Vnímání světa kolem nás je subjektivní podobně jako čtení knihy. Každý čtenář se s knihou setkává svým způsobem, tedy vnímá ji na základě své kultury, svých zkušeností, povahy i aktuální nálady, a čistě objektivně se tak žádný čtenář o knize vyjádřit nemůže. Podobně s „knihou světa“ - jinak ji čte západoevropský vysokoškolák (a každý z nich jinak!), amazonský Indián či vlčí dítě. Žádné objektivní poznatky z tohoto hlediska neexistují - máme jen svá přesvědčení, poznání, které sami spolu s užším nebo širším okruhem dalších lidí považujeme podle našich vlastních měřítek za pravdivé. Pro někoho je měřítkem pravdivosti poznání soulad s tradovaným mýtem, pro jiného názor většiny, někdo posuzuje pravdivost poznání vědeckou metodou. I proto jsou lidská přesvědčení tak rozmanitá.

Naše vnímání světa je vždy jakýmsi kompromisem mezi tím, jaký svět je, a tím, jaký citově potřebujeme, aby byl. Snad z tohoto důvodu zastávají lidé předsudky, intelektově sice neobhajitelné, zato dodávající pocit bezpečí ve složitém světě, snad proto, že naše vnímání si někdy nevšimneme pro nás nepříjemných skutečností, o kterých si už štěbetají vrabci na střeše. Kromě našich smyslů a intelektových schopností se na vnímání totiž výrazně podílí také naše, většinou neuvědomované, citové potřeby. Jak k tomu poznamenává Milan Nekonečný: „Podle naivního názoru mohou změnu postoje ovlivňovat fakta, která jsou prezentována, avšak rozhodující je vztah jedince k faktům, nikoliv fakta sama, neboť ta mohou být popírána nebo deformována.“

Jakou roli hrají přesvědčení v ochraně přírody?

Chování a jednání je ovlivňováno postoji – a podle Ajzena a Fishbeina je podstatou každého postoje obvykle sedm až devět přesvědčení. Platí to i pro naše postoje spojené s ochranou přírody. Ty zahrnují jak morální postoje k mimolidskému světu, tak například postoje k vnímání ekologických rizik či přesvědčení o roli člověka v ekologickém „fungování“ Země.

V environmentalistické literatuře je široce rozpracováno dělení morálních postojů k ochraně přírody na „antropocentrický“ a „biocentrický“, případně také „egocentrický“.

Budeme-li tyto postoje zkoumat z hlediska přesvědčení, která je tvoří, pak se v jádru antropocentrismu setkáváme například s takovými jako „Utrpení zvířat je přirozené a nezbytné pro dosažení vyšších hodnot,“ či „Je třeba chránit především pěkné organismy“ (dotazníková položka výzkumu ekologické gramotnosti Kulicha, Dobiášové a Ryndy). Biocentrismus zase poměrně dobře vystihují přesvědčení: „Lidský druh je jeden z miliónů,“ (John Seed) a „Hojnost a pestrost života jsou hodnotami sami o sobě“ (Arne Naess). Pro egocentrický postoj je charakteristický tzv. syndromem NIMBY („Not in my backyard“ ). Zapojí-li se takoví lidé do účasti na rozhodování o ekologických kauzách, dost možná se u nich setkáme s obecným přesvědčením: „Bližší košile, než-li kabát,“které se projeví v jejich názoru: „Klidně si to někde postavte, ale ne tady!“ Pokud se morální postoje mění, je to spojeno se změnou přesvědčení, jimiž jsou tvořeny.

Odlišná přesvědčení částečně vysvětlují i rozdíly mezi lidmi v tom, nakolik se cítí ekologickým stavem Země ohroženi. Zatímco v pozadí ekologického pesimismu se setkáváme s přesvědčeními typu: „Lidstvo svým chováním ohrožuje celou Zemi,“ nebo „Naše děti budou žít ve světě podobném postkatastrofickým vizím“, opírá se ekologický optimismus o přesvědčení: „Příroda je moc silná na to, aby ji člověk významněji ovlivnil“, či: „Životní prostředí se den ode dne zlepšuje“ (srv. se „skeptickým ekologem“ Bjørnem Lomborgem).

Dunlap a Van Liere svým výzkumem dokládají, že v přesvědčeních lidí je možné vysledovat dva principiálně odlišné pohledy na ekologické fungování světa - tzv. „environmentální paradigmata“. Staré environmentální paradigma podle nich vystihují taková přesvědčení jako „Země má k dispozici neomezené přírodní zdroje. Lidé mají právo je používat podle svých potřeb, bez omezení“. Nové environmentální paradigma, podle kterého byl i dotazník pojmenován „New Environmental Paradigm“, znám pod zkratkou NEP, reprezentuje například přesvědčení: „Lidstvo může svojí činností narušit přírodní rovnováhu.“

Zastávají-li dnes někteří lidé staré antienvironmentální paradigma, není to pravděpodobně (zvláště mezi absolventy středních a vysokých škol) dáno mezerou v jejich vzdělání. Naše osobní přesvědčení nám totiž neslouží toliko jako pomůcka pro orientaci ve světě. Pomáhají nám také ochraňovat sebe sama, např. před úzkostí, strachem, bolestí. Mimo jiné před strachem z ekologických rizik. Winter ve své knize Ecological psychology, která je významným příspěvkem psychologie k environmentální problematice, upozorňuje, že žít s vědomím ekologické krize představuje pro mnoho lidí významnou duševní zátěž, které se brání. Zastávání přesvědčení, že „Všechny problémy dokázalo lidstvo doposud uspokojivě vyřešit,“ nebo „Ekologové straší veřejnost jen proto, aby měli z čeho žít,“ pomáhá lidem tuto duševní zátěž zvládat. Není se tedy co divit, že v postojích k environmentální problematice často narazíme na obranné reakce, jako je ignorování skutečnosti, diskreditace zdroje informací nebo jejich účelový výběr.

