Pátá část Franchezzova putování, o jeho začátcích v Bratrstvu naděje a práce...

V duchovním světě je mnohé podivuhodné místo, mnohý divuplný pohled a mnoho společností k podpoře kajících duší. Nic jsem ale neviděl ojedinělejšího, než zotavovnu, vedenou Bratrstvem naděje, k němuž jsem byl přiveden. Při tehdejší slabosti všech mých duševních schopností nebylo mi možno rozlišovat a říci, čemu se to místo podobalo. Byl jsem skoro slepý, sotva jsem je viděl a slyšel a nemohl jsem se s nimi skoro dorozumět. Viděl jsem jen tolik, jako bych byl v temné místnosti se slabým svitem, v němž jsem mohl jen tušit, kam jdu. Na Zemi jsem to tak necítil, i když i tam bylo vše zahaleno v temnotu, ale tam jsem viděl a slyšel natolik, abych si uvědomoval své okolí. Následkem do této nepatrné výše nad Zemí povstal u mne pocit nepřítomnosti všeho. Zdálo se mi, že existují jen nejhrubší obaly mého ducha.

Miloval jsem slunce a období temnoty bylo pro mne příliš hrůzné, než abych si je chtěl znovu vyvolávat v paměti. Pocházel jsem ze slunné země, kde jsou barvy bohaté a pestré, nebe jasné, květiny a krajiny nádherné – miloval jsem světlo, teplo a hudbu nevýslovně. Zde jako všude po mé smrti našel jsem jen tmu a chlad, děsivé temno, které mne obklopovalo jako plášť, od něhož jsem se nemohl osvobodit. Tato strašlivá temnota mne tížila ze všeho nejvíc.

Na zemi jsem byl pyšný a domýšlivý. Krev pyšné šlechty mého národa kolovala v mých žilách. Přes moji matku jsem byl spřízněn s těmi, jejichž ctižádost dle libosti řídila království. A nyní? Nejnižší, nejubožejší žebrák na ulici mého rodného města byl šťastnější než já, neboť měl slunce a čerstvý vzduch a já se podobal sešlému vězni v kobce.

Kdyby mne nebyla povzbuzovala myšlenka na mého světlého anděla a jeho lásku, byl bych upadl do nejhlubšího zoufalství. Když jsem si připomněl její něžný úsměv a dobrá slova, oživla má odvaha a snažil jsem se být silný a trpělivý. To vše mi bylo k mému pokroku třeba, neboť nyní pro mne nastalo období utrpení a zápasů, které bych marně líčil.

Místo, kde jsem se nalézal, mohl jsem nyní pozorovat i v jednotlivostech. Ve svých temných obrysech se podobalo obrovskému vězení.. Později jsem zpozoroval, že to byla budova z tmavošedého kamene, který byl pro mé oko tak hmotný, jako pozemský kámen. Stavba s mnoha dlouhými chodbami sestávala z několika prostorných sálů, ke kterým přiléhaly nesčetné malé cely se sporým osvětlením a s nejnutnějším vybavením. Každý duch zde měl jen to, co si zasloužil svým pozemským životem. Někteří měli jen lůžko, na němž leželi a trpěli, neboť zde trpěli všichni. Byl to dům utrpení a zároveň dům naděje. Všichni obyvatelé tu toužili nahoru ke světlu, pro každého začal čas doufání. Každý položil nohu na nejnižší stupeň žebříku naděje, po němž měl časem vstoupit do ráje.

Trávil jsem čas odpočíváním a přemýšlením. Nebo jsem se sešel s ostatními, kteří byli jako já brzo dost silní, aby se mohli zúčastnit přednášek, pořádaných pro nás ve velkém sále. Přednášky byly oděny do formy vyprávění, prozrazovaly ale vždy úmysl předvést každému z nás jeho chybu a provinění.

Dali si velkou námahu, aby nám z hlediska nezúčastněného diváka vysvětlili dosah všech našich jednání a ukázali, kde jsme v poživačnosti chybovali a uvrhli jinou duši do záhuby. Byla nám ukázána obrácená strana všeho,co jsme páchali proto, že to dělali druzí, nebo v přesvědčení, že na to jako lidé máme právo. A to těmi, kteří v jistém stupni byli našimi obětmi – nebo tam, kde jsme nebyli přímo zodpovědní za jejich případ, obětmi sociálního systému, který byl udržován, aby uspokojil naše sobecké vášně.

Vy, kteří znáte zkaženost velkých měst na Zemi, budete schopni vytušit, že před těmito líčeními naší vlastní slabé osobnosti zhasl všechen společenský lesk našeho pozemského života. Zahanbeni museli jsme se vrátit do svých cel, abychom přemýšleli i o tom, jak můžeme své chyby odpykat.

