Formality... nemáme je rádi. Jsou opravdu nutné? A obejde se bez nich náboženství? A obejdou se bez nich skejťáci?
Někdo řekl, že místo toho, abychom se klaněli sošce Buddhy na oltáři, mohli bychom na oltář položit nějaké staré boty a klanět se jim. Oni jsou přece také „pravda“. Roshi Nishijima, současný japonský zenový mistr, tento názor kritizoval a řekl, že je hrubost dát z oltáře pryč sošku Buddhy a nahradit ji starýma botama.
V buddhismu někdy slyšíme učení, že všechno je čisté. Všechno je dokonalé, úžasné. Takže když je vše čisté, neposkvrněné, pak také teroristé jsou neposkvrnění, odpadky jsou neposkvrněné, nemoci jsou neposkvrněné, znečištěné řeky jsou neposkvrněné a mrtvé ryby v nich také. Ale jak mohou být špinavé řeky s mrtvými rybami neposkvrněné? Jindy v buddhismu narážíme na učení, že naopak vše je utrpení, všude na světě, na každém místě je utrpení. Celý svět je v jednom velkém bolestivém zmatku. Tohle jsou dvě protikladná hlediska. Realita, na kterou poukazuje Buddhovo učení, není někde mezi, ale zahrnuje obě dvě.
Samozřejmě vidíme, že způsob myšlení a života většiny lidí je hloupý. Ale původně není na tom, jak myslíme a žijeme, vůbec nic hloupého nebo špatného. Kolik však lidí z tisíce chápe, co znamená ono „původně“? I když to skoro nikdo nechápe, je možné najít uprostřed protikladů dobra a zla, čistoty a nečistoty, krásného a ošklivého to, co je skutečné, co je pravdivé. A právě studium a cvičení skutečnosti, pravdy, je těžištěm Buddhova učení.
Abychom mohli pochopit problematiku slušného, vhodného chování z hlediska buddhismu a přijít na to, proč není dobrý nápad dávat na oltář staré boty, musíme se podívat na otázku formy a prázdnoty. Na jedné straně si můžeme uvědomit, že nic na světě nemá stálou substanci. Všechno existuje jen v tomto okamžiku a v dalším se více či méně promění. Nemůžeme najít nic substanciálního na lidské bytosti, nic takového u zvířat, ani rostlin nebo kamenů. Vše se pořád mění a skládá se z mnoha trilionů částic, které se také pořád proměňují. Této absenci podstaty jednotlivých věcí říkáme v buddhismu prázdnota. Tak můžeme chápat, že prázdnota není něco negativního, ale spíš je to důležitý aspekt všech existujících věcí. Na druhé straně máme v každém okamžiku co do činění s formami. I když chápeme prázdnotu a dokonce jsme intelektuálně odpoutáni od formy věcí, nemůžeme popřít bytí věcí v jejich formální, materiální podobě. Někteří lidé jsou připoutáni k prázdnotě a snaží se dlít v ní - popřít formální stránku věcí. To jsou asketové. A jiní lidé zase rádi dlí ve světě forem a považují je za jediné rozumné hledisko života. Těm říkáme materialisté. Ti, protože nevidí druhou stranu mince, totiž prázdnotu nebo pomíjivost všeho, mají sklon držet se všeho materiálního a fyzického a jsou v tomto světě uvězněni. Příliš trpí, když o něco přijdou a jsou nesmírně šťastní, když naopak získají majetek nebo hodně peněz. Je přirozené plakat, když je nám smutno a smát se, když je veselo, ale není třeba plakat celé dny nebo smát se celé dny jako lidé, kteří nevidí skutečnost. Buddhista je někdo, kdo studuje a cvičí rovnováhu mezi prázdnotou věcí a formální, fyzickou stránkou věci. Takový člověk může každý den, v každém okamžiku nalézat skutečnost, pravdu. Je možné žít v takové rovnováze, aniž bychom popírali materiální nebo naopak nesubstanciální povahu věcí, pokud se prostě soustředíme na náš každodenní život. I když nepopíráme formální stránku života, tedy jeho fyzické zákony, v tomto okamžiku jsme svobodní. Ale tento okamžik je něco, co prožíváme uprostřed nějaké činnosti, uprostřed reálné činnosti, ať už je to jídlo, povídání, psaní, sezení v zazenu nebo koukání na televizi.
