Další pokračování příběhu poutníka duchovní zemí

„Mrtev, mrtev!“ křičel jsem divoce. Ne, to nemohlo být. Mrtví už nic necítí. Promění se v prach a všemu je konec. Vše je pro ně ztraceno. Nemají již vědomí. Nebo byla moje životní filosofie nesprávná a duše zemřelého žije dál, i když se tělo rozpadne?

Kněží naší církve nás to sice učili, ale já jsem se jim vysmíval jako taškářům, kteří pro svůj prospěch tvrdí, že člověk žije dál a že do nebe dojde branou, k níž mají klíče jedině oni. Tyto se dají do pohybu jen na prosbu těch, kteří předem dobře zaplatili. Jen za peníze byli kněží ochotní sloužit mši za zemřelého. Z vylekaných žen a slaboduchých mužů udělali blázny, zastrašené hrůzným vyprávěním o pekle a ti pak dali všechno, aby si získali iluzorní práva na onom světě.

Znal jsem tyto kněze i soukromý život mnohých z nich a nehodlal jsem věřit prázdným slibům o odpuštění, které nemohli zaručit. Říkal jsem, že se smrti, až přijde, podívám do tváře s odvahou těch, kteří předpokládají, že znamená úplné zničení. Byli-li tito kněží nevěrohodní, komu se má věřit? Kdo nám pak mohl říci, je-li po smrti budoucnost, je-li vůbec Bůh? Nikoliv živí, neboť oni jen věří a tuší. Ani mrtví, neboť z nich se nikdo nevrátil, aby přinesl zprávy. A nyní jsem stál vedle vlastního hrobu, viděl, jak moje milovaná naň sype květy a slyšel, jak mne jako mrtvého oplakává.

Když jsem k onomu pahorku přišel blíž, byl pro mne průhledný a spatřil jsem dole rakev s mým jménem a datem úmrtí. V ní ležela tichá postava, kterou jsem poznal.

K mému úděsu jsem zpozoroval, že se tělo již začalo rozkládat a skýtalo odporný pohled. Jeho krása byla ta tam, jeho tahy by brzo nikdo nepoznal. Já jsem tu stál, hledě vědomě naň dolů a pak na sebe. Cítil jsem své údy, přejížděl rukama známé tahy obličeje a přesvědčil se, že žiji, přesto že jsem zemřel. Mrtvý žil, ale kde a v jakém stavu? Byla tato temnota peklo? Pro mne by se nenašlo jiné místo. Byl jsem ztracen, tak mimo klín církve, že ani v očistci by pro mne nebylo místo.

Všechny svazky s církví jsem rozvázal. Církev , která trpěla hanebné a ctižádostivé pletky svých hodnostářů, neměla nárok zvát se duchovní vůdkyní. Kdo pozoroval v mé rodné zemi hrozné zneužívání církevní moci, nebude se divit, že se národ konečně snažil toto jho setřást. Tak i já jsem církví opovrhoval a mohly-li její kletby poslat duši do pekla, pak jsem se v něm jistě nacházel.

Pohlédl jsem na svoji milovanou a napadlo mi, že by nikdy nemohla přijít do pekla ani za tím účelem, aby mne viděla. Připadala mi také jako smrtelná a když klečela na mém hrobě, dlela jistě ještě na Zemi. Neopustí zemřelí vůbec tuto zemi, zůstávají v blízkosti dějiště svého pozemského bytí?

Zatím co mi podobné myšlenky přicházely na mysl, chtěl jsem se své milované přiblížit. Nebylo mi to však možno, neviditelná zábrana jakoby ji obklopovala a mne zadržovala. Na obě strany jsem se mohl pohybovat, jen jí jsem se nesměl dotknout. Mé pokusy byly marné. Pak jsem s ní mluvil a nazýval ji jménem. Říkal jsem jí, že tu jsem, stále při vědomí a týž, i když jsem zemřel. Ona mne však zřejmě ani neviděla, ani neslyšela. Plakala tiše a něžně se dotýkala květin a při tom promlouvala, že jsem měl květy rád a jistě budu vědět, že je tam pro mne položila. Stále jsem k ní co nejhlasitěji mluvil, ale byla hluchá pro můj hlas. Jen zneklidněla a přejela si rukou čelo jako ve snu, pak pomalu a smutně odcházela.

