Nevidíte jasně, nic nedokážete vidět zřetelně, vše máte zastřené. Jasně uvidíte, až vyvrhnete trám z oka svého. Jasnost musí být cílem - jasnost vašeho zraku, abyste viděli přímo a prohlédli skutečnost bez toho, že byste si vytvářeli nějaké představy. Je to však velmi obtížné, protože jste se naučili žít automaticky, jako stroje.

Díváte se na květinu a mysl se vám okamžitě rozpovídá: "To je ale překrásná květina, nikdy jsem takovou neviděl." Na mysli vám vyvstane nějaká poezie, samozřejmě vypůjčená. Květinu propásnete, jasnost postrádáte. Slova vše zastřou - copak se neumíte podívat na květinu bez toho, že byste ji pojmenovali? Je pojmenování nezbytné? Pomůže vám nějak? Bude květina krásnější, když o ní budete vědět něco z botaniky? Tady je rozdíl mezi botanikem a básníkem: botanik zná hodně o květině, básník zná květinu. Botanik je prostě ignorant - ví hodně, ale jeho vědění je jen něco o něčem - zato básník vidí.

V sanskrtu je jediné slovo pro riši a kavi, pro proroka a básníka. Nemají pro ně dvě slova, protože prý kdykoli je básník doopravdy básníkem, je i prorokem; každý prorok je vždy i básníkem. Rozjasněný život se stává poezií. Pak se ale na květinu musíte dívat bez pojmenování - je to růže nebo něco jiného?

Nač potřebujete slova? Proč říkáte: "To je krása?" Copak se nedokážete dívat na krásu beze slov? Je nutné opakovat si, že je něco krásné? Co tím opakováním zamýšlíte? Znamená to, že květina vám nestačí; potřebujete si připomenout, že je krásná, a pak si ji opředete krásou. Květinu nevidíte, je vám jen plátnem, na které si krásu promítáte.

Pohlédněte na květinu a nic neříkejte. Nebude to snadné, mysl budete mít celou neklidnou, protože si zvykla pořád brebentit. Spočiňte zrakem na květině a udělejte si z toho meditaci. Dívejte se na strom a nepojmenovávejte ho, neříkejte si nic. Není třeba mluvit; strom je tady - nač něco říkat?

Meditujte se stromem, meditujte s hvězdami, nad řekou a oceánem, meditujte na tržišti nad kolemjdoucími lidmi. Nic neříkejte, nesuďte, nepoužívejte slova - jen se dívejte. Dokážete-li rozjasnit své vnímání, dokážete-li jasně vidět, dosáhli jste všeho. A až dosáhnete této jasnosti, budete schopni dívat se i na sebe.

Jen jasná mysl se může poznávat; mysl přeplněná znalostmi, mysl, která soudí, co je dobré a co špatné, co je krásné a co ošklivé, se nepozná - mysl musí být beze slov. Jen bezeslovná mysl může poznat samu sebe. Sebepoznání je trvale přítomné, potřebujete pouze rozjasnit mysl, aby mohlo být reflektováno; potřebujete mít mysl čistou jako zrcadlo, aby byl odraz možný. Až tehdy můžete pomáhat svým bližním, dřív ne!

Nikomu neraďte! Všechny vaše rady jsou nebezpečné, protože nevíte, co děláte. Nepokoušejte se nikoho změnit, protože jste nebezpeční. Můžete je ochromit, zabít nebo zmrzačit, ale v transformaci jim nepomůžete. Dokud se nezměníte vy sami, nezasahujte nikomu do života. Lidem pomůžete, až když budete plní světla. Skutečně, pak se vůbec nebudete muset snažit pomáhat. Pomoc z vás bude plynout stejně jako světlo se line z lucerny, vůně se rozlévá z květiny anebo měsíc v noci svítí - ze strany měsíce nejde o žádné úsilí, světlo z něj plyne přirozeně.

Někdo se otázal zenového mistra Bašóa: "Pověz nám něco o svých přednáškách, Bašó. Vykládáš nám něco, a přece hovoříš proti slovům. Vykládáš a vykládáš a přitom pořád slova a mluvení zamítáš. Vysvětli nám to!"

Co odpověděl Bašó? "Ostatní hovoří - já kvetu!"

Když chybí úsilí, jde o vykvétání. Stejně jako květina kvete a nesnaží se kvést, Bašó či Buddha hovoří - bez úsilí, prostě se to děje!. Jde o přirozený úkaz, když mluví Buddha. Když hovoříte vy, o přirozený úkaz nejde, jsou v tom zapleteny i další okolnosti: chcete na ostatní udělat dojem, chcete je změnit, chcete je ovládnout, zmanipulovat, dominovat nad nimi; chcete na ně udělat dojem, že hodně víte - chcete živit své ego. Účastní se toho mnoho dalších okolností. Nekvetete. Když hovoříte, jde o velkou politickou hru, která má svou strategii a taktiku.

Zato Bašó kvete, když mluví. Jestliže mu někdo naslouchá, bude z toho mít užitek - prospět ostatním ale není Bašóův cíl, on jim prospěje bez úsilí. Květina taky nekvete pro vás. Jestliže projdete po cestičce kolem ní, vůně vás dosáhne; můžete se z ní těšit, pocítit extázi a být vděčný - květina ale nikdy nekvetla pro vás, ona prostě kvetla.

Slova se zakalila, přespříliš se přetížila a vy si s sebou nesete tolik vědomostí, že už nemůžete létat v oblacích. Jste tolik zatížení, nejste lehouncí, nemáte volná křídla. Lpíte na věcech, které si vás uvěznily a zotročily, protože si myslíte, že mají velkou cenu. Jsou bezcenné a dokonce taky nebezpečné: slova, písma, znalosti, teorie, všechny "ismy" - to vše vás mrzačí. Jasnosti jimi nedosáhnete. Odložte veškeré svaté knihy, odložte veškeré soudy.

Dívejte se na život jako dítě, které neví, na co se dívá, jen se dívá - tak začnete vše vnímat z nové perspektivy. Právě o tomto novém vnímání hovoří Ježíš. Zopakujme si jeho slova:

Mrvu, jenž v oku bratra tvého, zříš,
avšak trám ve vlastním oku již nespatříš.
Až trám vyvrhnete z oka svého, tehdy jasně uzříte
i mrvu z oka bratrova vyvrhnete.

Není jiné pomoci. Stanete-li se sami sobě světlem, stanete se světlem i pro ostatní. Tehdy ale budete kvést a každému prospějete - ať už vědomě či nevědomě, každý z vás bude mít prospěch. Budete požehnáním.