Hledání

J. Krišnamurti

 

 

 

    Pokud chcete spatřit život jako čistý obraz, tak musíte, skrze rozlišování a vybírání ze svých mnoha zkušeností, shromáždit znalosti, které vám pomohou v dosažení vašeho Cíle. Život nelze oddělit od myšlení, cítění a jednání, a když budete chápat život jako celek, a budete používat všechny své zkušenosti jako příčky žebříku, po kterých polezete vzhůru, tak dosáhnete.

 

 

    Mým úkolem je pomoci vám objasnit vaše vlastní touhy, posílit váš vlastní jedinečný růst směrem k dokonalosti. Avšak pokud mne budete pouze slepě poslouchat nebo mne používat jako autoritu, jako prostředníka směrem k vašemu cíli, tak selžete, protože to nebude vaše vlastní touha, která vás bude pohánět. Kdežto když budete posilovat pochopení své vlastní touhy a použijete k tomu cíli všechny své zkušenosti, tak nikdo nebude moci zničit nebo vám vzít to, co získáte.

 

 

    Stejně jako z ohně může vylétnout jiskra, která může na oplátku zapálit velký oheň, který bude tryskat k nebesům, tak se v každém člověku rodí jiskra touhy, a já bych tu touhu ve vás chtěl posílit, abyste mohli sami pro sebe zapálit oheň, který je nezbytný k naplnění života.

 

 

    Následovat druhého, ať už by to byl kdokoliv, je pro mne čistou negací všeho, co považuji za pravdu. Uctívání je v protikladu ke všem mým myšlenkám – a zejména uctívání jednotlivců – a pokud na mne budete pohlížet jako na autoritu, až tato má tělesná schránka odejde, tak se znovu připoutáte k tomu samému kolu omezení. Nechci žádné stoupence, nechci žádné žáky, nechci žádnou chválu ani uctívání. Od nikoho nic nepotřebuji.

 

 

    Doba, kdy člověk opustil svět a odešel na nějaké uzavřené místo, do kláštera, je minulostí. Nastala doba pro otevřený život a jasné chápání a já bych chtěl mluvit o pochopení, které jsem nalezl. Chtěl bych vám ukázat, jak jsem nalezl svého Milovaného, jak jsme se já a Milovaný stali jedním, takže nás nelze rozdělit ani teď ani nikdy jindy.

 

 

    Dlouho jsem byl ve vzpouře ke všem věcem, k autoritám druhých, k instrukcím druhých, ke znalostem druhých; nechtěl jsem přijmout nic jako Pravdu, dokud jsem Pravdu nenalezl sám. Nikdy jsem neoponoval představám druhých, ale nepřijal bych jejich autoritu, jejich teorii života. Dokud jsem se nenacházel v takovém stavu vzpoury, dokud jsem nezačal být se vším nespokojený, s každým náboženstvím, s každým dogmatem a vírou, tak jsem nebyl schopen nalézt Pravdu. Dokud jsem tyto věci nebyl schopen zničit skrze neustálou snahu pochopit, co se nachází za nimi, tak jsem nebyl schopen dosáhnout Pravdy, kterou jsem hledal.

 

 

    O všech těchto věcech jsem přirozeně nepřemýšlel, když jsem byl mladý – rostly ve mně nevědomě. Avšak nyní mohu zařadit všechny události svého života na jejich správné místo a spatřit způsob, který jsem si rozvinul k dosažení svého Cíle, a skrze který jsem se stal svým Cílem.

 

 

    Dlouho jsem ten Cíl hledal a během svého hledání jsem pozoroval lidi chycené ve svých přáních, jako je moucha chycená v pavoukově síti. Od dob, co jsem byl schopen přemýšlet, jsem pozoroval lidi pohlcené ve svých vlastních myšlenkách, škrcené marností života. Ať jsem šel kamkoliv, tak jsem nacházel lidi, kteří věřili, že jejich štěstí spočívá v množství svých majetků. Viděl jsem lidi, kteří měli veškerý luxus tohoto světa, a přesto byly jejich životy zmatené, protože byli těmito věcmi zotročeni. Viděl jsem lidi, kteří velmi milovali, a přesto byli spoutáni svou láskou, neboť nenalezli způsob, jak dávat lásku a přesto být svobodným. Pozoroval jsem lidi, kteří byli učení ve svých znalostech; a přesto byli spoutáni samotnou svou učeností. Viděl jsem lidi, kteří byli ponořeni v náboženství, a přesto byli spoutáni svými tradicemi a svým strachem z neznáma. Viděl jsem moudré, kteří se stáhli ze světa do svého vlastního ústraní, a nevědomé chycené ve svých vlastních dílech.

