Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 14. 10. 2019     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
Francouzský osvícený právník a spisovatel Françoise de Pitaval (*1673 - 1743):
Jakékoliv setkání s právem znamená katastrofu pro každého, ať je již vinen nebo ne.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Nežijte ve lži
(20. 11. 2016, 2654x)
Hodiny odbíjejí
(30. 12. 2016, 2624x)
Mayský sněm
(07. 01. 2017, 2573x)
Jako v pohádkách…
(07. 12. 2016, 2501x)
Mayská rada
(14. 02. 2017, 2417x)
Upozornění
(28. 11. 2016, 2373x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh
 
Předpověď pro ČR 1.den title= Předpověď pro ČR 2.den Předpověď pro ČR 3.den
 

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Moudra

* Hra na zelenou propast času


Ukázka z knihy (Karpatské hry) - Moudra - 20. 06. 2007 (6449 přečtení)

Člověk jsi a ne Bůh, tělo jsi a ne anděl.
Kterak bys mohl vždycky v tomtéž stavu ctnosti zůstati,
an s to nebyl ani anděl v nebi ani první člověk v ráji?
Já jsem, jenž smutné blahem potěšuji.
 
(Z třetí knihy rýnského cestovatele Tomáše Kempenského, 1379-1471)


Ten den musí přijít. Nečekaně, jako se objeví osamělá labuť nad severním obzorem. Vzácná a bělostná, pomalu mává křídly, daleko doletí. Den z jiných světů, bez tíhy času. Přijde tím jistěji, čím déle před tím pociťuji váhu času, pot, námahu. Dny plné tíhy času a uplývající síly jsou dny, kdy se pachtím. Davič čas a hřebčí síla mě pohánějí, musím vidět všechno, zlézám skalnaté svahy a brodím se vodami, zkoumám údolí, všechno zapisuji do paměti. Pachtím se po horách. Pociťuji při tom radost, ale není to radost tichá a vědoucí, ale prudká, zvířecí. Cítím, že za takových dravých dnů bych rád vyzkoušel v životě všechno: Okrást vlastního otce. Rozdat všechny peníze cikánům. Milovat se se čtyřmi dívkami najednou. Nechat si vytlouci zuby. Zabíjet velryby v jižních mořích, nohy si nechat umrznout na jezeře Athabasca. Utancovat se k smrti, dát se upálit za spásu všech lidí. Tisíce lákavých věcí. Dokonce, kdyby bylo možno vzkřísit mrtvolu, rád bych si jednou za život i někoho zabil. Zapíchnul. Místo toho - pachtím se po horách, tam utrácím životní sílu. Ale tohle tajemství ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro kdekterá ušiska!

      Večer po takovém zvířecím dnu páchnu potem, únavou nemohu jíst, ani spánek dlouho nepřichází. Před lety jsem v Karpatech dokonce jednou nemohl udělat únavou ani krok. Hodiny jsem před tím stoupal bez jídla s těžkým batohem do prudkých svahů. Náhle jsem cítil, jak nohy olovnatí, mléčná kyselina zalila svaly, klesl jsem. Smával jsem se příběhům, jejichž hrdinové, ranění nebo vyčerpaní, se divadelně plazí k nedosažitelnému cíli, aby metr před ním navždy klesli. Onoho podvečera jsem se od nich nelišil. Ruksak mne zalehl, nebylo možno se pohnout, ležel jsem tak dlouho. Ale takové dny se nepodobají labutím nad severním obzorem.

      Labutí dny jsou jiné, musím o nich vyprávět. Vzpomínám na jeden z nich ve Východních Karpatech. Byl jsem sám, za sebou jsem měl tři jásavé zvířecí dny plné únavy, při kterých jsem nespatřil ani člověka. Byl konec září a pastýři již sehnali stáda do údolí. Třetího večera jsem za tmy sešel z pastvin a přespal pod stromem. Ráno po třech slunečných dnech mlha a déšť. Otlačená záda, nevlídno, chlad. Štiplavý oheň, únava předchozích dnů, vlhký a lepkavý oděv. Pocit zuboženosti, byl bych nad sebou plakal. Bylo nutno jít dál, zbytek dovolené jsem měl přesně rozpočítán. Náhle na mne padla smrtelná únava, víc duševní než tělesná - další den se vláčet dál pro nicotné a jalové cíle! S rozpolceností ale nelze pokračovat v cestě, nerozhodnost zabíjí. Tupě jsem stál. Bytostně se mi nechtělo odejít, třásl jsem se chladem a nemohoucností. Tehdy jsem spatřil v mlžné pastvině černou chatrč. Večer splynula s tmou. Nebo ji přes noc postavil duch? Jako Mohamed při svých viděních, ani já jsem nevěděl, kdo mne pokouší: dobrý nebo zlý duch? Přišel jsem blíž, seník byl otevřený. Pocítil jsem úlevu, bylo rozhodnuto. Spěch, lstivý druh, zmizel, labuť zakroužila nad horami.

