Podle Oxford English Dictionary se začalo používat označení sekta v 17. stol. a znovu v pol. 19. stol. jako označení specifické náboženské skupiny. První kniha, která se zabývala sektami, byla Timely Warnings od Williama Irvina (1917), později vydaná pod názvem Heresies Exposed (1919). Irvine hovoří o potřebě zkoumat sekty na teologické platformě. Tvrdí, že sekty budou „popírat důležité a základní biblické pravdy“ (s. 6). I mnozí další autoři zkoumali některé sekty, snad nejvíce známým je patrně Dr. Walter R. Martin, který zasvětil čtyřicet let svého života odhalování sektářských bludů. Sektu charakterizoval jako skupinu lidí semknutou kolem vůdce s autoritářskou a svéráznou interpretací Bible, s charakteristicky významným odklonem od ortodoxního křesťanství v otázce hlavních dogmat křesťanské víry. Jde tedy o skupinu lidí, jež zakládá své vyznání na světonázoru izolované skupiny vůdců, který je vždy v protikladu s ústředními dogmaty křesťanství, obsaženými v Bibli.

Jaké jsou tedy charakteristické rysy sekty? Obecně se hovoří o fanatismu, nesnášenlivosti, odříkání, hledání klidu a prostoty, slučování neslučitelných myšlenek a tezí, sveřeposti, exaltovanosti (vzrušenost a opojenost sektou), víře ve své spasitelství, ochotě obětovat svět, snaze orientovat se bez námahy poznání, obchodu se strachem a dalších.

Fanatismus (společný základ má i slovo „fanoušek“) má svůj slovní základ v latině. Jako fanatici byli označováni kněží divokých kultů. Podle jejich nepříčetných projevů dostal fanatismus svůj obsah: je v něm skryta zběsilost, blouznění a posedlost. Od fanatika nelze čekat, že přistoupí na rozumové argumenty. Nesnese odlišný názor, tím méně odpor. Zdá se, že fanatismus je už za pomezím duševní normality. Má ovšem značnou sjednocovací schopnost, charakteristickou i pro „davové šílenství“, zvlášť když je spojen s nenávistí proti „nepřátelům“.

Sekty skutečně žijí vírou ve své spasitelské poslání. To lze označit jako mesianismus. Jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají „recept“ na řešení všech lidských problémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí.

Tyto dva poznávací znaky bychom si měli zapamatovat. Domnívám se, že jsou - na rozdíl od ostatních - všem sektám společné. Fanatismus a mesianimus jsou pravým opakem tolerance a skromnosti, těch vlastností, jež umožňují vnitřní růst a vyzrávání.

Další charakteristické rysy sekty najdeme ve studii Odila Štampacha Sekty a nová náboženská hnutí: jsou jimi uzavřenost, pramenící z pocitu, že svět je nebezpečný (proto styk s ním je třeba omezit na nejnutnější), fundamentalismus, jednoduchý, trochu primitivní přístup k pramenům, například k Bibli, bez přihlédnutí k dobovému určení, autoritářství a utajování organizační struktury i vlastní nauky při misijním působení.

Americký sociolog Ronald Enroth v práci o sektách shrnul určující rysy sekt do devíti bodů. Ne všechny sekty musí mít nutně všechny tyto poznávací znaky. Třebaže Štampachovo hodnocení tři z nich konstatuje, je užitečné seznámit se s charakteristickými rysy sekt v podání amerického badatele:

• Vůdce, který autoritativně vyžaduje naprostou oddanost.
• Vyznání a hodnoty jsou v protikladu k vyznání a hodnotám převládající kultury.
• Pocit výlučnosti skupiny, jež disponuje „pravdou“.
• Zákonictví s množstvím pravidel a omezení.
• Důraz na pocity a emoce.
• Pocit pronásledování.
• Strach ze sankcí a trestů za neposlušnost.
• Tajnůstkářství.
• Odpor proti duchovním církve.