 

 

    Když jsem takto pozoroval lidi, tak jsem si všiml, že si kolem sebe staví hradby předsudků, hradby víry, hradby pověrčivého myšlení, hradby obrovského strachu, proti kterému bojují, a že se snaží utéct před těmi samými hradbami, které sami vystavěli. Když jsem pozoroval všechny lidi, tak jsem spatřil, jak marný bude jejich boj, dokud se neosvobodí od samotných bohů, které uctívají, od tlumočníků, kteří by je vedli. Každý průvodce, každý vykladač Pravdy si tuto Pravdu překládá podle svého vlastního omezeného zraku. Pokud budete pro své pochopení záviset na tlumočníkovi, tak se dozvíte o Pravdě pouze podle jeho vlastních omezení. Pokud si však ten Cíl stanovíte sami, pokud v sobě posílíte svou vlastní touhu po Pravdě a otestujete ostrost té touhy skrze pozorování, skrze vítání utrpení a zkušeností, pak nebudete potřebovat žádné prostředníky, pak nebudete potřebovat nic, co se bude nacházet mezi vámi a vašim Cílem, mezi vámi a Pravdou.

 

 

    Přál bych si, abych vás o Pravdě mohl ujistit, protože Pravda je větší než jakákoliv kniha jakéhokoliv náboženství, větší než jakákoliv víra, kterou považujete za svatou. Avšak protože nechápete, tak se vám Pravda jeví jako cosi děsivého, jako nepřítel, kterého je třeba porazit, a kvůli tomuto strachu hledáte nějakého prostředníka. Pokud však máte čisté srdce a mysl plnou pochopení, tak nepotřebujete žádné guru, žádné prostředníky, kteří musí nevyhnutelně podmiňovat a omezovat Pravdu.

 

 

     Tyto věci jsem pozoroval již od svého mládí a nikdy jsem si nedovolil, abych se chytil v některém z těchto zmatků. Protože jsem si stanovil svůj Cíl, protože jsem se vždy považoval za člun na proudu, který nemá žádné spojení se zemí, kde se nachází zmatek, tak jsem dosáhl, a nyní bych se o své zkušenosti chtěl podělit s druhými. Chtěl bych pomoci těm, kteří jsou zmatení, učinit jejich mysli a srdce prostými v touze po dosažení.

 

 

    Již od dob, kdy jsem byl chlapcem, jsem byl ve vzpouře, stejně jako většina mladých lidí - nebo by alespoň měli být. Nic mne neuspokojovalo. Naslouchal jsem, pozoroval jsem, chtěl jsem něco nad pouhými frázemi, nad májou slov. Chtěl jsem objevit a stanovit si pro sebe svůj Cíl. Nechtěl jsem se spoléhat na nikoho druhého. Nevzpomínám si na dobu, jak byl v dětství utvářen můj charakter, ale mohu se ohlédnou zpět a vidět, jak mne nic neuspokojovalo.

 

 

     Když jsem poprvé odjel do Evropy, tak jsem žil mezi lidmi, kteří byli bohatí a dobře vzdělaní, kteří zastávali pozice o vysoké společenské autoritě. Ale ať už byla jejich úroveň a vážnost jakákoliv, nemohli mne uspokojit. Byl jsem ve vzpouře také proti teosofistům s celým jejich žargonem, jejich teoriemi, jejich setkáními a jejich vysvětleními života. Když jsem šel na nějaké setkání, tak přednášející opakovali pořád dokola ty samé představy, které mne neuspokojovaly ani nečinily šťastným. Chodil jsem na čím dál tím méně setkání a vídal jsem čím dál tím méně lidí, kteří jen opakovali představy Teosofie. Pochyboval jsem o všem, protože jsem toužil objevit sám.

