Podle písem koná každý člověk třemi způsoby - myslí, řečí a činy. Většina lidí více mluví než koná. Hrají divadlo před ostatními, vytahují se a předvádějí svou hru, až zapomenou, že to vše je jen hra a uvěří tomu co všem ostatním namluvili. V tu chvíli sice myslí i mluví stejně, ale jejich činy jsou svázány touhami a vazbami na svět.

Pro duchovní cestu jsou vždy rozhodující činy. Činy mění mysl a čistá mysl očišťuje řeč i činy. Každý člověk je jiný, vyrostl v jiném prostředí a od Boha dostal jiné schopnosti. Na celém světě neexistují dva stejné osudy. Každý člověk je zde na světě sám za sebe a je jen na něm, co se svým životem udělá. Každý má jinou schopnost uvažovat o sobě, o životě a svém světě. Přesto je v mysli mnoho společných jevů, na které existuje stejný lék, stejné metody cvičení a očisty mysli a ducha.

Všechny bytosti na světě mají jedno společné. Touží po štěstí. Tato touha má však naprosto individuální podobu. Někdo vidí štěstí v penězích a bohatství, jiný v dobrodružství, další v rodině a jiný zase ve službě ostatním. Málokdo si uvědomuje, že jeho štěstí je v radostném tichu srdce. Když si po letech snahy naplním svůj sen, potom na krátkou chvíli získám tento prchavý pocit štěstí. Netrvá to dlouho a tento nádherný pocit je překryt pocitem strachu, že bych mohl o své štěstí přijít. V té chvíli už nejsem šťastný, ale závislý a připoutaný k vysněnému cíli. Mudrci to vědí. V pomíjivém světě je i štěstí pomíjivé. Co jiného se od něj dá čekat.

Některé bytosti již vědí, že radostné ticho srdce je skutečné štěstí a hledají ho. Pro ně jsou určeny rady, jak toto štěstí získávat a nakonec v něm natrvalo spočinout. Většina bytostí o tichu v srdci nic nevědí. Každý má jakýsi matný pocit, že existuje něco, pro co má cenu žít. Jejich mysl je však tak hrozně zarostlá křovinami tužeb a falešných představ, že kromě něj není nic vidět a pokud se nerozhodnou ono hloží vymýtit, motají se neustále v několika vyšlapaných pěšinách a nikdy nenajdou cestu ke skutečnému štěstí.

Někteří jen tlachají, naparují se a vytahují. Je to pokrytectví zakrývající jejich lenost, zbabělost a strach ze změny Jiní vynakládají velikou, ale spatně směřovanou snahu. Místo duchovního pokroku se chytají do pastí své mysli, konají těžší a těžší pokání a tak trýzní své tělo i svého ducha. Jejich snažení jsou vnější a ty nevedou k radostnému tichu srdce.

Když někdo vykřikuje "Já jdu cestou Bhakti", zeptejte se ho: "Kolik set poklon denně děláš k Bohu, kolik tisíc modliteb denně mu za svou spásu věnuješ a kolik hodin svého času denně ležíš před svým Bohem v tichu?" Málokdo bude mít co říci. Bhakti je pro ně jen druh emoce, na které jsou závislí.

Někteří experimentují s meditací, sedí a snaží se vidět světlo či dosahovat hlubokých úrovní ducha. Netuší, že světlo, stejně jako hluboké úrovně ducha nejsou nic než myšlenky, pomíjivé a nestálé. Samozřejmě netvrdím, že je to k ničemu. Pro někoho je to, že si sedne v klidu, obrovský posun. Bohužel je to mnohdy posun poslední a dále téměř nepostupují.

Další mluví o dotazování se na Já. Kdo nevěří v Boha, kdo není pokorný a kdo Bohu neodevzdal vše, k čemu se může dotazováním dobrat? Jedině k důležitosti svého ega nebo k tomu, že to je cesta sobectví a nelásky, což je zase jen ego. Kde není lásky, tam lásky nikdy nebude. Kde není pokory, tam nikdy není skutečné poznání a štěstí.

Co tedy dělat? Jak začít a jakými způsoby dojít k radostnému tichu srdce?