      Znovu jsem se převlékl do suchých nočních hadrů a zalezl se spacím pytlem do nejtmavšího kouta. Na střeše šuměl déšť, pradéšť; nejsladší věc je slyšet déšť v suchém seně. První okamžik štěstí a kolik jich toho dne na mne ještě čekalo! Nejprv pocit naprostého, úplného bezpečí, jako když o mne matka pečovala v horečnaté nemoci. Spolužáci byli ve škole, já bez obav ležel v nezvykle světlé ložnici, pohlcen horečkou a bezpečím. Barevné sny, které se jindy nezdály. Nic zlého se nemohlo přihodit.

      I tady: dřevěné stěny, seno, tma, teplo a vůně se o mne mateřsky postaraly. Řeka času sladce plynula, její vody dostávaly nový rozměr. Ležel jsem minuty, hodiny, bez pohnutí, déšť šuměl, klesal jsem do vonné, zelené propasti. Kéž by i smrt byla tak bytostná - přechod do jiného stavu vědomí. Síla zmizela, pociťoval jsem jen nekonečnou touhu ležet. Tělo se poddalo podkladu. Pohnul jsem nohou, slastná únava, za okamžik jsem již nemohl pohnout ani prstem. Svalstvo v obličeji povolilo, zmizel stálý škleb a maska, které lidi stále provázejí, zvolna jsem se propadal do podvědomí. Tanuly v něm krásné obrazy, představy, ale neměl jsem sílu ani vůli je ztvárnit. Zápisník i tužka ležely na dosah, ale chyběla síla se jich dotknout. Nebylo možné zapsat myšlenky, které se kolem mne vznášely, a dát je přečíst ostatním lidem, aby i oni vzdáleně zakusili pravé štěstí a jistotu. Světecká radost nedovolila se pohnout a nicotně a nedokonale jezdit rukou po papíru. Snad později, až se tělu vrátí nechutná jalová čipernost a duši protivná hmyzí čilost, která člověka úporně a pudově pohání většinou od ničeho k ničemu. Hodiny mlčky míjely, sytil jsem jimi prameny duše. Z takového labutího dne je nutno dlouho žít, kdo ví, kdy přiletí příště. Bez něj a bez samoty by duše vyschla, podobala by se Zarathuštrovým prázdným moučným pytlům: do smrti by se z ní sice prášilo, ale k užitku by to nebylo. Cítil jsem jasně v těch chvílích, jak většina věcí, které lidé dělají, které dělám i já za svých hmyzích časů, jsou pouhými hrami, náhražkami. Všechno je hra: zaměstnání, záliby, majetek, umění, moc. A lidé - důležité tvářičky. Jako děti. Napucánkové. Z hmotných věcí je nutné jen jídlo, teplo, sucho, všechno potřebné k životu je snadno dosažitelné.

      Chvílemi jsem i spal, bdění a snění se prolínalo. To nebyla lenost, nečinnost. Byl to život, k němuž patří obojí: dny pachtění i dny spočívání. Tonul jsem v míru a nehybnosti a zároveň jasně vnímal, jak ve stejném okamžiku se ve vesmíru všechno odehrává. Ležím v tichu karpatského seníku a v touž vteřinu střílí kdesi jeden člověk druhého. Zástupy komusi naslouchají. Do oceánu klesá loď. Biliardy spermatozoidů oblévají tělesnou láskou zeměkouli. Tiší sobi táhnou tundrou. Babičky v Malajsku vyprávějí hnědouškům pohádky.

