Ztracený případ. Je sám se sebou zklamán. Má touhy.... Já skutečně toho, kdo to napsal, neznám. Viděl jsem ho jednou v životě. Ale o to nejde. Život venku má neskutečné množství podob a naše myšlenky jsou geniálně tvárné. Nejde o cizí názory, ale o to, co dokáží. Samotné slovo neumí ubližovat. Jak, je to jen zvuk? Slovo ovšem dokáže spustit stavidla našeho vlastního potrestání. Ne slovo, my musíme vykonat onu špinavou práci a odsoudit se. Proto veškerá naše dobře míněná snaha být zadobře se svým okolím se setkává s katastrofálními důsledky. Pokud se nám to jen trochu podaří, vznikne jakási zvláštní plastelína, která uvnitř hrozí výbuchem emocí. Kdysi jsem pochopil, že jediná jistota, ke které se vždy můžeme znovu a znovu vracet jsme my sami. Znovu a znovu děláme chyby, které za chyby považujeme, máme záporné reakce okolních lidí, ztrácíme přátele, získáváme nepřátele, ale naše vlastní nitro je vždy připraveno nakreslit tlustou startovací čáru. V každý okamžik.

Vím, že je naší přirozenou potřebou být milován a obdivován. Nestačí pouze vlastní mínění, nutně potřebujeme vhodnou reakci okolí. A pokud se to povede, jsme také odměněni. Ovšem toto malé vítězství je vždy draze zaplaceno. Neboť právě pro tuto potřebu jsme nuceni sloužit. Nikdo nám nemůže dát naší dávku obdivu zadarmo. A tak si nevylejeme například zlost nejjednodušší cestou okamžité reakce, ale pro onu vytouženou almužnu ji ukrýváme uvnitř. Tak nakonec vznikl stres a psychické problémy moderní společnosti. Všechny tyto reakce jsou energiemi a musí se dostat z těla ven. Protože právě ona "póza dokonalosti" nás ničí. Ztrácíme se.

V každý jediný okamžik jsme jenom tím, čím skutečně jsme. Nemůžeme tak rychle přeskočit temné vody emocí a pudů, které jsme formovali tolik let. I když si to toužebně přejeme, chceme být dokonalými. Je rozumné se s tím smířit. Že právě dnes, v tuto chvíli, nejsme dokonalostí nesenou naší nebo cizí představou. Potom se můžeme podívat na celou škálu trestů. A nejhorší trest je vždy náš vlastní. Naše vlastní odsouzení. Vše ostatní je mírné. I nepodmíněný trest počítá s naší spoluprací. Jinak by nedával smysl.

Vždycky mě znovu a znovu překvapuje, kde se stále berou ony ideální vzory. Někdo vám velmi vážně řekne svůj soud, ale poté přece musí existovat zaručený, již neměnný ideál. Byl Buddha ideálem, Ježíš, Mahavíra, Tomášovi, Kalki? Téměř vždy jen pro určitou, byť velkou, skupinu lidí. Nikdy jsem nenašel odvahu jakýkoliv a určitě už ne vlastní vzor propagovat. Skutečně ho neznám. Poté odmítám vzory a bráním se těm postupům a technikám, které slibují tyto ideály dosáhnout. Ale věřím, že to může být pro někoho jiného nejvíce přijatelná cesta. Nakonec neumím vysvětlit a taky proč bych to dělal, že otázka vzorů je pro mě naprosto nezajímavá. Mám jedno jediné vodítko a tou je něco uvnitř, spojené jak s náhodnými setkáními, tak vnuknutím, tušením, náhlým dílčím pochopením, novou knížkou, čímkoliv. Ale to platí pro mě, pro jiné platí něco jiného.

Upřímně je mi to jedno, jaký mají na můj tzv. duchovní rozkvět názor druzí lidé. Dříve jsem v tom hodně plaval. Vlastně mohu říct, že většinu svého života. Nechtěl bych se do těchto, pro mě temných a otrockých časů, vrátit. Ptát se přátel, náhodných známých, co si o mně myslí. Nebylo to k ničemu. Hodnocení druhých lidí je velmi často zabarveno jejich vlastním očekáváním a stupnicí jejich hodnot a priorit. Poslouchám pečlivě, ale pouze to, co cítím uvnitř jako důležité v daném čase, pouštím dovnitř. A tak když se například rozejdu s přítelkyní, zkoumám jestli mně něco neuniklo. Něco, co jsem dříve neviděl nebo jednoduše nechtěl vidět.

Málokdy dokážeme opustit sami sebe a podívat se společně na nás očima toho druhého. Není to snad proto, že bychom se nutně museli okamžitě ztrestat, ale jen abychom sami sobě více rozuměli. Pokud to chceme. Není horších obručí než neustálé opakování divných vzorců chování, které vlastně ani nechceme, sami je nemáme radi. Ovšem na druhé straně, pokud jsme to my, pokud jim rozumíme a chápeme je, proč je měnit? Změna je možná vždy. Sami sobě prostě neutečeme.

Takže odmítám jakoukoliv pomoc která končí u zaručeného ideálu. Těch ideálů je šílená spousta a proteklo i dost krve. Nemohu se ubránit dojmu, že existuje něco jako vnitřní vítězství. I když to slovo vítězství je symbolikou. Je to stav, který je zpečetěný sám v sobě a nemusí škemrat venku. A oceníme ho jen my sami. Vlastně poté už není co oceňovat, není kdo by oceňoval. A tento stav nedobývá svět, přesto není přehlédnutelný. Dosáhl jsem já tohoto vítězství? Ne, samozřejmě ne. Ty nánosy jsou nekonečné. A jak by správně moudrý, již vítězný člověk, řekl : "Nánosy neexistují". Je to jen naše úporně bráněná představa.

Dlouholetá přítelkyně se dala na Mukti. Nechci se připojit. Druhý mě nazve ztraceným případem. Nechci se stát nadějným případem v jeho režii. Další se ptá, zda jsem věřícím. Neodpovídám, protože se na mě vzápětí žene lavina důkazů a přemlouvání. Netoužím jezdit k matce Lasaně. Nezajímají mě vesmírné koráby z e-mailů, které se na mě valí. Přesto píšu a tak se může zdát, že nabízím něco jako svoji pravdu. Není to tak. Vidím ty disciplíny, víry, názory, přesvědčení, cesty, techniky jako velký švédský stůl na dovolené. Ať si každý vezme na co má chuť. Ale cpát někomu vepřovou tlačenku do krku s tím, že je skvělá, když dotyčný je vegetarián, není hezké.

Nebo ano?