U nás velmi málo známá léčivá rostlina.
Pochází z Jižní Ameriky. Je to opadavý keř, v domovině vysoký až dva metry. Má pruhované větve a listy v přeslenu po třech. Listy obsahují citrónové silice a proto voní po citrónu. Má drobné lila květy, v řídkých latách, kvete v pozdním létě. Z květů vznikají malá hnědá kapkovitá semena. U nás se dá pěstovat na zahrádce, musíme ji ale na zimu zakrývat slámou a doporučuje se ořezat nadzemní části. V Německu je velmi populární jako pokojová rostlina, v zimě ale často shodí listy. Na jaře ji pak namočíme do teplé vody, aby se oživila a doporučuje se ji prořezat.
Používají se listy, sbírané nejlépe na počátku květu.
Obsahuje vysoký podíl silice, vonící po citrónu, třísloviny, organické kyseliny, flavonoidy a další.
Uklidňuje, léčí zanícené sliznice, například překrvenou nosní sliznici nebo zanícené průdušky, zlepšuje trávení, působí proti žaludečním křečím a nadýmání. Uklidňuje při tachykardii, rozrušení a neklidu. Pomáhá při kašli, žaludečních a dvanácterníkových vředech, plicních chorobách, chorobách trávicího ústrojí spojených s nucením na zvracení. Při rýmě, akutní i chronické se používá na výplachy nosu. Německý čaj je oblíbený při migréně (recept ve článku
Migréna), nálev z listů zesiluje slabou menstruaci. Aloiskový olej (příprava oleje viz článek
Lékové formy 1.) je vhodný na masáže. Čerstvé listy se přikládají na nehojící se a hnisavé rány.
Připravuje se nálev, případně tinktura. Za mimořádně vhodnou formu je pokládán
bylinný balzám. Nejvhodnější kombinací je směs s meduňkou. Někdy se udává bez vedlejších účinků a kontraindikací, jinde se nedoporučuje v těhotenství, neboť způsobuje stahy dělohy.
Rostlina může sloužit i k vykuřování, tak jako to prováděli Indiáni při infekčních chorobách. Listy se používají i k ochucení jídel a nápojů. Malý obrázek rostliny můžete najít např, na
těchto stránkách.
Podle J. A.Zentricha
Aloisie, sporýš alojska