Vší mocí jsem se ji snažil následovat. Marně. Mohl jsem se vzdálit jen několik kroků od svého těla a zpozoroval jsem příčinu. Jakési černé hedvábné vlákno mne drželo pevně u mého těla. Nepodařilo se mi je přetrhnout. Když jsem se pohyboval, natáhlo se jako guma, ale vždy mne přitáhlo zpátky. Co ale bylo nejhorší! Začal jsem cítit, že trouchnivění rozpadajícího se těla napadlo moji duši, jako když otrávenou částí pozemského těla trpí celé moje tělo. Nová hrůza přepadla mou duši.

Tu ke mně v temnotě promluvil hlas jakési vznešené bytosti: „Miluješ toto tělo více než svou duši. Dávej pozor, jak se v prach obrací a poznej, o co jsi se tolik staral a na čem jsi tolik lpěl. Pochop, jak bylo pomíjivé, jak se stalo bezcenným. Pak pohleď na svoje duševní tělo, jak je zanedbané a vyhladovělé díky požitkům těla pozemského. Jak ubohou, odpuzující a znetvořenou se stala tvým pozemským životem tvoje duše, která je nesmrtelná a věčná.

Nyní jsem se sám pozoroval. Viděl jsem se jako by mi bylo přidrženo zrcadlo. Ó hrůzo! Nebylo pochyby, byl jsem to já. Ale jak hrozně změněn, hrubý a plný nízkosti a odpuzující v každém rysu. I má postava byla znetvořena. Odvrátil jsem se zděšen od svého zjevu a přál si, aby se země pod mýma nohama otevřela a skryla mne pro vždy před všemi zraky. Už nikdy nechci volat svou lásku a přáti si, aby mne viděla. Je lépe, když na mne myslí jako na mrtvého, který od ní pro vždy odešel, když mne podrží v paměti, jaký jsem byl v pozemském životě, než aby se dozvěděla o mé hrozné proměně, jak ohavné je mé pravé já.

Moje zoufalství, moje útrapy byly nepopsatelné. Křičel jsem divoce, bil jsem se a rval si vlasy v prudkém zděšení. Pak jsem se vyčerpal a klesl v bezvědomí.

Zase jsem procitl a zas to byla přítomnost mé lásky, která mne probudila. Mluvila ke mně něžně a tiše, když kladla květy na můj hrob. Nyní jsem se jí nesnažil ukázat, nýbrž se skrýt. Moje srdce se zatvrdilo vůči ní. Řekl jsem si: „Nechť raději oplakává toho, který odešel, než aby věděla, že žije.“ Tak jsem ji nechal odejít. Jakmile se však vzdálila, volal jsem ji jako šílený. Kéž by se přece nějak dozvěděla o mém hrozném stavu a nenechala mne zde samotného. Neslyšela mne, ale cítila mé volání, v jisté vzdálenosti se zastavila a obrátila se jakoby k návratu. Potom šla dále a opustila mne.

Ještě dvakrát nebo třikrát mne navštívila. Pokaždé jsem v její blízkosti pocítil stejnou hrůzu a při jejím odchodu stejnou opuštěnost, pokoušel jsem se ji zadržet ve své blízkosti. Ale již jsem nevolal. Věděl jsem nyní, že mrtví marně volají. Byl jsem pro celý život mrtev, jen pro sebe a pro můj strašlivý osud jsem žil dále. Již jsem to věděl: smrt není nekonečný spánek, není klidné zapomnění. Ve svém zoufalství jsem se modlil, aby mi úplné zapomnění bylo dopřáno. Ale věděl jsem, že to nemůže být, neboť člověk je žijící duše a žije k dobru nebo zlu, k blahu nebo bolesti věčně dále. Jeho pozemský obal se mění v prach, ale duch, který je pravým člověkem, nepozná rozpadu ani zapomnění.

Den za dnem – cítil jsem totiž, jak dny přecházejí – se můj duch probouzel a viděl jsem stále jasněji defilovat před sebou v dlouhé řadě události svého života. Nejprve matně, pak stále zřetelněji a v úzkostné beznaději a hrůze sem sklonil hlavu. Cítil jsem, že je pozdě na odčinění i jen jediného činu.