Chtěl bych nastínit tři omyly lidí, co se týká jejich představ, co je buddhismus

 

Klid mysli je ošidná věc. Už to spojení: klid mysli. Mysl se neobejde bez těla. Takže bychom měli rovnou říkat klid mysli a těla. Nervózní člověk sebou skutečně škube nebo má křečovitý výraz ve tváři nebo se potí atd. Spousta lidí, kteří se zaobírají duchovní problematikou, zdůrazňují nebo si přejí dosáhnout jakýsi klid mysli. Na fórech, kde se debatuje o duchovních otázkách, si můžeme všimnout, že se jednotliví účastníci snaží jeden druhého nachytat, že jsou neklidní, že je něco rozrušilo, urazilo a podobně. Ty jsi ještě nedosáhl klidu mysli, načež ten druhý opáčí něco v tom smyslu, že ten opravdový klid je pod povrchem dojmů a slov a tak dále. Pak vznikne dlouhá debata o tom, co je a co není klid. Vše končí smajlíky a máváním a kyticemi růží. Je to ovšem debata o ničem. Předně, aspoň v buddhismu nejde o to dosáhnout nějakého klidu, ale normálního stavu těla a mysli. Někdy je třeba udělat prudký pohyb, jindy je lepší zůstat bez hnutí. Někdy je třeba zvýšit hlas, jindy je třeba mlčet. Někdy se dostaneme do situace, v níž nám vlasy vstávají na hlavě a jindy jsme klidní jako nemluvně při usínání s dudlíkem v puse. Klid mysli a těla je něco, co bych přejmenoval na vyvážený stav mysli a těla. Je to něco, co nastává, když jsme v harmonickém souladu se sebou a okolím. Takového stavu ale nedosahujeme pomocí studia knih ani pomocí debat ani popíjením nebo kouřením omamných látek. Vyvážený stav těla a mysli nastává tehdy, když spíme tak akorát, jíme tak akorát, mluvíme tak akorát, odpočíváme tak akorát a namáháme tělo tak akorát. Takový vyvážený režim je ovšem většinou lidí opomíjen. Kromě sokolů, ovšem, kteří už hlásali, že ve zdravém těle je zdravý duch. Byli to tedy vlastně buddhisté, tihle sokolové.

 

Buddha sám hledal něco, co by mu dalo odpověď na otázku po smyslu života. Myslím, že se hodně zaobíral filozofií, že tedy zpočátku vůbec nehledal nějaký klid mysli. On měl velmi klidný, spokojený život v mládí, umím si představit, že to byl opravdu klidný člověk. Ale on hledal pravdu – klid mysli pro něho prozatím nehrál žádnou roli. Když potkal askety, kteří cvičili dhjánu, tedy v japonštině zazen, asi si myslel, že toto cvičení by ho mohlo přivést k poznání pravdy. Nakonec viděl, že asketi zašli příliš daleko a že jim jde opravdu o úplné vyhasnutí, dokonalý klid a že si od tohoto úplného klidu slibují poznání pravdy. Buddha ale nechtěl vygumovat svou mysl a vysušit své tělo na kost. On věřil, že lze najít pravdu, aniž bychom popřeli „sebe“, ono hledající a uskutečňující se „já“.

 

A tak Buddha nakonec poznal, že pravda se zcela sama objevuje, když je naše tělo a mysl v rovnováze, když nejsme pohlceni emocemi nebo intelektuálními otázkami a odpověďmi. Tudíž pro Buddhu byl každodenní zážitek totéž co poznání pravdy. Klid mysli tu hraje zcela podružnou roli. Jistě, někdy je mysl klidná, jindy poněkud rozrušená. Ovšem jako mraky nepopírají exitenci nebe, tak ani rozruch a myšlenky nepopírají pravdu, která tu je pro každou bytost v každém okamžiku.