 

 

     Kráčel jsem ulicemi a pozoroval tváře lidí, kteří si možné s ještě větším zájmem prohlíželi mne. Chodil jsem do divadel; viděl jsem, jak se lidé baví, jak se snaží zapomenout na své neštěstí, jak si myslí, že vyřeší své problémy tak, že zdrogují svá srdce a mysli povrchním vzrušením.

 

 

    Viděl jsem lidi s politickou, společenskou a náboženskou mocí – a přesto ve svých životech neměli tu jedinou důležitou věc, kterou je štěstí.

 

 

    Navštěvoval jsem labouristická setkání, komunistická setkání, a naslouchal jsem tomu, co říkali jejich vůdci. Obvykle proti něčemu protestovali. Zajímalo mne to, ale neuspokojili mne.

 

 

    Pozoroval jsem všechny různé typy lidí a získával jsem tak nepřímé zkušenosti. Uvnitř každého se nacházel latentní vulkán neštěstí a nespokojenosti. Při svém hledání štěstí jsem kráčel od jednoho požitku k druhému, od jedné zábavy k druhé, a nenašel jsem jej. Pozoroval jsem zábavy mladých lidí, jejich tance, jejich oblečení, jejich extravagance a viděl jsem, že nejsou šťastni tím štěstím, jaké jsem hledal. Pozoroval jsem lidi, kteří měli v životě jen málo, a kteří chtěli strhnout ty věci, které vybudovali druzí. Mysleli si, že vyřeší život tak, že zničí a postaví jinak a přesto nebyli šťastní.

 

 

    Pozoroval jsem lidi, kteří toužili sloužit a kteří chodili do těch čtvrtí, kde žili chudí a zkažení. Toužili pomáhat, ale sami potřebovali pomoc. Jak můžete jiného vyléčit z choroby, pokud jste sami obětí té choroby?

 

 

 

 

    Četl jsem knihy o filosofii, o náboženství, životopisy velkých lidí a přesto mi nebyly schopny dát to, co jsem chtěl. Chtěl jsem si být ve svém postoji k životu tak jistý, tak pozitivní, aby mne nic nemohlo vyrušit.

 

 

    Pak jsem se vrátil zpět do Indie a viděl jsem, že lidé tam se obelhávají úplně stejně, že pořád pokračují v těch samých starých tradicích a že se k ženám chovají krutě. A přitom sami sebe zvali velmi nábožnými a malovali si své obličeje popelem. V Indii možná mají ty nejposvátnější knihy na světě, možná mají ty největší filosofie, možná v minulosti zbudovali velkolepé chrámy, ale nic z toho mi nebylo schopno dát to, co jsem chtěl. Ani v Evropě ani v Indii jsem nedokázal nalézt štěstí.

 

 

    A přesto jsem stále putoval a hledal toto štěstí, o kterém jsem věděl, že musí existovat. Nebylo to pouhé intelektuální nebo citové přesvědčení. Bylo to jako skrytá dokonalost, kterou nelze popsat, ale jejíž existencí jste si jisti. Nemůžete se zeptat poupěte, jak se rozvíjí, jakým způsobem vydává svou vůni, v kterou ranní hodinu se otvírá slunci. Ale pokud budete pečlivě sledovat, pokud budete ostře pozorovat, tak objevíte sami pro sebe skrytou krásu dokonalosti.

 

 

    Stále jsem postrádal pevný smysl, ze kterého vzniká rozkoš žití, a tak jsem odešel do Kalifornie. Přinutily mne tam okolnosti, protože můj bratr byl nemocen. A tam jsme spolu žili v naprostém ústranní v malém domku mezi kopci a všechno jsme si dělali sami. Pokud chcete objevit Pravdu, tak se musíte na čas stáhnout ze světa. Na tom odloučeném místě jsme spolu s bratrem hodně rozmlouvali. Meditovali jsme, pokoušeli jsme se pochopit, neboť meditace srdce je pochopením.

