při poslechu prakticky každého zvuku). Nebo jinak, mezi tím, k čemu potřebuji zesilovače, reproduktory, dýdžeje (a případně Extázi), a mezi využitím přirozených vlastností mysli (a vláskových buněk a přeprogramovaného centra sluchu). Mezi dudami a nebem. Nebo, a vyznavači techna a jiných hlasitých rytmů mi tuhle paralelu asi neprominou - mezi znásilněním a milováním.