K úvaze mě přivedlo jedno sobotní dopoledne po delší době, kdy jsem se věnoval intenzívní práci a na nic jiného mi jaksi nezbýval čas ani energie. Celou tu dobu jsem se těšil, jak konečně budu mít čas a budu se moci věnovat... a čemu vlastně? Život ubíhá, nebudu tady věčně, a jak mám poznat, jestli neubíhá marně, jestli proměňuju uplynulý čas za nějakou skutečnou hodnotu? A v tom mi blesklo hlavou, že tohle právě je možná něco, kvůli čemu potřebujeme víru. Musíme mít něco, za co můžeme "směňovat svůj život". do čeho investovat čas a energii, aby nezmizely v nicotě a neuplývaly zbytečně... Víra nám dává leccos, ale jedna z těchto věcí je právě jistota, že nám život neuniká mezi prsty nadarmo, dává nám starý dobrý, i když jako pojem trochu otřepaný smysl života.

Nezáleží na tom, že si tuto skutečnost neuvědomujeme, že na ni "zapomínáme jako na smrt". Někde uvnitř nás je něco, co o tom dobře ví, nějaký skřítek - strážce smyslu. Proto potřebujeme víru skutečně pevnou, nezpochybnitelnou... jinak nás tohle "něco" bude zevnitř nahlodávat a poňoukat k tomu, abychom si ji neustále ověřovali a potvrzovali...

Čím méně jsme si něčeho ve své duši vědomi, tím více to žije primitivně, jako zvířátko, nekultivovaně. Na druhé straně když to kultivujeme moc, spoutáme to a ono to pak začíná žít někde jinde ještě divočeji a může to s námi pěkně mávat a cloumat... Co je tedy správně? Řekl bych, že uznat skutečnou existenci takového skřítka (jakož i všech ostatních) a vstoupit s ním do dialogu. Dostali jsme do vínku mozeček obdařený schopností sebreflexe a uvědomění. Původní, přírodní část naší bytosti ale může žít i bez něj, zatímco naopak to moc nejde. Když ji nebudeme uznávat, nebude uznávat ani ona nás a pak se ukáže, kdo koho potřebuje víc - takže myslím, že vyjednávat, a to dost opatrně a s respektem, ale i s vědomím vlastního významu.

Jak se chová takový skřítek smyslu, když o něm moc nepřemýšlíme? Taky moc nepřemýšlí, protože jeho úkolem je naplňovat smysl, nikoli ho hledat. Chopí se proto toho, co je nejdřív po ruce. Učení řeší příroda už pěkně dlouho napodobováním. Ne nadarmo praví jeden z Murphyho zákonů "když zůstáváš klidný, zatímco všichni propadají panice, znamaná to, žes problém nepochopil". A uplývající čas způsobuje jistou paniku, kterou ovšem většinou rychle zastrkujeme někam do kouta, pod koberec a kam se dá. "Důležité je něco dělat" ... potom je skřítek uspokojený, protože jeho hlavní úkol je dbát na to, abychom moc nelenošili. Podívejme se, co dělají druzí a dělejme to taky - to bude bezpečné. Nakupují? Nakupujme rychle taky, abychom měli všechno co je třeba mít. Vydělávají peníze? Musíme taky vydělávat - peníze jsou přece ekvivalentem času, takže nebude promarněn, nýbrž dobře uložen, nejlépe na termínovaný vklad nebo stavební spoření. Užívají si druzí? "Co si užiju, to mi nikdo nevezme" - a hle, máme další možnost kam ukládat ubíhající čas života! Život se dá investovat rovněž do postavení, moci, majetku, také do dobrých skutků a vytváření dobré karmy. Dá se také delegovat na potomky, žáky, následovníky... kteří ovšem potom mají starost nejen s vlastním životem, ale navíc ještě s tímto břemenem, které převzali... a ostatně i my sami jsme něčí následovníci.

Tak, do všech těchhle a mnohých jiných způsobů nás může náš skřítek vehnat a udělat nás jejich otroky. Můžeme je ale také moudře využívat jako dobré sluhy, když nezapomeneme, že my jsme tu pány.

Jestliže tedy jsme upadli do částečného nebo úplného otroctví některému takovému směňování života za nějakou náhražku, vzala tato náhražka na sebe roli víry, protože v daném okamžiku je naším smyslem života. A máme-li si uchovat trochu té lidské integrity, potřebujem věřit tomu, že opravdu smysl má. A když je tu potřeba, objeví se i někdo kdo ji naplňuje - podívejme se např. na nejrozšířenější víru v konzum a trh. Má svou modlitbu - reklamu, své kněze - obchodní zástupce, velekněze - manažery, svou věrouku neboli ideologii - víru v to, že rozvoj trhu vede k technickému pokroku, své dogma - že technický pokrok sám o sobě znamená spasení, o čemž není dovoleno pochybovat; má i své kacíře - ekologické a antiglobalizační iniciativy a své peklo - chudobu. A samozřemě má i své věřící.

O víře není radno pochybovat. Domysleme jen, co by se stalo, kdyby se někomu opravdu podařilo nám ji vyvrátit: Mohlo by se třeba ukázat, že jsem celý dosavadní život promarnil, všechno je špatně a musím ve svém pokročilém věku začínat znovu od nuly! Všechny moje vědomosti a dovednosti jsou k ničemu, najednou je ze mne hlupák, který musí poslouchat právě ty, které sám doteď považoval za největší hlupáky a pokorně je prosit o radu. Byl jsem významným člověkem, kterého si všichni rozumní lidé vážili a teď mám být nula, kterou bude poučovat každý utřinos. Sotva kdo právě po tomhle touží - takže urputnost ideologického boje za víru je tu celkem nasnadě.

Dokonce i malá skulinka v pevnosti víry může ohrozit celou stavbu. A není takovou skulinkou každý, kdo sám věří něčemu jinému? A nedejbože, aby to byl člověk nám blízký, natož pak vzdělaný a uznávaný nebo aby se mu dokonce v životě dařilo a snad se o jeho víru zajímali i druzí! Potom je třeba jej co nejrychleji obrátit na naši jedinou pravou víru, jinak by se skulinka mohla stát povážlivou trlinou... Naopak pokud se obrácení podaří, původní stavba misionáře se významně zpevnila a na tomto místě už další skulinka tak snadno nevznikne. Funguje to kupodivu dokonce i tehdy, když bylo obrácení dosaženo násilím, manipulací a podobnými donucovacími prostředky. Takže jsme všichni věřící? Když chápu víru jako tuto lidskou potřebu smyslu, tak mi vychází že ano, ať už o sobě v tomto smyslu prohlašujeme cokoli.

Touto úvahou jsem samozřejmě nechtěl víru redukovat na nějakou biologickou funkci mozku. Spíš jsem se snažil vyjádřit svůj dojem, že je to potřeba hluboce a obecně lidská, vlastní nám všem. A proto je dobré jí přiznat v životě náležité místo, jinak bude žít vlastním životem, který bez naší pozornosti a úsilí na sebe vezme primitivní podobu - stane se démonem, kterému budeme otročit, aniž bychom o tom vůbec věděli, budeme bojovat boj ne náš, ale démona a nakonec nás jako každý démon sežere.