1) Očištění života

Nejprve očistěte svůj život. Zbavte se kouření a alkoholu. To jsou skutečné jedy ducha. Přestaňte páchat zbytečné násilí, odvrhněte konzumaci masa, zabíjení a týrání čehokoli ze zábavy, nudy či vlastní poživačnosti. Neberte si nikdy ničeho více, než v tom okamžiku nezbytně potřebujete. Dále přestaňte vše pouze konzumovat a začněte sami tvořit. Zbavte se plytkého utloukání času televizními seriály, reprodukovanou hudbou a jinou organizovanou "zábavou". Začněte si sami zpívat, vymýšlet vlastní zábavu kultivující ducha. Spočívejte v klidu. Staňte se sami sebou. Naučte se nezávislosti. To je první krok ke svobodě. Staňte se příkladem a věnujte více času svým blízkým a okolním lidem. Místo ničemné přítěže se staňte mihotajícím plamínkem světla.

2) Plnění povinností

Je nutno se postavit ke svému osudu v tomto těle a na tomto světě čelem. Přestat utíkat před svými povinnostmi a začít je poctivě plnit. Nikdo nemá tolik povinností, aby je nemohl opravdu dobře vykonávat. Důležité je uvědomit, že tyto povinnosti nemáte ke svým rodičům, partnerům a dětem, ale že tyto povinnosti jsou Vám dány od Boha. On je dárce Vašeho osudu a příjemce Vaší činnosti. Každý z nás je obrovským dlužníkem a naše činnosti jsou malou splátkou nesplatitelného dluhu. Myslíte si že ne? Kdo se o Vás léta staral, kdo Vám dal vzdělání a zázemí, ze kterého plynou všechny nynější radosti? Za vše co máte jste dlužni - rodičům, dětem, partnerům i přírodě. Jen trpělivým, pokorným a pravidelným vykonáváním svých povinností možná do konce života splatíte svůj dluh. Na druhou stranu je nutno plnit pouze své povinnosti a nenechat se okrást o klid a čas na duchovní růst. Nedávejte více materiálního než je Vaše povinnost. Naopak se více dělte o radost v tichu. To je mnohem cennější.

3) Odříkání

Kdo nepoznal radostné ticho srdce, ten musí nejprve začít s odříkáním. Je důležité si do svého života zvolit idol - Boha nebo duchovního učitele, a pomocí jeho příkladu povznést svou mysl, mluvu i činy. Příklad Ježíše popsaný ve čtyřech Evangeliích je v našem kraji ten nejdostupnější. Nastudujte si oněch pár stran, které ovlivňují už 2000 let tento svět. Čtěte je znovu a znovu. Nebo čtěte Bhagavadgítu dokola a dokola. Je tam vše co potřebujete a skutečnou snahou to jistě najdete. Z cíl si dejte Boha Otce, Ježíše nebo Kršnu za nejlepšího rádce, průvodce a přítele na cestu. S každou myšlenkou, otázkou či těžkostí se mu můžete svěřit. Ale musíte najít způsob, jak s ním komunikovat. Jen blázen si myslí, že odpověď uslyší. Než mu položíte otázku, stokrát se mu pokloňte až k zemi. Potom udělejte dalších sto poklon a budete-li mít srdce otevřené, jistě poznáte odpověď. Zdá se Vám to jako zbytečné a nesmyslné? Dobrá začněte s tisícem poklon a modliteb. Cílem je nejen poznat správnou odpověď, hlavním cílem je získat Boha a Ježíše jako svou přirozenost a poctivou pracnou snahou jistě k tomu dospějete. Zdá se Vám to divné. Buddha doporučoval sto tisíc poklon. A Buddha jistě věděl své.