Jak sebe-ochraňující úlohu našich přesvědčení, tak působení dalších obranných mechanismů, si ve většině případů neuvědomujeme. Probíhají a působí na podvědomé nebo nevědomé úrovni našeho prožívání.

Přesvědčení tváří tvář přírodě

V soudobé společnosti převažují dva, z hlediska jiných kultur velmi atypické, způsoby setkávání s přírodou. Jsou jimi pobyt v přírodě motivovaný naší potřebou kontaktu s ní a ochrana přírody. Oba způsoby setkávání s přírodou jsou na sobě natolik vzájemně nezávislé, že srdeční slabost pro kontakt s přírodou (potřeba kontaktu s přírodou) jen málokdy znamená také motivaci pro její ochranu (ekologické vědomí). Proto u nás máme mnohem více výletníků a chatařů než environmentálně šetrně uvažujících lidí a ekologických aktivistů.

Naše přesvědčení ovlivňují nejen to, zda a jak přírodu chráníme, ale také to, jak s ní vstupujeme do kontaktu. Vyráží-li dnes turisté do lesa, kromě pohorek, pláštěnek, repelentů a řízků v alobalu si sebou berou i svá přesvědčení. Například o tom, kolik je v lese klíšťat a jak se proti nim chránit, jestli je slušné se v přírodě umazat či zda-li má význam sbírat borůvky. A podle svých přesvědčení, spojených většinou v ucelené postoje, se pak v lese lidé různě cítí a chovají.

Přesvědčení, která se týkají kontaktu s přírodou, ovlivňují, jak často máme chuť za přírodou vyrazit. Kontakt s přírodou dnes mnoho lidí považuje za zdraví prospěšný (a ne vždy tomu tak bylo) a přírodu za krásnou (ani tomu tak vždy nebylo, jak pěkně dokládá Stibralova kniha - Proč je příroda krásná). Obraz  přírody, který je různým lidem vlastní, může kolísat mezi dvěma velmi odlišnými podobami, přičemž obě tyto podoby mají oporu v evropské tradici. První je obraz přírody démonické, tedy strašlivé a nebezpečné, místa krutého a pro člověka zvláště nebezpečného. Tuto tradici dnes úspěšně rozvíjejí všechny produkty (pop)kultury, ve své nejčistší podobě reprezentované béčkovými americkými horory, které děsí diváka zvířaty a rostlinami neskutečně obřích rozměrů, hrůzostrašného chování či zcela nevídaného množství.

Tradici přírody idylické dnes po vizuální stránce snad nejvýrazněji rozvíjí dětské pořady a snad ještě Strážná věž, zkrátka všechny ty výjevy báječných kůzlat a lvíčat, co si skotačí po zeleném pažitu vesele pospolu. Je to obraz přírody jako věčné harmonie, přírody prostoupené posvátným mírem, přírody léčivé a přírody všeobjímající. Jedna žákyně ZŠ mi do dotazníku napsala: „Chtěla bych si pohladit všechna zvířátka, co na světě jsou“. S idylickými přesvědčeními o přírodě se můžeme setkat i mezi některými hlubinnými ekology či bezelstně naivními pedagogy se specializací „milovník přírody“ („Děti, mějme rádi přírodu, a ona bude mít ráda nás“).

Svou roli v naší motivaci ke kontaktu s přírodou hrají nejen přesvědčení o ní, ale také o lidech, kteří se s přírodou rádi setkávají. Byly časy, kdy do přírody jezdili jen rozervanci či rebelové. Co by tehdy slušný, duševně zdravý člověk v přírodě dělal? Doba se změnila, dnes je populární „out-door“, a „in“ jsou všichni ti, kdo jezdí o víkendech „out“. Některé turistické trasy tak snad právě proto připomínají příslovečný „Václavák“.

Závěrem

Naše přesvědčení jsou zosobněním toho, jak vnímáme vše kolem nás i v nás, včetně toho, jak vnímáme přírodu, kontakt s ní a její ochranu. Změna přesvědčení, která je často více či méně vědomým cílem některých environmentálně-výchovných programů, je intervencí do duševních struktur, které se utvářejí jak pod vlivem poznávací kvality přijímaných informací, tak také v závislosti na našem citovém životě. Efektivní intervence do osobních přesvědčení proto předpokládá metodickou i lidskou připravenost lektora pro kontakt s racionálními i iracionálními aspekty přesvědčení, a vnímání etických souvislostí, které zasahování do osobních přesvědčení provází.