Jak je možné být zcela osvobozený v přítomném okamžiku? Když se ponoříme do formy věci, kterou děláme, například když poctivě myjeme nádobí, pak vlastně překonáváme formu této činnosti. Když jsem byl malý, učil jsem se hrát na klavír. Většinou to pro mě bylo utrpení. Ačkoliv jsem miloval hudbu a chtěl na nějaký nástroj hrát, klavír pro mě byl velmi brzo jakýmsi mučícím nástrojem, kterému jsem se pokud možno velkým obloukem vyhýbal. Proč? Nesnášel jsem tu nutnost hrát přesně podle not. Noty jsem špatně četl a dlouho hledal jejich ekvivalenty na klávesnici. Když už jsem konečně jakžtakž nějakou etudu hrál, připadal jsem si spíš jako na skřipci než v hudebním ráji. A pokud se mi podařilo něco zahrát bez chyby, neměl jsme z toho větší radost než člověk, který právě vynesl do desátého patra pytel uhlí. Nedávno jsem si řekl, že se zkusím naučit nějakou skladbu od Johanna Sebastiana Bacha. Mám moc rád Goldbergovské variace, zvláště Arii. Poprosil jsem svou kolegyni, vynikající pražskou učitelku, která mě záhy zbavila nervozity tím, že mou pozornost převedla od děsu z not a strachu z klavírních překlepů na smyslové prožívání prstů mačkajících klávesy, jestli by mě tu Arii naučila. Ona svolila, ale upozornila mě, že pro někoho, kdo má za sebou pouhé čtyři roky na hudební škole jako já, bude tato skladba hodně obtížná. Já na to naivně: „Vždyť je pomalá.“ Kolegyně mi vysvětlila, že její obtížnost spočívá v prolínajících se hlasech. Musíte prostě hrát různé melodické linky současně, což jsem nikdy předtím nezkoušel. Nakonec jsem se naučil první polovinu Arie a na druhé zatím pracuju. Chci říct to, že i když zpočátku jsem měl podobný pocit jako v dětství – totiž že kouzlo hudby se vytratilo a já pouze otrocky sleduju noty a musím dělat přesné pohyby prsty, později jsem si uvědomil, že pokud překonám ono stadium boje s formou (tím myslím způsob, podobu hry, nikoliv hudební formu), teprve pak se může dostavit skutečně nějaký hudební výkon a s tím nedílně spojený prožitek a zážitek nejen interpreta, ale i potenciálního posluchače. V okamžiku, kdy mě (a případné publikum) forma (noty a prsty na klaviatuře) přestává obtěžovat , tehdy cítím konečně svobodu a možnost vyjádřit přímo sebe sama. I když se zdá, že hraju Bacha, což je z jistého hlediska pravda, skutečně vyjadřuju svou pravou povahu. Když se klaníme Buddhovi, zdánlivě je tu nějaký rozdíl mezi „já“, „klanění“ a „Buddha“. Ve skutečnosti je to jedna a tatáž věc.
Mládež miluje svobodu, snowboardy, skateboardy, pohodlné, široké kalhoty popuštěné pod pás. Ve skutečnosti tato mládež popírá svou filozofii, když se na svých prknech zcela podřizuje fyzikálním zákonům přírody. A v této kázni nakonec i ti největší rebelové nacházejí svobodu, vyjadřují sebe a jsou šťastní. Myslím že je legrační, že pokud někdo přijde do zendo, má na sobě pestré, květované šaty a jeho pozice v zazenu je poněkud vychýlená na stranu nebo mu padá hlava, učitel mu laskavě pomůže pozici opravit a o jeho nevhodném oblečení se spíš ani nezmíní. Představte si, že přijedete na hřiště mezi dospívající skejťáky v nevhodném oblečení a na skateboardu se sotva udržíte. Myslím, že rychle poznáte rozdíl mezi tolerancí lidí, kteří cvičí zazen v tmavém hábitu a půl hodiny se ani se nehnou a rozpustilým teenagerem, který na svou kulturu nedá dopustit.