4) Meditace

Co je meditace? Meditace je metoda zkoumání mysli. Zkoumání, jak se tvoří svět, který bytost vnímá a prožívá. Sedět a čekat, že uvidím světlo, to nevede k poznání, ale jistě se brzy stává závislostí na vizi meditačního světla. Není velký problém si něco vsugerovat. Ba naopak, je to velice snadné a většinou si bytost tohoto procesu ani nevšimne. Daleko větší problém je poznat všechny tyto vsugerované věci. Pokud je mysl běžící, není žádná šance její fungování pochopit. Proto je nutné se uklidnit. Již tento proces uklidňování je obrovskou školou. Mysl se brání jako nezkrocený kůň, nechce se vzdát své suverenity a neustále se bouří. Dosažení klidu mysli byť jen na minutu je pro necvičeného člověka nemožné. Každý pokus, každá rušivá myšlenka je však krokem ke klidu. Bytost musí poznat všechny zdroje rušivých myšlenek. Pokud chci něco ovládnout, musím všechny jeho principy dokonale poznat. Bez poznání budu velice snadno oklamán a vítězství bude velice nejisté. Tak co je meditace? Je to snaha být v klidu. Nejprve jen v klidné meditační pozici, ale nakonec v běžném aktivním životě. Prakticky může být meditace statická v meditační pozici a dynamická, kdy se tělo může věnovat poměrně jednoduché činnosti a přitom kontrolovat činnost mysli. Výlet do hor je velice dobrou meditací. Když jdete po ledovci a každý krok musí být naprosto jistý, potom je dosaženo takové koncentrace, jaké v sedě začátečník velice těžko dosáhne. Stejnou meditací je procházka nočním lesem za měsíčního svitu. Meditace je návštěva posvátných míst, účast na náboženském obřadu. Meditace je pozorovat duchovní snahu a cvičení jiných lidí. Pozorovat tibetské stařečky o holích, jak velice obtížně vykonají tři úklony Buddhovi vyvolá mnoho myšlenek. Naučte se uvědomovat si velikost Božského stvoření a omezenost vlastního bytí.

5) Poznání

Meditace je vše, co vyvolává v mysli různé stavy, které je potřeba následně si je uvědomit. Cílem meditace je uvědomit si všechny nevědomé procesy a činnosti. Převést nevědomé a podvědomé do vědomého. Poznání nelze oddělit od meditace a oddanosti a naopak. Nemohu poznat mysl, pokud se neuklidním. Uklidněním lze postupně poznávat mnoho jevů, které do té doby probíhaly nevědomě nebo v neznalosti jejich příčin a zákonitostí. Je potřeba se osvobodit ze světa jediného názoru a vidět vše z více úhlů pohledu. Tak se nevědomost pomalu mění v poznání. Poznáním se však myslí stav, kdy se vědomost stane přirozeností. Duchovno není filozofie oddělená od života. Naopak. Myšlenky klidné a vznešené nahrazují myšlenky přízemní a omezené. Tehdy se teprve stávají užitečnými a dochází k duchovnímu růstu.

6) Duchovní růst.

Duchovní růst je závislý na snaze bytosti, na správném použití této snahy a na výchozím stavu mysli. Čím je člověk starší, tím je jeho mysl zkostnatělejší a hůře očistitelná. Šrí Ramana Maharši dosáhl svobody několik měsíců po obdržení Božské milosti v 17 letech. Gautama Buddha se vydává na duchovní cestu v 29 letech a cíle dosahuje po šesti letech usilovného snažení. Mně se dostalo Boží milosti v 27 letech a trvalo osm let, než jsem se k němu znovu propracoval. Další dva roky trvalo, než se stav svobody stabilizoval natolik, aby se stal přirozeností. Čím dříve člověk začne, tím kratší je doba jeho snahy. Kdo začne v 18 letech, může za pár měsíců odstranit nehromaděnou nevědomost, Kdo začne ve třiceti, bude mu to trvat deset let, pokud někdo začne ve čtyřiceti či padesáti, potom má šanci dospět k věčnosti před úplným odevzdáním, před svou smrtí. Zdají se Vám desítky let snahy nepřiměřené ke krátké chvíli věčnosti? Ale věčnost je Věčností a pokud je jí dosaženo, pak trvá navěky. Chvíle nebo roky, to nemá žádný význam ve stavu kde čas není vnímán. Když je někdo skutečně šťastný a blažený, tak nečeká, že by čas mohl něco změnit.

Nedělám si iluze, že tento článek může něco změnit. Kdo má v srdci touhu po svobodě, ten ji dříve či později i bez něj dosáhne. Kdo je pyšný, líný, pochybovačný, zbabělý, ten zůstane ve svém politováníhodném stavu tak dlouho, dokud svou lenost a zbabělost nepřemůže poctivou, pokornou a trpělivou prací. Nikdo by si neměl myslet, že může být okolí prospěšný, pokud nedosáhl nejvyššího poznání. Takový člověk je pouze příkladem odstrašujícím a měl by být takto vnímán nejen ostatními, ale především sám sebou.