Velkým ulehčením nám bylo, že nám s našimi chybami a jejich následky byla zároveň ukázána cesta, jak je napravit. Poučili nás, že se musíme snažit zachraňovat druhé před zlem, jemuž jsme padli za oběť a tím odčinit vlastní hříchy. Tímto vyučováním měli jsme být připravováni pro další stupeň vývoje, v němž jsme měli být posláni na Zemi, abychom neviděni a nepoznáni pomáhali smrtelníkům, kteří zápasí s pozemským pokušením.

Když jsme nebyli na přednášce, mohli jsme jít, kam jsme chtěli, ovšem jen ti, kteří byli dost silní, aby se mohli volně pohybovat. Ti, kdo na Zemi zanechali drahé přátele, navštěvovali je, aby je mohli alespoň nepozorováni vidět. Byli jsme ale varováni, abychom u pozemských pokušení neprodlévali, neboť by mnohým z nás bylo zatěžko odolat.

Nejsilnější z nás, kteří k tomu měli schopnost, byli vyzváni, aby slabší z nás magnetizovali a to ty, kteří se plýtváním životních sil tak vyčerpali, že museli jen ležet ve svých celách a magnetizování jim přineslo trochu úlevy.
Zde musím vylíčit toto zázračné léčení, jehož se v domě naděje používalo. Někteří pokročilejší duchové, jejichž přání a vlohy z nich udělaly přirozené lékaře a léčitele, ošetřovali nejubožejší z trpících. Používali svého magnetismu ve spojení s jinými silami a tím strádání těchto duší dočasně mírnili. Když se v nich za čas staré utrpení znovu probudilo, získaly duše mezitím na síle, aby je snesly. Konečně se bolest natolik zmenšila – díky pokračujícímu vývoji jejich duchovního těla, že byli schopni magnetizovat druhé.

Není mi možno přesně popsat toto místo a jeho obyvatele. I když se velmi podobalo pozemské nemocnici, nedají se mnohé detaily srovnat s ničím, co máte na zemi. Vše zde bylo temné, protože nešťastníci, kteří zde přebývali, neměli záři, kterou šťastní duchové své okolí osvětlovali, neboť stav ducha přináší do svého okolí světlo, nebo temnotu.

Pocit temnoty, skoro úplná slepota oněch ubohých duší byla vyvolána tím, že jejich duchovní smysly nebyly v pozemském životě vyvinuty. Nevnímali okolí právě tak, jako slepci na Zemi. Přišli-li tyto ubohé duše do ovzduší Země, které bylo jejich stupni vývoje přiměřenější, nacházely se ještě stále v jisté temnotě. Přesto měly schopnost vidět bytosti sobě rovné, pokud s nimi přišly do přímého styku. Také smrtelníky, kteří byli na nízkém stupni vývoje. Duchovně výše vyvinutí pozemšťané nebo duchové jsou pro ně neviditelní.

„Pracující bratři naděje“, jak byli nazýváni, byli opatřeni malinkým, hvězdě podobným světlem, jehož paprsky zářily a přinesly světlo naděje. Já jsem z počátku tak trpěl, že jsem skoro stále ležel netečně ve své cele.Když jsem čekal, až třpytivá jiskra opět přijde dlouhou chodbou k mým dveřím, přemýšlel jsem, jak dlouho trvá podle pozemského času než se zase objeví. Tento stav krajní sklíčenosti netrval však u mne příliš dlouho. Vedlo se mi lépe než ubohým duchům, kteří mimo jiné své vášně byli zatíženi i pitím.

Můj duch byl jasný a má touha po zdokonalení příliš silná, než abych mohl zůstat dlouho nečinným. Jakmile jsem se mohl hýbat, vyprosil jsem si dovolení konat něco užitečného, i když ne významného. Měl jsem hodně magnetické síly, a proto jsem směl pomoci nešťastnému mladému muži, který při každém pohybu naříkal a vzdychal. Ubohý člověk! Bylo mu teprve 30 let, když opustil své pozemské tělo, ale ve svém krátkém životě dokázal své síly tak vyplýtvat, že se tím zabil. Jeho duch nyní strašlivě trpěl následkem zneužívání těla, takže jsem pohled na toto utrpení často nemohl snést. Můj úkol byl v tom, že jsem mu měl uklidňujícími tahy přinést ulehčení. Po určité době přišel pokročilejší duch, který jej přivedl do stavu bezvědomí, v němž jeho utrpení časem ustalo.

Během této doby jsem sám mnoho trpěl duševně i tělesně, neboť v nízkých sférách cítí duch i tělesné bolesti. Jak pokračuje, dostává jeho utrpení stále více duševní povahu. Éterický obal vyšších duchů je necitelný vůči tělesným bolestem.