Není tedy nutné nějak intelektuálně bojovat proti formovému stavu světa, ale je možné přispět k dobrým vlastnostem světa tak, že se chováme vhodně. Měli bychom být zodpovědní za své jednání ve skutečném světě. Nejde o to svalovat na někoho vinu, ale opravdu si hledět vlastních zodpovědností a úkolů. Máme práci nebo děti nebo se staráme o nemocné lidi nebo píšeme knihy nebo vládneme nějaké zemi. Každý má své vlastní zodpovědnosti, takže kdyby každý dělal svou práci co nejlépe, žili bychom ve světě, kde většina lidí by byla spokojená se stavem věcí. Každý by prostě každý den pracoval a nestěžoval by si pořád na chyby druhých a lidé by neměli tolik tužeb a na světě by nebylo tolik konfliktů a problémů. Místo toho ale žijeme ve světě, kde si většina lidí pěstuje egocentrismus. Jakmile však jeden jediný člověk začne vést poctivě a upřímně svůj obyčejný život, pak je svět okamžitě lepší místo. Když někdo neví, co je vhodné a rozumné, může jednostranně podlehnout názoru, že vše už je beztak dokonalé a neposkvrněné, takže není třeba nic moc dělat. Tak celý den jen ležíme v posteli a neděláme nic. Pak ale dostaneme hlad a jdeme nakoupit. Pokud prodavači také vyznávají svobodu chování jako my, obchod bude zavřený. Prodavačům se dnes nechce pracovat. I když chápeme, že svět je původně v neposkvrněném a čistém stavu, měli bychom respektovat to, že svět také podléhá reálným zákonům. Svoboda, o které mluvím v souvislosti s buddhismem, není tedy něco jako „Je jedno, co děláme, na ničem nakonec nezáleží“. Svoboda, jakou mám na mysli a kterou našel Buddha pod stromem Bódhi a kterou my můžeme najít v zazenu a každodenních činnostech, spočívá v úplném spočinutí v činnosti tady a teď, aniž bychom mysleli na rozdíl mezi svobodou a povinností.
Volnomyšlenkáři nemají rádi tradice. Ale tradice jsou důležité, pomáhají nám orientovat se v čase a prostoru. Když cvičíme zazen se skupinou lidí, potřebujeme pokaždé skoro tu samou místnost – podložky a zafu kolem zdí, oltář uprostřed a na něm svíčky, vonné tyčinky a soška Buddhy. Před vstupem do zendo se klaníme. Nosíme tmavé oblečení a jednáme tiše. To vše slouží k tomu, abychom se mohli plně soustředit na praxi, na činnost v tomto okamžiku, a abychom neobtěžovali druhé. Pokud tradici zrušíme, ztratíme spoustu času a energie tím, že se budeme dohadovat, kdo kde bude sedět, popřípadě ležet, protože to bude také předmětem sporu, budeme se hádat, co dáme na oltář, nebo jestli oltář vyhodíme do popelnice. Nakonec si někteří lidé do zendo přinesou svačinu a noviny, aby jim čas při zazenu lépe utíkal. V takovém prostředí ale těžko můžeme cvičit Cestu. Nicméně se může někomu zdát, že když v zendo dodržujeme pravidla chování, jsme vlastně otroci nějaké formy. Vypadá to jako zcela formální praxe. Musíte to, musíte tamto, musíte sedět takhle a takhle se klanět. Každého, kdo nesnáší formality, takové prostředí vyděsí. Ach, pryč odsud, tady to zavání fanatismem! Pamatuju si, jak jsem se také trochu lekl, když jsem poprvé přišel do meditační haly a měl se poklonit před oltářem s Buddhou. Okamžitě mě napadlo: „Tak a teď si mě tady zformují do poslušné ovečky.“ Dnes ale chápu, že i když tradiční prostředí, kde se cvičí zazen, působí formálně a snad upjatě, je to jenom dojem člověka, který nikdy neviděl za hranice formy. Nejde tu o to, že bychom byli připoutáni k formám – jak sedět, jak chodit, jak se klanět. Nejde o to, že v zazenu musíme sedět přesně takhle a vydržet v té pozici půl hodiny bez hnutí. Kdyby to tak bylo, šlo by o vojenský výcvik. Nejsem ani cvičená opice, jak jednou kdosi poznamenal v diskusi. Když zaujímáme přesnou pozici, vstupujeme tím do světa, kde forma a prázdnota si podávají ruce. S prvním výdechem vstupujeme do skutečného světa, který je zcela svobodný.
Můžeme se klidně klanět popelnicím, starým botám nebo psím výkalům, pokud chceme... Ale zendo je místo, kde je vše tradičně zařízeno, aby do sebe lidé nevráželi a mohli klidně a soustředěně praktikovat Cestu. Když na oltáři vidíme sošku Buddhy, jak sedí v zazenu, připomíná nám to, že praktikujeme něco, co už buddhové a patriarchové cvičí přes dva tisíce let s tím samým výsledkem – nalézají pravdu za protiklady formového a prázdného. Když cvičíme buddhismus a klaníme se Buddhovi, jednáme realisticky v přítomném okamžiku a respektujeme skutečný stav světa. Z hlediska formy se staré boty liší od sošky Buddhy. Původně mezi nimi není rozdíl. V buddhismu nejsme jednostranní, a tak v jednom gestu zahrnujeme jak původní stav věcí, tak formový stav věcí. Pak můžeme vést obyčejný život, aniž bychom rušili druhé a sebe extrémními činy nebo myšlenkami. Ráno vstáváme, v noci uléháme a v meditační hale se klaníme Buddhovi.
Můj skejt, můj Buddha 
