Kdykoliv jsme netrpěliví, odmítáme vlastně sami sebe, odmítáme naše pravé já. Je to stejné jako nemít rád sebe sama. Když jsme netrpěliví, prostě se nemáme rádi. Ale jak můžeme odmítat sebe sama, když nikdy nemůžeme uniknout sami před sebou? Kam bychom před sebou mohli uniknout? A ačkoliv uniknout nikam nelze, přesně o tohle se lidé snaží, kdykoliv se nic zvláštního neděje. Cigareta, internet, hra, mobil, televize, zbytečný komentář. Když se jakoby nic neděje, někam chceme rychle skočit, jen propána nebýt sám se sebou! Kam ale můžeme uniknout? Ať už unikneme kamkoli, stejně to bude v podstatě totéž místo. Stejný člověk. Takže je lepší zvyknout si na sebe sama.

Zdá se, že někteří lidé, ačkoliv sami se sebou tráví desítky let, se prostě nechtějí stát přáteli sebe sama. Mají se rádi jen tehdy, když si dají cigaretu nebo si dopřejí nějaké dobré jídlo nebo si koupí nějakou hračku. Ale být jen tak sám se sebou - nic nedělat? Sedět na zemi a nic nedělat, nehýbat se, jen dýchat, dokonce ani nehledat osvícení? To je pro většinu lidí otřesná představa. Takže  dokonce i duchovně orientovaní lidé touží po duchovních hračkách, kterými by se trochu rozptýlili. Proč ale toužíme po duchovních hračkách? Protože sami se sebou, tak jak jsme tady a teď, prostě nemáme trpělivost. Nestačí nám být jednoduše v přítomnosti. Možná sami sebe dokonce nenávidíme. Takže uděláme cokoliv, jen abycom nemuseli čelit prosté existenci sebe sama.

Co třeba hledat osvícení? To vypadá jako dobrý nápad. Takhle přece nemůžeme žít! Musíme se někam dostat, něco pochopit, něco zažít, pokud možno něco fantastického a definitivního, něco co by jednou provždy vyřešilo naši netrpělivost se sebou samými a s tímhle hrozným světem. Ale pokud má být osvícení nějaký lístek do jiného světa, není to to osvícení, o jaké jde v buddhismu. Takže když hledáme osvícení, automaticky mu unikáme. Pokud vám někdo řekne, že tady a teď je vaše osobní  zkušenost vaším skutečným osvícením, pak takovému člověku možná odseknete - tak to je hloupost, nějaká pseudozenová poučka, ale to mě nezajímá, já chci to velké, nepřekonatelné, vše prozařující osvícení!

Zazen je strašná nuda. Je to opravdu nuda, pokud od zazenu něco čekáte. Lepší je přijmout sebe sama v tomto okamžiku bez jakýchkoliv příkras. Během zazenu, pokud už se smíříme, že nejsme nic víc, než to co jsme právě tady a teď, se nic zvláštního neděje. A přece je úžasné, že během zazenu potkáváme sami sebe.

Když takto sebe přijímáme, ať už během zazenu nebo jindy, těžko najdeme cokoliv, co bychom mohli považovat za nudné. Ne že by všechno bylo vzrušující, ale nudné? Co by mohlo být nudné, pokud jsme opravdu živí v tomto okamžiku? Není třeba být netrpěliví, protože v tomto okamžiku jsme propojeni s něčím zcela dokonalým, zcela pokojným. Celý vesmír je v podstatě trpělivé místo, kde nic není uspěcháno. Ale současně je to místo, kde jeden člověk může přijít pozdě. Je to místo, kde jeden člověk může propásnout něco mnohem důležitějšího, než je letadlo k moři. Je to místo, kde můžeme propásnout celý život.