Duchovní pravdy a nauky by měly být vždy předávány BEZ NÁROKU na odměnu. Případná odměna je VŽDY na svobodném rozhodnutí příjemce. Předávající nikdy nesmí poskytnutí nauky i zkušenosti vázat na odměnu - platí totiž zpětná vazba. Pokud ji poruší a odměnu vyžaduje, je dost pravděpodobné, že o svou schopnost "vidět do hloubky" prostě přijde. Myslím si, že i dnes je pravdivost tohoto ověřována praxí...

Existují však dvě velice podstatné výjimky:

- člověk potřebuje pomoc ve věci, kterou si způsobil vlastní činností - jde třeba o zranění z nedostatku pozornosti, respektive z přecenění svých schopností, nápravu špatného hospodaření s energií a tak podobně. V tomto případě je totiž možné usoudit, že o pomoc žádá ze své "lenosti" - protože buď by si byl schopen nápravu v nějakém času uskutečnit sám, anebo se problém realizoval v rámci překročení jisté hranice. V obou případech jde o nahrazení osobní aktivity aktivitou osoby jiné - a z hlediska vyvážení je NUTNÉ té dávající osobě její aktivitu "nějak" kompenzovat, jinak vzniká nerovnováha a tedy v důsledku i karmický dluh...

- člověk není s to dále pokračovat samostatně a žádá (nejčastěji mistra) o převzetí CELÉHO svého vlastního života mistrem. Protože předává celý svůj život, a tedy NIC SI NENECHÁVÁ, může mistr požadovat cokoli z existujícího majetku přijímaného žáka, případně může žádat vše. Někdy z výchovných důvodů může žádat i více, než žák může v době přijetí poskytnout - pak se z jeho přání stává první žákův úkol. Nádherný popis takto vyvažovaného vztahu žák-mistr je v příběhu tibetského mistra Marpy a jeho žáka Milarepy. V příběhu je posléze i vysvětlena podstata činnosti mistra, takže je po dočtení příběhu celého zcela jasné, kolik toho musel mistr učinit a kolik obětí ho pomoc Milarepovi stála. V podstatě i Milarepa sám nakonec říká, že to, co Marpovi za celou dobu pobytu u něj předal a vytvořil není ani jako jedno zrnko rýže proto tomu, co pro něj učinil Marpa, majitel přeplněné rýžové sýpky...

Takže - z mého pohledu - kdo něco (cokoli hmotného) žádá za poskytnutí duchovní informace BEZ PŘEVZETÍ ZODPOVĚDNOSTI ZA POCHOPENÍ TÉTO INFORMACE PŘÍJEMCEM, vytváří si budoucí problém s vyvážením - sám si bere něco (požaduje něco), na co nemá nejmenší nárok. Pokud však je součástí i převzetí oné zodpovědnosti - a tedy poskytnutí je veskrze osobní a přímé - je sice možné ze strany předávajícího něco požadovat, ale v praxi je vhodnější, aby toto rozhodnutí bylo doménou příjemce, který takto ohodnotí přínos pro jeho život.

V podstatě je to řešení opravdu velice jednoduché: dostávám od předávajícího "dar", předávající ode mne také dostává "dar". Dar může být vždy jak přijat, tak odmítnut, vždy je to však vyvažitelné do rovnováhy harmonie. A to je - alespoň v mém chápání situace - jádro celé věci...

"Já"