      Nad horami přecházel den, seník byl tichý, i já byl tichý a nehybný, ale v obou vířil život, byli jsme součástí vesmírného dění, lásky, zániku. Slzy štěstí a vědoucnosti. Ležel jsem celý den bez jídla a pití, ve tmě a dešti a přesto - slzy štěstí. Můj starý přítel prý prožil okamžiky největšího štěstí za války v koncentračním táboře. Úplného. Věřil jsem tomu. Čím hlubší údolí, tím vyšší hora, čím větší beznaděj, tím oslnivější chvíle štěstí. Vděčnost za maličkost. Za všechno. Až zmizí ze světa velká bolest, zmizí s ní i velká radost. Zmizí hřích, zmizí odpuštění.

      Bylo snad odpoledne, přestalo pršet. Seník se rozjasnil. Přes cíp louky přešla liška, lovila hraboše. Vyskočila všemi čtyřmi do výše, dopadla, zatřepala hlavou, odešla za seník. Vracel jsem se do světa, slunce mě do něj táhlo. Proniklo střechou mezi šindeli, zmizela nehybnost. V paprsku tančilo tisíce prachů, senných zrníček, život vířil a zlátnul. Védy říkají: slunce je duše světa. Z pastvin stoupala vonná pára, slunce probouzelo milostné představy. Kéž se nesplní nejtajnější představy: zahubily by duši i tělo. Byl jsem téměř probuzen. Labutí den končil, hleděl jsem na večerní nebesa. Žlutavá, zelená, červená mračna táhla rychle od západu k východu. Většinou ostrovy. Kréta, Nová Guinea, Island. Také barevné obludy. Letěly oblohou, nahoře vanul vichr. Jak musel být čerstvý a chladný. Letět s ním! Svištět v něm! Jakou rychlostí bych v něm musel letět, aby mně bylo teplo? Vždyť přece, čím rychleji jedu z kopce na lyžích či na kole, tím větší chlad cítím. Přitom povětroň, který se řítí týmž vzduchem, shon. Jaká je rychlost, při níž se chlad i žár setkávají, vyrovnávají a vzduchoplavce oblévá jen čirá vlahost?

                Končila hra na zelené bezčasí. Přišla noc, labuť zmizela pod obzorem, den skončil. Požehnaný den a požehnaná hra. Nutná a očistná. Prameny byly nasyceny, duše omyta, tělo vzkříšeno. Probíralo se z celodenní strnulosti, jako když se indický světec probouzí v podzemní hrobce. Do tmy vpadl střechou měsíční paprsek. Stříbrojas. Náhle jsem v sobě pocítil starou hřebčí sílu. Touhu jít dál. Věděl jsem, že obojí je blaživé a lidské, zvířecí síla i pouhé čiré vědomí. Věděl jsem také, že jitro po takovém dni mne zastihne opět připraveného snášet zimu i vedro, hlad i žízeň, brodit se vodami, rozdat všechno cikánům, milovat se se čtyřmi dívkami, nechat se upálit za lidstvo. Ale tohle tajemství i zelená propast času, která ruší hrůzovládu času a láme marný bič spěchu, ať zůstane mezi námi, můj hebkouchý bratříčku, to nejsou pravdy pro každého!

Miloslav Nevrlý
Karpatské hry

 

vydalo nakladatelství Vestri

 

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 1 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihlášený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
05. 10. 2019:

Ekonomka Markéta Šichtařová: "Ministerstvo práce a sociálních věcí se vytasilo s třicetistránkovou příručkou pro provozovatele takzvaných mikrojeslí. Příručka obsahuje instrukce, jak batolátkům vymýt mozek a udělat jim binec v jejich pohlaví. Nabádá k tomu, aby se během her ‚potíralo rozdělení na muže a ženy‘. Aby se klukům stejně jako holčičkám dávaly panenky a holkám zase autíčka...
Proč stejný druh lidí zbožňuje a hájí Gretu, jejíž loutkovodiči v podstatě vyzývají k diktatuře? Proč stejný typ lidí je ochoten uvažovat o tom, že se (pro začátek) ve školních jídelnách zakáže maso? Proč tihle lidé obyčejně hájí norský Barnevernet a byli by nejraději, kdyby se zavedl i u nás?...
"

Celý článek...


