Rituál smrti - poněkud děsivě znějící název - ale vzpomínám s vděčností a pokorou na letní den a noc, kdy jsem přestoupila další práh. John Hawken nás během tantrického výcviku převedl přes mnohý práh. Bylo jen nutné dovolit si to, odvážit se, plně se poddat a otevřít upřímně své srdce.

Vlastní rituál začínal večer a trval do dalšího rána. Veledůležitá však byla i odpolední příprava na něj. Čas pro rozjímání a bilancování. Bloumala jsem lesem. Přemýšlela jsem o svém dosavadním životě, o sobě, o svých blízkých, o Zemi a smyslu mého života na ní. Co jsem za svůj život zvládla, co jsem pochopila a co nezvládám? Co se mi na sobě líbí a co bych ráda změnila? Kým jsem sama pro sebe a kým jsem pro druhé? Jak moc si sama sebe uvědomuji a jak se mám ráda.? Kolik mám v sobě vědomí, respektu, úcty, pohody, radosti ...? Hodně práce přede mnou, ale také slušné dílo za mnou. I kdybych teď odešla ... Toto pochopení o naplněnosti vlastního života mi přineslo  tichou radost a vyzbrojilo mě odvahou pro nadcházející rituál. Rituál každý z nás zahajoval vyslovením záměru pro nový život - hlasitě a pevně jsem vyslovila, čemu chci tento rituál zasvětit. Pak přišla ta pravá chvíle pravdy, kdy stojíc na "okraji propasti smrti" jsem pochopila, jak moc lpím na životě. Dlouho, dlouho se mi nechtělo spadnout dozadu (do náruče toho, kdo mě zachytil před pádem a položil na žíněnku). Oddalovala jsem pád do hlubin, kde tělo už není a duše se vznáší. Balancovala jsem na okraji a vnímala naprosto zřetelně, co mě poutá ke starému a čeho se bojím v tom novém životě. Zkoumala jsem míru své odvahy opravdově jít vstříc změně. Dlouhý pád, úleva, nová krajina, lehkost bez těla, všechno je možné - stačí jen zvolit cokoliv z řady možností. Předlouhá noc. Tělo zabalené od špiček prstů na nohou po poslední vlásek. Chvíle spánku a dlouhé chvíle bdění. Konečně svítá. Je ráno, jemně cinká zvonek. Odhalují mi nohy a omývají je pro čisté a lehké vykročení do nového života. Kousek jablíčka vložený do úst, vůně květiny vložené do mých sepjatých rukou. Pomalounku vstávám a kráčím vstříc oslnivému letnímu ránu. Jinak voní vzduch, zvuk je rozložen v izolovaných úrovních, tráva se měkce ohýbá a studí do bosých chodidel. Hlína hořce voní, když si na ni lehám. Cítím změnu. Něco z toho, co už nepotřebuji, zůstalo v dnešní noci, "v minulém životě", dosloužilo. Výkřik radosti : Jsem". Jsem živá a plná nadějí, plná možností, kráčím a  Země je mi vlídnou a chápavou matkou, svítí slunce, dýchám. Náhle jsem se uviděla jinak - celistvěji než kdy předtím. Tak jo, jsem taková a maková.  Někdy úžasná a někdy pořádně protivná a nechápavá. Tohle umím báječně a tohle mi nejde vůbec. Tady jsem pokročila a tady chodím jak pešek dokola. Co má být? Jdu a dělám to nejlepší, čeho jsem schopna. Padám, ale vždycky znovu vstanu. A právě proto jsem to já ve své jedinečné podobě. V tom je má síla. Sehnala jsem všechny své ovečky do ohrady - ty bílé i ty černé. Do srdce jsem zapsala svůj záměr a v rituálu jsem našla další sílu i odvahu vykročit znovu.

I tohle učí tantra - spojit v nás, co se dříve zdálo nespojitelné. Tak přemýšlím, jakou barvu má dnešní sklíčko. Vzpomenu-li na popisované letní ráno, řekla bych, že duhovou.