Komunita, která formuje svého člena, jej také výrazně poznamenává. Některé sekty mají destruktivní vliv na lidskou osobnost více, jiné o něco méně, ale jejich působení - zvlášť dlouhodobější - poznamená člověka vždy. Pokusme se nejprve naznačit, v čem asi tkví tato velmi hluboká deformace. Na činnosti sekt si můžeme všimnout tří důležitých prvků, na kterých je postavena činnost sekt i práce s jejími členy.

Především jde o protikladnost vidění. Skutečnost světa je viděna černobíle: my a oni, dobro proti zlu. Každý, kdo má kritické myšlení vůči sektě, dostává podobu ďábla. Steven Hassan, věnující se psychologické péči o bývalé členy sekt a zhoubných kultů, dokonce zmiňuje fakt, že některé skupiny pěstují paranoiu. Varují své členy před jakoukoliv úchylkou v myšlení či pocitech, protože se jich mohou zmocnit démonické bytosti.

Druhým prvkem je absolutní závislost člena sekty na organizaci a jejím vůdci. Člen sekty je trvale veden k podřízení se skupině a naprosté poslušnosti k vedoucímu skupiny. Jeho „správný“ vztah ke skupině se projevuje i tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho slova, kopírovat jeho způsob mluvy. Tím dochází k unifikaci (sjednocení) do té míry, že každá individualita osobnosti je podezřelá. Ostatně, domnívám se, že praktikující člen sekty ji ani dříve nepotřeboval. Nové náboženství jen uspokojilo jeho neujasněnou potřebu po splynutí s celkem, který za něj přijme zodpovědnost, naplní mu „prázdný“ čas, direktivně mu určí způsob života, ulehčí mu rozhodování, protože rozhoduje místo něho. Nelze pochybovat o tom, že tento způsob manipulace se snadno uplatňuje na těch, kteří se dostali do krizových situací, v nichž si nevědí se sebou rady, na lidech, kteří jsou nevyzrálí či v nějakém ohledu handicapovaní.

Třetím významným prvkem je pocit viny. Vysoká laťka nároků a povinností se málokdy dá trvale respektovat. Po počátečním stadiu, v němž se novému zájemci projevuje až přehnaný zájem a obdiv, že se dokázal správně rozhodnout pro „pravdu“, se tato vřelá sympatie už tolik neprojevuje. Když je jisté, že z pavučiny se oběť jen tak nedostane, lichocení a zájem se přenese na další kandidáty. Přibývá však povinností a žádá se větší nasazení pro skupinu. Nepodává-li člen žádaný výkon, je to jen jeho vina. Trvalý pocit nedostatečnosti se stává součástí promyšlené manipulace organizací, která nikdy nemůže udělat chybu.

Není ani tak rozhodující definice sekty, jako spíše vymezení základních znaků a praktik sekt při práci s lidmi. Následující znaky, které lze porovnat se znaky sekty vymezenými výše podle amerického badatele Enrotha, nemusejí být zastoupeny absolutně u všech náboženských sekt. Rovněž tak jejich výčet není zcela vyčerpávající. Následující znaky by však měly poskytnout základní orientaci v zaměření těchto extremistických skupin a základní orientaci pro rozlišení sekty a náboženské společnosti.

Absolutizace moci vůdce sekty. Příčinou nápadné absence svobody členů sekty bývá velmi silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše a dalších řídících „osobností“ sekty jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné. Vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ sekty jsou přisuzovány až božské atributy. Vedoucí jsou nezpochybnitelnými autoritami, které si činí nárok na organizaci a rozhodování o všech činnostech a oblastech života. Nepřipouštějí žádnou alternativu. Totalita se projevuje z počátku nenápadně. Jedna osoba nebo skupina osob pomalu začne zcela uplatňovat svůj vliv. Třeba pod rouškou Bible může zcela ovládnout myšlení i soukromý život všech členů, a toho dosáhne třeba tím, že začne na svou stranu přibírat většinu členů proti těm, kdo s ní nesouhlasí. Jedna osoba může začít uplatňovat svou „moc a vládu“ místo toho, aby sloužila ostatním.

