Kdykoliv byl Jan s bratříčkem o samotě, vklouzl sám od sebe do oné tiché, nejprvnější části svého já, která byla zcela jím, něž věděl, že existuje něco, co se smí a něco, co je zakázané. Ocital se ve šťastném světě nebeské řeči a pocit, že oba vědí o sobě všechno to, co se nedá slovy říci, přetrvával.

A nejen přetrvával, nýbrž se šířil a platil více než oni sami.

Jednou v létě časně zrána vyšli, když rosa ještě stála na trávě a mrkala na ně.

Jan pohlédl na cestu a cítil, že ji má rád. Měl ji rád týmž způsobem, jakým měl rád bratříčka. A zdálo se mu, že je patrné, že i cesta má ráda jeho.

Cítil to až do chodidel. Svědila ho chutí dotknout se cesty. Svlékl boty a ponožky.

Bratříček, který Jana skoro vždy napodoboval, také svlékl svoje botky a běžel napřed přes hřiště.

Jan šel za ním a díval se na měkké otisky malých bosých nožek. Stopy vypadaly tak živě, že se mu zdálo, že je nejen vidí, ale i slyší a cítí. Stopy běžely přes hřiště těsně vedle sebe jako zuby v ústech. Slunce vyklouzlo zpoza mraku a rozsypalo své světlo po zemi. A hřiště se usmívalo.

Před šeříkem u hřbitovní zdi zůstal bratříček zahleděně stát.

Jan se šel podívat, co je tam tak zábavného.

Nebylo tam nic, ale bratříčkovy oči byly bezedné. Jan do nich nahlédl a viděl, že bratříček je "otevřený". A Jan mohl také vidět, "jaký je" i "jak cítí, že takový je". Nebeská řeč byla větší, než tušil. Chápal, jak Pán Bůh může být vševědoucí.

Když se obrátil k šeříku, uvědomil si, že šeřík je otevřený stejně jako bratříček, a věděl, že právě na to se chlapeček zahleděl. Viděl, co šeřík je a jak cítí, že takový je.

Bylo to, jako by šeřík do něho dýchal a když dech šeříku do něho vnikl, cítil velikou radost, kterou znal, radost nebeské řeči. I šeřík v nitru mluvil nebeskou řečí. Protože i jeho přirozeně stvořil Bůh.

Něco v něm chtělo, aby si pod něj sedl. Mezitím se už usazoval i bratříček. Také tedy věděl, že je šeřík zval dovnitř.

Byli všichni tři pohromadě a radovali se z toho způsobem, který nelze popsat. Chtěli tam chvilku posedět.

Učinili tak a čas v jejich srdcích se na okamžik zastavil. Ale v jejich žaludcích, které se ovšem cítily doma v zavřeném světě, čas samozřejmě pokračoval a v době svačiny zanechal zřetelnou stopu - dostali velký hlad.

Vstali. "Čas asi uplynul, ani jsme o tom nevěděli," řekl Jan.

Šli dolů přes hřiště, ale u vrat Jakuba Hansena slyšeli štěkot a hlasitý ženský křik a zastavili se.

Hlídací pes se utrhl a hnal se teď přímo k nim. Služka to viděla, běžela vyděšeně dovnitř a křičela, že Hektor zakousne děti.

Jakub Hansen a čeledíni vyskočili od svačiny, ale netroufali si jít na psa beze zbraně. Jeden vzal pušku, jeden rýč a jeden vidle. Služka začala křičet, že děti jsou už určitě mrtvé. Viděla psa, jak se na ně žene, ale netroufala si zakročit. Vždyť Hektor je zlý jako vlk!

Vyřítil se na děti, když vycházely z šeříku. Přestože měly hlad, nevrátily se ještě docela do zavřeného světa, kde člověk přemýšlí a chápe, jak zle to může dopadnout.

Když Jan viděl psa hnát se k nim se zježenými chlupy a vyceněnými zuby, nenapadlo ho, že by mu mohl něco udělat. Viděl jenom, že pes je otevřený. Viděl, jaký Hektor je a jak cítí, že takový je. "Ty jsi dobrý hlídací pes," řekl, "kolem tebe neprojde nikdo, když tě pustí do vrat."

A zvedl ruku a pohladil ho.

Když Jakub Hansen a čeledíni přišli se svými zbraněmi, pes stál u dětí a nechal se klidně hladit.

Jakub si musel otřít pot z čela, než se dokázal natolik vzpamatovat, aby vzal Hektora za obojek.

"To nechápu," zamumlal. "Je to zázrak, že je nezadávil."

Ale služka, která šla za čeledíny, chápala. Řekla, že teď teprve vidí, jaká moc spočívá v nevinnosti, a že od této chvíle je obrácena.

Potřebovala ostatně toto obrácení, protože tomu bylo už dávno, co byla nevinná.