S přibývající silou ožily také moje žádosti. Působily mi často takovou trýzeň, že jsem byl v pokušení učinit to, co činili mnozí ubozí duchové – vrátit se k Zemi a hledat možnosti, jak je uspokojit hmotnými těly na Zemi. Moje utrpení bylo veliké, neboť síla, na niž jsem byl tak pyšný a jíž jsem tak špatně užíval, přinesla mi víc utrpení než těm, kteří byli na Zemi slabí. Jako se svaly atleta po přemožení začnou stahovat a působí mu bolest, také zneužívaná síla mi začala nevyhnutelným zpětným působením na mé duchovní tělo působit intenzívní bolest.

Mnozí z obyvatel domu naděje podlehli pokušení a sestoupili na Zem, odkud se pak po kratší nebo delší době vrátili vyčerpáni a klesli pod svůj současný vývojový stupeň. Každý byl volný a mohl podle libosti jít, nebo zůstat. Všichni se mohli vrátit, jakmile si to přáli, brány domova nebyly nikomu uzavřeny, ať byl jakkoliv nevděčný a nehoden. Často jsem obdivoval nekonečnou trpělivost, která nám byla při našich slabostech a hříších prokazována. Mohli jsme jen politovat tyto nešťastníky, kteří byli tak úplnými otroky svých nízkých vášní, že jim nemohli odolat. Stále a stále byli stahováni k Zemi, až konečně přesyceni a vyčerpáni jako onen mladý muž, kterého jsem ošetřoval, se již nemohli ani pohnout.

Já bych byl pokušení také podlehl, kdyby byla ve mně nebudila lepší pohnutky myšlenka na mou čistou lásku a naděje, které mi dávala. Proto jsem tyto ubohé bloudící duše, jimž taková opora nebyla dána, nemohl odsuzovat.Často jsem chodil na Zem, ale tam, kde dlela moje milá. Její láska mne odváděla ode všech pokušení a přiváděla k ní do čistého ovzduší její bytosti. I když jsem se jí nemohl přiblížit, stával jsem opodál a díval se, jak sedí, pracuje, čte a spí. Byla si mé přítomnosti matně vědoma. Šeptala mé jméno, nebo se ke mně obrátila s oním smutným úsměvem, jenž mi byl ve vzpomínce útěchou v hodinách osamělosti. Vypadala smutně, byla bledá, pohled na ni mi působil bolest přes útěchu, kterou mi skýtala.

I když byla statečná a plná naděje, tento zápas byl pro ni příliš těžký a její vzezření bylo stále křehčí. Přestála tehdy mnoho zkoušek: Nepříjemnosti v rodině, pochybnosti a obavy ze styku s duchovním světem. Občas se ptala sama sebe, zda to, co prožívá, není klam – sen, z něhož se probudí a shledá, že není spojení mezi mrtvými a živými, že není cesty, po níž by mne mohla dosáhnout. Pak ji i mne opanovalo tupé zoufalství. Neschopen dokázat jí svou přítomnost, stál jsem vedle ní a prosil jsem, aby jí někdo pověděl, že tu jsem.

Jedné noci, když po dlouhém pláči usnula a mně bylo též v zármutku do pláče, dotkl se kdosi mého ramene. Spatřil jsem strážného anděla mé milované a on se mne tázal, budu-li se ovládat a chovat klidně, když mi dovolí mou milou ve spánku políbit. Potěšen slíbil jsem horlivě. Její strážný duch mne vzal za ruku a společně jsme prošli průhledným ledovým valem, který byl pro mne neprostupný. Můj průvodce se nad ní sklonil a učinil několik zvláštních pohybů rukou, pak vzal na chvíli moji ruku do své a dovolil, abych se jí lehce dotkl. Vzal jsem ji za ruku, která se podvědomě sevřela a záblesk živé radosti přelétl její tvář. Zářící duch se usmál a řekl: „Polib ji nyní.“ Sehnul jsem se nad ni a dal jí první polibek v životě. Ona se probudila a zářivý duch mne rychle odtáhl. Rozhlédla se a zeptala se měkce: „Sním nebo to byl opravdu můj milý?“ „Ano“, odpověděl jsem a zdálo se, že slyšela, neboť se usmála a vyslovila moje jméno.

Dlouhou dobu na to mi nebylo dovoleno se mé milé dotknout, ale často jsem byl u ní a radost ze setkání zněla v našich srdcích dlouhé hodiny. Neušlo mi, že můj první polibek byl pro ni reálný a stal se kotvou naděje, že jí budu časem moci dát své doteky pocítit a přímo s ní hovořit.