 

 

    Tam jsem byl zcela přirozeně vtahován sám do sebe a zjistil jsem, že dokud nebudu mít v životě žádný určitý cíl a smysl, tak budu jako zbytek lidstva, jako loď zmítaná na rozbouřeném moři. A s tím ve svém mysli, poté, co jsem odmítl všechny menší věci, jsem si pro sebe stanovil svůj Cíl. Toužil jsem vstoupit do věčného štěstí, toužil jsem se stát samotným Cílem. Toužil jsem pít ze zdroje života. Toužil jsem spojit začátek s koncem. Stanovil jsem si tento Cíl jako svého Milovaného a tento Milovaný je Životem, Životem všech věcí. Chtěl jsem zničit to rozdělení, které existuje mezi člověkem a jeho Cílem. Řekl jsem si, že dokud bude existovat tato prázdnota rozdělení mezi mnou a mým Cílem, tak není úniku před utrpením, vyrušením a pochybnostmi. Tak bude existovat autorita, kterou budu muset poslouchat, které se budu muset podřizovat. Dokud bude existovat rozdělení mezi mnou a tebou, tak musíme být oba nešťastni. A tak jsem začal ničit všechny překážky, které jsem si předtím vztyčil. Začal jsem se zříkat, odmítat a dávat stranou to, co jsem nahromadil, a kousek za kouskem jsem se přibližoval svému Cíli.

 

 

    Když zemřel můj bratr, tak zkušenost, kterou mi to přineslo, byla obrovská – ne utrpení – utrpení je chvilkové a pomine, ale radost zkušenosti zůstane. Pokud chápete život správně, pak se smrt stane zkušeností, ze které můžete vybudovat dům své dokonalosti, dům své rozkoše. Když můj bratr zemřel, tak ve mně stále existovala ona mezera rozdělení; jednou nebo dvakrát jsem ho viděl po smrti, ale to mne neuspokojilo. Jak by člověk mohl být spokojen o samotě? Můžete si vymýšlet fráze, můžete mít velké znalosti knih, ale dokud ve vás existuje rozdělení a samota, tak budete trpět. Protože jsem toužil po tom, abych v sobě nastolil život, protože jsem se toužil sjednotit s cílem, tak jsem bojoval. Život je procesem boje, nepřetržitého shromažďování prachu zkušeností.

 

 

    Když jste ztraceni uprostřed temné noci a zahlédnete vzdálené světlo, tak si k tomu světlu budete razit cestu ze zakrvácenými chodidly, skrze nástrahy, skrze pasti, skrze potíže, protože víte, že to světlo je znakem lidského obydlí. A tak i já jsem kráčel a bojoval směrem k onomu Světlu, které bylo mým Cílem, které je Cílem celého lidstva, protože je lidstvem samotným.

 

 

    Všechny nástrahy, všechny věci, které spoutávají, všechny věci, které zraňují, jsou pomíjivé a odplynou. Trpěl jsem, ale začal jsem se osvobozovat od všeho, co mne svazovalo, až jsem se na konec sjednotil se svým Milovaným, vstoupil jsem do Oceánu Vysvobození, a nastolil vysvobození uvnitř sebe.

 

 