03. 10. 2019:

Zemřel Karel Gott - komentář z Internetu: "oceňuji jeho pracovitost, laskavou lidskou stránku, rozhled i to, že po roce 89 se nedal ke zlodějům, neobrážel VIP dýchánky kavárny, žádné politické uskupení si ho nekoupilo. Vytvářel v zahraničí o republice dobrý obraz, vydělal státu spoustu valut, danil doma, ne v daňovém ráji. Zůstal svůj.
Mrkl jsem jen na minutku jinam a už to jede. Knížepán, Klvaňa, Stanjura, Bělobrádek, Šídlo, Roman Týc, Jakub Janda, že prý zpíval i v Rusku a za komunistů.... u jiných, co se dnes angažují na správné straně, to samozřejmě nevadí. Vytáhli i autistu, kdysi dětského maskota Trautenberga, Mikiho Kotase. Jsem zvědavý, co na to bojovník proti sochám z Prahy 6 nebo Milionové chvilky... Nic pozitivního nedokázali, proti Goťákovi jsou ubožáci. Lumpové, co stojí proti vlastnímu národu, se přede všemi zase veřejně odkopávají...
"

Celý článek...


29. 09. 2019:

Jiří Zimola: "Hroutí se mi svět. Svatý Václav nežil, Koněv neosvobodil a Červená Karkulka sežrala vlka. Ještěže mi na nezávislé veřejnoprávní ČT vysvětlí, jak mám zacházet s fake news! :-)"

Celý článek...


27. 09. 2019:

Novinářka Lucie Groene Odkolek: "Miloš Zeman by za normálních okolností určitě přišel položit květiny, ale logicky nechce, aby vzpomínka na rok 1989 byla opět zneužita k projevům „pohrdání Zemanem“. Místo zpráv o oslavách 30. výročí 17. listopadu by se na první stránky tisku dostali ti, kteří mediálně nejúčinněji urazili prezidenta. Do situace, kdy prezident raději zůstane doma, nás tedy dostali právě ti, co si o sobě z nepochopitelných důvodů myslí, že jsou slušnější než Miloš Zeman, a potom se před novináři předvádějí v trapnostech..."

Celý článek...


24. 09. 2019:

Jana Bobošíková: "Dokud se nenajde většina ve Sněmovně, která by jasně prohlásila, že Česká televize neplní svou zákonnou funkci – tedy poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názoru – jsou tyto diskuse zbytečné. Jediný, kdo může změnit současný stav zpravodajství a publicistiky České televize, jsou poslanci. Ti ale, přestože často deklarují nespokojenost s Českou televizí, odvahu situaci řešit nemají. Česká televize je nyní skutečně nezávislá v tom smyslu, že si děla co chce, protože ti, kdo mají vynucovat dodržování zákona o ČT, na svou povinnost rezignovali..."

Celý článek...


17. 09. 2019:

Bývalý šéf vojenské zpravodajské služby a bezpečnostní analytik Andor Šándor: "Ta samolibost, že já to vím nejlépe a ostatní jsou minimálně hlupáci, pokud ne ruští agenti, přisluhovači Kremlu a Číny a podobně, je velmi nešťastná, a navíc často sklouzává do polohy osobní, urážlivé. Navenek to samozřejmě ovlivňuje to, jak se k sobě lidé chovají...
Já stále věřím tomu, že je správná teze, že Koněv osvobodil Prahu, protože tlak jeho vojsk donutil generála Toussainta uzavřít smlouvu s generálem Kutlvašrem a s Josefem Smrkovským, nechat zde těžké zbraně a zmizet. Jinak by tu Prahu Němci rozflákali, kdyby nebyli pod tlakem.
.."

Celý článek...


08. 09. 2019:

Spisovatel, autor historických knih Václav Junek: "z vyššího hlediska české moderní historie jde opravdu jen o ten šum (kauza sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva), navíc vyvolaný přibližně těmi samými elementy, které (například) pod vedením Franty Sauera ze Žižkova se vší jim vlastní hloupostí skácely Mariánský sloupu na Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a jistě také v přibližně stejné době dosáhly likvidace pomníku jednoho z největších českých vojevůdců maršála Radeckého. To ale opravdu jen pro příklad. Stejného druhu ovšem byla pozdější praxe nacistů ve věci pomníků Ernesta Denise, plukovníka Švece, prezidenta Wilsona i mnoha dalších. A to nemluvím už vůbec o komunistech a jejich tak oblíbeném obrazoborectví..."

Celý článek...




WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.2RC8 - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!