Nikdy nepřestanu žasnout nad podivnostmi českého charakteru, jakkoliv samozřejmě vím o marnostech generalizování. Nikdy nezapomenu na „vtipné“ slogany a pokřiky v rámci stále rostoucího davu na Václavském náměstí v listopadu 1989. Nikdy nepřestanu obdivovat schopnost lidského mozku udělat si z někoho, a ve formě nejvyšší, i ze sebe, srandu.

Jednu dobu jsem se pokoušel „vymýšlet“ vtipy a posílat je anonymně dál. Tedy, já už jsem je „jakoby“ citoval, když jsem je kamarádům říkal poprvé. A v době, kdy nikdo neměl tušení o teorii memů, jsem nadšeně sledoval, jak se nějaké mnou záměrně vymyšlené rčení šíří a užívá v dalších a dalších vyšších vrstvách společnosti.

Když jsem bydlel na koleji, s hrůzou jsem zjistil, že většina studentů mluví velmi sprostě. Vždy, když bylo třeba si ulevit, kleli jak dlaždiči nebo námořníci. A jak už to mezi mladými muži bývá, v klení i soutěžili. A tak jsem začal „klít“ poněkud jinak: „Fíx, ty si koník!“ A vytrval jsem. Za pár týdnů bylo slyšet odevšad „Fíx, ty si koník!

Když to šlo na koleji, co kdybych zkusil něco všeobecnějšího, říkal jsem si, a začal systematicky říkat „nemám to lehký“.

A začaly se dít věci. Během pár týdnů to říkali všichni na koleji, všichni ve škole, pak se jednou ze školního rozhlasu ozval ředitel konstatováním, že to se studenty ani pedagogové nemají lehké, a na 1. máje, v rámci tehdejší slavnosti, prohlásil z tribuny předseda KSČ a starosta města, že „to nemá lehké“. Už jsem myslel, že to tím skončí, ale na tehdejším (nevím už kolikátém) Sjezdu KSČ prohlásil Gustáv Husák: „My, komunisti, to nemáme lehké.“

Vtip, anekdota, metafora, to jsou vždy přímo proti sobě a nejlépe v překvapujícím pohledu postavené věci ze světa fyzického, tedy levohemisférové, a ze světa vztahů (tedy pravohemisférové). Reakce mozku a těla je jasná: člověk se začne smát. Onen „AHA! okamžik (a následný smích) je uvolněním těla i mysli.

Někdy je setkání dvou protikladů očekávané a běžné, jindy člověk musí víc vtip víc „domyslet“. Následující ukázka dokazuje, že i dnes „vtipy“ vznikají uměle. Václav Klaus na otázku: „Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?“ odpověděl: „To může říkat snad jen pan Al Gore, normální člověk těžko.“ Hned vedle, jako motto dne, Lidové noviny otiskly citát německého psychiatra Ernsta Kretschmera: „Šílence v dobách normálních zavíráme do blázinců, v dobách nenormálních nám vládnou“.

Přítel, fotbalový fanda, jednou vyprávěl, jak davy skalních fanoušků na Spartě začaly po nějakém tom upísknutí rozhodčího skandovat „Soudce je vůl! Soudce je vůl!“ Ozval se místní hlasatel, který fanoušky vyzval, aby přestali soudce takto nazývat, jinak že bude zápas předčasně ukončen. Chvíli bylo ticho, a pak jedna tribuna začala skandovat „Soudce je Hugo! Soudce je Hugo!“ A druhá začala skandovat: „Hugo je vůl! Hugo je vůl!“

Právě tohle přemostění mozkových hemisfér je to, oč tu běží. Hledání a nalézání jiných, než obvyklých řešení. Nejde-li něco přímo, a snaží-li se člověk dál, jeho levá hemisféra nemůže nepožádat o pomoc tu pravou, vztahovou. A okamžik „aha“ je zakončen slastným propojením levé a pravé mozkové hemisféry (jedna metafora je přitom v tomto ohledu mnohem lepší než stránka logického vysvětlování).

Už chápete, proč se duchovní mistři a tibetští lamové neustále smějí? Už vám dochází, proč se mohu opovážit tvrdit, že je v zájmu nás všech, kteří hledáme cestu ke štěstí a zdraví, vydat se Cestou duchovnosti? A proč mezi americkými manažery roste zájem o „pravé“ (rozuměj, pravohemisférové) myšlení? Protože za pár desítek let budeme muset být všichni, jak tu jsme, daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec. A k duchovnosti bez schopnosti se smát, i sami sobě, nedojdeme.

A ač se to nezdá, řešením současných problémů světa (nebo fotbalových stadionů) je i to, co pracovně nazývám metoda Hugo.