    Prosté sjednocení s Milovaným, přímá cesta dosažení, která je věčnou cestou, dává životu extázi. Pokud hledáte Pravdu v říších mája, v říších intelektu nebo pouhého emocionalismu, nebo jen v samotném fyzickém světě smyslů, tak ji nikdy nenajdete. A přesto když ji naleznete, tak objevíte, že je obsažena v každém z nich. Nemůžete oddělovat život od žádného projevu života a přesto musíte být schopni rozlišovat mezi životem a jeho projevy. Protože nejdřív jsem se pokoušel oddělovat život od Cíle, protože život pro mne byl jednou věcí a vědění druhou věcí, všechno se stalo zmateným a já jsem hledal oporu v tradicích, v útěchách a v sebeuspokojování. Když zahlédnete světlo svého Cíle, tak jím budete naváděni jako loď, která je naváděna majákem na temném břehu. Když jste spatřili onu vizi dokonalosti, onu skrytou krásu, kterou nelze vysvětlit slovy, která se nachází nad všemi intelektuálními teoriemi a pouhými emocionálními vzrušeními, pak bude sloužit jako váš věčný průvodce, bude vrhat světlo na vaši cestu, a ať už budou vaše zkušenosti či nedostatek zkušeností jakékoliv, tak dosáhnete. Dosažení není pro pár vyvolených, ale pro všechny, ať už se nachází na jakémkoliv stupni evoluce. Milovaného dokážete vnímat tehdy, když se naučíte překládat běžná životní utrpení a požitky v rámci věčné Pravdy. Pokud dokážete interpretovat všechny své zkušenosti ve světle svého Cíle, pak se s tím cílem sjednotíte.

 

 

    Protože já jsem sjednocen věčně, nerozlučně, se svým Milovaným – který je Milovaným všech, který je vámi – tak bych vám chtěl ukázat cestu, protože se nacházíte v bolesti, v utrpení, v pochybnostech. Ale já pro vás mohu být jen ukazatelem cesty. Musíte mít sílu své vlastní touhy dosáhnout. Musíte zakusit bolest a utrpení ve svém vlastním já. Musíte sami zápasit. Vaše touha musí vyvěrat ze samotné vaší duše. Musí být výsledkem vaší vlastní zkušenosti, neboť jen skrze ni dosáhnete.

 

 

     Tím, že vám povím o svém dosažení, si nepřeji vytvořit autoritu, protože když ve vaší mysli vytvořím autoritu, tak zničím vaše vlastní vnímání Pravdy. Chtěl bych, abyste se nadechli svěžího horského vzduchu, ale pokud budete hledat mou autoritu, tak zůstanete ve svém temném údolí omezení. Je pro vás mnohem snazší následovat a slepě uctívat druhého, než sami pochopit a tak se opravdu osvobodit.

 

 

    Dokud jsem se nebyl schopen ztotožnit se svým Cílem, který je Milovaným všech, který je Zdrojem a Koncem všeho, tak jsem nechtěl tvrdit, že jsem nalezl a při nalézání se stal Milovaným. Dokud jsem se nebyl schopen sjednotit s Věčností, tak jsem nemohl předávat Pravdu druhým; dokud jsem si nebyl jistý, že jsem nalezl trvalý Cíl, tak jsem nechtěl tvrdit, že jsem Učitel. Teď, když jsem nalezl, teď, když jsem nastolil Milovaného sám v sobě, teď, když je Milovaný mnou, bych vám chtěl tu Pravdu předat – ne aby byla přijímána s autoritou, ale s pochopením. Nezáleží mi na tom, zda ji přijmete nebo odmítnete. Když se otevře květ a vydává svou vůni, tak se nestará o to, zda ten, kdo kolem ní prochází, nachází rozkoš v její vůni.

 

 

    Namaloval jsem svůj obraz na malířské plátno a chtěl bych, abyste jej prozkoumali kriticky, ne slepě. Chtěl bych, abyste si kvůli tomu obrazu vytvořili svůj vlastní nový obraz. Chci, abyste se zamilovali do toho obrazu a ne do malíře, abyste se zamilovali do Pravdy a ne do toho, kdo Pravdu přináší. Zamilujte se do sebe sama a pak se zamilujete do každého.

 

 

    Abyste dosáhli vysvobození, tak není nutné se připojovat k žádné organizaci, k žádnému náboženství, protože ony všechny vás svazují, vás omezují, vás drží a nutí k určitému konkrétnímu druhu uctívání a víry. Pokud prahnete po svobodě, pak budete bojovat, stejně jako jsem bojoval já, proti všem druhům autorit, protože autorita je opakem skutečné duchovnosti.