 

Nicméně tato slova sotva co změní na mysli člověka intelektuálně nepokojného, který si nemůže pomoct a hledá pravdu v oblastech intelektuálního poznání. Když Buddha cvičil zazen, viděl, že jeho mysl se sama zklidňuje, aniž by se o to nějak snažil. A taky viděl, že tato mysl se opravdu těsně propojuje s funkcí těla. Opravdu můžeme pozorovat, že díky pravidelnému cvičení zazenu se náš tep zpomaluje. Když jsem cvičil zazen první rok, už během letního soustředění, a to jsem byl úplný začátečník, můj tep klesl na 48. Myslel jsem si, že jsem nemocný, ale hlavní mnich mi vysvětlil, že moje tělo se pouze díky zazenu zklidnilo. Také když cvičíme zazen ráno, přinese to do dalšího dne klid, ale je to akční, přirozený, pracovní klid-neklid. Zdravá akceschopnost.

 

 

 

V souvislosti s buddhismem se často mluví o „mindfulness“ neboli o „plném vědomí“. Jenže co to je být plně vědomý? Je to intelektuální stav nebo fyzický stav? Jak můžeme jednat plně vědomě? Například když budu pít čaj, můžu být myšlenkami mimo a ani nepostřehnout, že piju čaj. To je fakt. Nebo prostě budu pít čaj. Podle mě to ale není nic zvláštního, není to nějaký vyšší stav mysli, ale normální stav člověka, který dělá, právě to, co dělá. Můj učitel dává přednost slovu „bdělost“. Zkrátka přes den nespíme. Buddhismus učí, abychom prostě jednali. Není třeba sebe oddělit od jednání nebo předmětů kolem. Když piju, jsem čaj, jsem hrníček, jsem vzduch, jsem mísnost, to všechno jsem. Ale jakmile si to začnu nějak zvlášť uvědomovat, už se budu potácet v myšlenkách mimo realitu. Čaj vyliju, hrníček mi spadne na zem. Když pouze pijeme, objekt a subjekt přirozeně tvoří jeden celek a to je pravda samotná. Na tom nemusíme nic měnit tím, že si něco uvědomíme. Kdo chce svou mysl ovlivňovat vlastní myslí, ten bude mít život složitý. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. Já bych řekl: Blaze je těm, kdož pouze jednají, neboť jejich je pravda pozemská.

 

Někdo tvrdí, že ten, kdo ztrácí své „já“, je již vyvanutý. Také jsem si jednu dobu myslel, že „já“ je jen na obtíž. Ale jak už to v buddhismu bývá, ani zde neplatí jedna nebo druhá strana, což jsou extrémy, ale jde o realitu, skutečnost, a ta zahrnuje jak osobní, tak neosobní aspekt bytí člověka. Opouštíme-li zcela „já“, opouštíme vlastní vůli a bez této vůle nelze nic dělat. Tak se přidáváme k asketům, kteří přestali jíst a pít a mluvit. Vyvanutí není třeba. Když se podíváme do minulosti na životy velkých učitelů buddhismu, nebyli to lidé vyvanutí, ale nesmírně aktivní a živí. Jejich vůle byla obrovská a jejich emoce živé - smáli se i plakali. Žili zcela obyčejné životy obyčejných lidí. To, co na nich obdivujeme, není jakési vyvanutí ega. To jen proto, že v moderním světě jsme svědky bujení egoismu na každém rohu, zdá se nám, že ti, jejichž ego je tak akorát, jsou bez ega. Nejsou bez ega, ale jejich ego je v rovnováze s okolním světem. Když je naše ego v rovnováze s okolním světem, můžeme být jednou veselí, jindy rozzlobení, jednou s chutí na jahody, podruhé zcela spokojení v zazenu. Není třeba toto ego uhasínat. Ego je přirozená součást lidské osobnosti. Bez ega není osobnost, není radost, není ambice, není vůle, není láska, není učení a není praxe zazenu. Píšu něco o buddhismu. Já. Je to egoistické? Doufám, že to není ani altruismus, ani egoismus, ale realistický vztah ke světu. Tento vztah by měl zahrnovat braní i dávání současně, v pokud možno vyváženém poměru.