Je zajímavé studovat buddhismus jako fascinující filozofii, ale ještě zajímavější je žít to, co buddhismus popisuje. Většina lidí přečte jednu nebo dvě knihy o buddhismu a řeknou, že je to nesmírně krásné učení. Pak jsou lidé, kteří k této četbě přidají také nějakou meditaci. A potom jsou lidé, kteří se pustí do zcela vážného studia a cvičení buddhismu. Studují a cvičí pod vedením nějakého autentického učitele. 

I když jsem už několik let cvičil buddhismus pod vedením autentických učitelů, nechápal jsem moc, proč je důležité jemně zacházet s předměty. Proč je například důležité pečlivě umývat nádobí nebo pozorně jíst. Tyhle věci mi dokonce na buddhistickém cvičení vadily. Odmalička jsem nepořádný, nepozorný, věčně zasněný a nejradši bych ležel celý den v knihách nebo jezdil po venkově na kole. Když čteme, co nás zajímá, přirozeně se soustředíme a čteme pozorně - k tomu nás nikdo nemusí nutit. A když jezdíme po venkově na kole, přirozeně si dáváme pozor na každý výmol a každý kámen v cestě. Tak jsem si všiml, jak jsem šťastný, když dělám věci, které mě opravdu zajímají nebo baví, pokud mě neruší nějaký neodbytný filozofický problém nebo nějaký neodbytný romantický sen. Už na začátku mého studia buddhismu mě natolik zaujalo cvičení zazenu a natolik mě uspokojilo, že jsem o sobě všude prohlašoval, že jsem šťastný člověk a že mi nic v podstatě nechybí.  

Pokud v životě nemáme žádné ambice, pokud jsme skromní a nemáme ani žádnou přítelkyni, pak není nic těžkého najít uspokojení v zazenu a obyčejném životě. Umíte si představit, jak jsem byl nadšený, když dvacet pět let mého života bylo více méně samé trápení, a najednou nebylo co řešit. Neměl jsem žádné palčivé filozofické problémy a žádné zvláštní materiální potřeby. Ale co čert nechtěl, přece jen jsem se nechal zlákat světem romantiky – zamiloval jsem se a najednou se vše točilo kolem mé „lásky“. Zazen jsem cvičil spíš jako relaxační cvičení než jako Buddhovo sezení. Zazen ze mě vyháněl ty nejhorší projevy egocentrismu, takže jsem byl jakžtakž snesitelný. Ale že bych v té době opravdu upřímně cvičil, to si nemyslím.

Z nějakého důvodu jsem nikdy nedošel k závěru, že je lepší se vztahům vyhnout. Nikdy jsem se nestal mnichem, který se vyhýbá sexu a ani to nemám v plánu. V poslední době jsem si uvědomil, že pokud nežijeme v lese a nejíme, co nám kdo dá, máme co do činění s nesmírně složitým světem. Není vůbec chybou, když má buddhista rodinu nebo partnerku nebo dělá kariéru nebo všechno dohromady. Pořád jde o to, že musíme dbát na každodenní maličkosti, ať už žijeme v klášteře nebo máme rodinu. Jde o to, že každé zanedbání nějaké věci může v tomto složitém světě vést k velkým problémům. Když studujeme letecké katastrofy, kde přichází o život stovky nevinných lidí, znovu a znovu se dostáváme k nejobyčejnější lidské práci. Nejedno letadlo, které se ve vzduchu rozpadlo na kusy nebo se mu za letu roztříštil motor, bylo do ohnivých pekel posláno jediným obyčejným člověkem, který měl na starost výměnu obyčejného šroubku nebo kontrolu prasklin na nějaké kovové součástce. Když mechanik tuto práci zanedbá, ve vzduchu dochází ke katastrofě. Nejde mi o to kázat, že musíme dělat všechno pečlivě. Ale chci vysvětlit, že soustředěná činnost vytváří harmonii ve vztazích mezi lidmi a lidmi, mezi lidmi a předměty a mezi předměty a předměty. Čím složitější stroje máme na starosti, tím víc musíme brát v úvahu možné katastrofální důsledky naší nedbalosti. A čím složitější jsou lidé, s kterými přicházíme do styku, tím obezřetněji s nimi musíme zacházet. Co se týká předmětů každodenní potřeby,  musíme si uvědomit, že způsob, jakým s nimi zacházíme, je odrazem stavu naší mysli a těla – to, jak s předměty každodenní potřeby zacházíme, ukazuje, jak vyrovnaný je náš život.

Když si uvědomíme, že štěstí a láska je něco, co nevzniká mezi lidmi samo sebou, ale je plodem laskavosti a pozornosti, vidíme jasně, že hrubé zacházení s ostatními a také nedbalost vede k bolesti a utrpení. O tom není pochyb. Co si ale málokdo uvědomuje, je to, že pokud chceme žít v harmonii s partnerem nebo s kolegy v práci, bude záležet na každé maličkosti, kterou uděláme, abychom se vyhnuli zbytečným konfliktům. Konfliktům se nevyhneme, ale nemusíme k těm nutným přidávat ještě ty zbytečné. Nemůžeme čekat, že druzí lidé budou věčně rozzáření a vše nám odpustí. Opak je pravdou - druzí lidé mají spoustu problémů a kdejaká maličkost je může rozhodit. I když studujeme nebo cvičíme buddhismus padesát let, není nám to v těchto složitých vztazích nic platné, pokud jsme se nenaučili vážit si skutečnosti nepřibarvené vlastními hledisky.

Je nějaký jednoduchý návod, jak se chovat probuzeně? Léta mi tato otázka připadala složitá a považoval jsem ji spíš za věc vůle a disciplíny než chápání. Ale v poslední době jsem si uvědomil, že nejjednodušším způsobem jak se naučit chovat probuzeně, je najít harmonický vztah mezi subjektem a objektem. Například když jdeme po ulici, zem pod námi vnímáme jako něco studeného a cizího, co  s námi nemá nic společného. Ale bez této země bychom se propadli někam stovky kilometrů hluboko a tam se udusili nebo uhořeli. Na ulici míjíme nějaké ukrajinské dělníky, kteří kopou kanál. Míjíme je většinou lhostejně, někdo dokonce s opovržením. Ale bez jejich tvrdé práce by u nás doma netekla voda. Jinými slovy  musíme si uvědomit, že pokud budeme ostatní svět a ostatní lidi brát jako vnější elementy, které jsou od nás odděleny tlustou čárou, budeme pořád popoháněni nebo utlačováni vlastním egocentrismem. Vše, co děláme pozorně, nás osvobozuje. Každý nám říká – nebuď sobecký, neubližuj druhým… To slyšíme od dětství. Ale proč nemáme být sobečtí a jak nemáme být sobečtí, když si jasně uvědomujeme sebe a své potřeby? Proč mám soustředěně jíst něco, co nemá žádnou chuť? Protože tím jídlem vyjadřuju své pravé já.

Jsme propojeni s druhými lidmi, s živými bytostmi i neživými předměty  - jsme na sobě všichni přímo nebo nepřímo závislí, závislí na jednom šroubku letadla, na jedné umyté misce, na jednom polibku. V jednom okamžiku je možné poslat celý svět do pekel. A současně je možné v jednom okamžiku vytvořit čistou lásku pro všechny.