 

 

    Kdybych dnes použil svou autoritu a vy byste tu autoritu přijali, tak by vás nijak neosvobodilo, kdybyste jen následovali svobodu druhého. Následováním svobody druhého se jen tím pevněji přivazujete ke kolu omezení. Nedovolte svým myslím ani svým srdcím, aby byly spoutány čímkoliv a kýmkoliv. Pokud to dovolíte, tak založíte další náboženství, další chrám. Zatímco zničíte jednu sadu vír, tak vybudujete novou sadu vír. Já bojuji proti všem tradicím, které svazují, proti všemu uctívání, které zužuje, proti všemu následování, které kazí srdce. Pokud chcete nalézt tu svobodu, ke které vám chci ukázat cestu, tak začnete, stejně jako já jsem začal, skrze nespokojenost, skrze to, že budete ve vzpouře, ve vnitřním nesouhlase se vším kolem sebe. Často používáte větu: „Budeme poslouchat své vůdce“. Kdo jsou vaši vůdci? Já nechci být nikdy vůdcem. Nikdy nechci mít žádnou autoritu. Chci, abyste se stali svými vlastními vůdci.

 

 

    Život je jednoduchý a úžasný, překrásný a posvátný, ale vy chcete všechnu tuto krásu a svěžest rosy a tiché noci polapit a držet v úzkém kruhu, abyste ji mohli uctívat. Zajděte si někdy večer na mořskou pláž, když budou vanout svěží vánky a všechny čepelky trávy budou v pohybu a všechna zrníčka písku budou poletovat kolem a stromy budou pohybovat svými větvemi, a mořské vlny se budou lámat jedna o druhou. Vy všechnu tuto krásu chcete sebrat a spoutat do úzkého chrámu. K tomu, abyste žili vznešeně, nepotřebujete vůbec žádné víry. A přesto říkáte: „Musím uctívat Bohy, musím vykonávat obřady, musím navštěvovat svatyně, musím následovat toto a tamto“. Je to věčné musím. Takový způsob život není ve skutečnosti žádným životem.

 

 

    Ať už učiníte cokoliv, nevytvářejte kolem mne další chrám: já se v něm zadržet nenechám. Já chci být vaším společníkem spolu se svěžestí vánku. Chci vás osvobodit od vašich vlastních překážek, chci ve vás povzbudit vaše vlastní jedinečné tvoření, jedinečnou dokonalost, jedinečnou jedinečnost. „Já“ může být očištěno a skutečně překročeno jen tehdy, až si rozvine svou vlastní jedinečnou jedinečnost k dokonalosti; a ne když je drženo uprostřed omezení, svázáno tradicemi, podobami a vším tím dalším nepotřebným soukromým majetkem, který považujete za nezbytný pro své štěstí.

 

 

    Vzpomínám si na jednu povídku napsanou jedním Norem – hrdina té povídky se v hledání svobody a štěstí připojuje k jednomu náboženství za druhým a uctívá jednoho Boha za druhým, vykonává jeden obřad za druhým, a i přesto stále nemůže nalézt to, co hledá. Nakonec se stane Buddhistou, vzdá se svého těla a vstoupí do Nirvány. Vstoupí do Nirvány knih a tam spatří usazeny všechny bohy všech náboženství, jak spolu rozmlouvají. Nabídnou mu volnou židli. Tento hrdina se zjeví jako plamen, ale ten plamen se nechce nechat chytit, a když se jej všichni bohové pokoušejí chytit, tak zmizí. Ani bohové jej nemohou následovat, protože i samotní bohové jsou spoutáni.

 

 

    Nenechte se spoutat ani mnou, ani nikým jiným. Štěstí se nachází ve vás samotných.

 

 

    Zcela sám jsem začal hledat smysl života a našel jsem jej bez autority druhých. Vstoupil jsem do onoho Oceánu vysvobození a štěstí, ve kterém neexistují žádná omezení ani popírání, protože je naplněním života.

 

 

    Protože na konci své dlouhé cesty za dosažením a dokonalostí jsem této dokonalosti dosáhl a nastolil ji ve svém srdci, a protože má mysl je v tomto plameni klidná a věčně vysvobozená, tak bych z tohoto pochopení chtěl dál všem.

 

Zdroj: http://bernie.cncfamily.com/k_search1.htm, překlad Jan Lošák