Cílevědomá regulace informací pro členy sekty. Koncentrace moci v rukou jednotlivce nebo malé skupiny vedoucích „osobností“ je zajištěna řadou pák. Autorita se proti kritice brání např. různými pohrůžkami exkomunikace, vytvářením informačních bariér apod. K tomu je zajištěno, aby literatura, která je předkládána členům sekty, byla šířena pouze z jednoho centra. Výchova a další manipulace s jejich míněním dosáhne toho, že nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, jsou odříznuti od informací „zvenku“, čtou pouze „doporučenou literaturu“ apod. Všechna tato omezení členové sekty přijímají zcela dobrovolně.

Respekt k autoritám není přijímán jako omezení vlastní vůle, ale většinou jako úleva. To je logické. Většina lidí, která utíká k sektám, chce, aby za ně někdo rozhodoval. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy. Odpovědnost tedy přebírá na sebe vůdce. Rozhodování člena sekty je tak zúženo pouze na rozhodnutí, zda bude, či nebude respektovat vůli vůdce.

Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tj. k vůdci a dalším osobnostem sekty, ne však ke kolegovi. Všechny ostatní emoce jsou povrchní, hlubší citové vztahy jsou záměrně potlačovány.

Poslušnost je zcela dobrovolná, není přímo vynucována. Do této poslušnosti jsou členové sekty postupně vmanipulováni. Tím je zajištěna naprostá ovladatelnost členů, včetně jejich intimního života. Toto ovládání je paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí se totiž v sektě o ničem rozhodovat a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. V sektách se nic nepřikazuje a nezakazuje. V sektách se pouze říká, co je správné a co není správné, a apeluje se na svobodu člověka, na jeho svědomí.

Alternativou neposlušnosti je exkomunikace ze sekty. Tak se poslušnost a oddanost vůdci stává záležitostí cti a nejlepšího svědomí každého člena sekty.

Opuštění sekty je v praxi téměř nemožné. Jen velmi silné osobnosti se dokážou po soustředěné manipulaci vzchopit a ze sekty uniknout, a to i za cenu represivních kroků ze strany ostatních členů sekty k nim i k jejich rodinám. Součástí manipulace je totiž tzv. bombardování láskou. Opustit sektu po tomto procesu výchovy by znamenalo ztratit snad to nejcennější v oblasti citového života.

Vysoká úroveň excitace (vybuzení, stimulace). Nadšení z práce v sektě se časem může vytratit. Proto je nahrazováno tvrdou disciplínou a morálkou. Disciplína a morálka jsou časem nahrazovány i vmanipulovaným strachem z exkomunikace do světa „nepřátel, zla, bezpráví apod.“. Každé zaváhání o účelnosti setrvávat v sektě je manipulováno jako vážné provinění proti vůdci. Tento strach z viny je stále obnovován a permanentně udržován. Strach z toho, že jako člen sekty nevyhovuji požadavkům vůdce a mohl bych být ze sekty vyloučen, je ta největší hrozba, které se členové sekty bojí.

Míra prokazované lásky je postupem času úměrná podávanému pracovnímu výkonu. Výsledky práce člena sekty jsou dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí a je za ně plně odpovědný. Za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo kolektivu, ve kterém je člověk zařazen, se cítí každý osobně odpovědný a vinen. Žije tak neustále ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě.

Pocit viny je hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt. Neúspěch se neřeší. Léčí se intenzivnější četbou posvátných textů, poslechem motivačních kazet, modlitbami, větším objemem práce pro sektu apod.

Sekty cílevědomě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele. Může jím být kdokoliv a cokoliv, co sektu neustále pronásleduje a z čeho je potřebné mít strach. V sektě je kreslen černobílý obraz, v němž vše dobré je v sektě, vše špatné se nachází mimo sektu.

Pocit výlučnosti a nadřazenosti sekty. S černobílým obrazem je vmanipulována do členů sekty její výlučnost v řešení problémů. Sekta je tak nadřazena všemu. Jedině sekta dokáže rozeznat dobro od zla, sekta jako jediná dokáže rozhodovat o všem.

Není legitimního důvodu opustit sektu. Každému členovi sekty je vmanipulováno do mysli přesvědčení, že kdyby odešel, postihl by ho strašný trest.