Když se na přání prezidenta Havla zúčastnil vítání dalajlamy v Praze, šly formality stranou. Sotva ho nejvyšší duchovní hodnostář Tibetu poprvé zahlédl, hned se mu vrhl do náruče. "Líbal mě na tváře jako děcko," vzpomíná Eduard Tomáš s úsměvem na vřelé objetí, které rád opětoval. "Jen jsme na sebe mrkli a hned jsme se poznali," vysvětluje. "Známe se z Tibetu. Před několika stovkami let jsme tam žili oba."

O svém soužití se svou druhou ženou Mílou Dr. Tomáš říká: "Dokonalá harmonie je pouze tam, kde je Poznání. Podle starých mistrů je setkání dvou duchovních lidí v manželství zázrak, který se na světě odehraje tak asi jednou za tisíc let."

Ukázka z knihy "skrytý poklad v nás"

Zažili jste někdy z ničeho nic krásnou náladu? Pocit míru, uvolnění, osvobození - a třeba jen na malý okamžik? Tak to je právě ono. Aspoň z jisté části je to ono. A člověk si vždycky přeje, aby to co nejdéle zůstalo, pokud možno trvale, ale to se mu, bohužel, nikdy nepodaří. Dokud neví a nepozná, jak to provést a kde by vlastně měl své štěstí hledat. Či vlastně, kde a jak je opět najít. A protože je nehledá soustavně a taky ne vždycky doopravdy, nedaří se mu to.

Proto bývá život lidí často velmi nudný, nedokonalý, plochý, někdy i smutný a šedivý. To platí pro většinu lidí na tomto světě, bohužel. A člověk to pak zahání všelijak. I pochybnými zábavami nebo pitím nebo zbytečnou činností a někdy dokonce i drogami. Někdy ovšem člověk také zažívá opravdové štěstí. To když se třeba na chvíli odosobní, ztiší a vnitřně povznese, třeba při pohledu na vzdálený obzor nebo na tichou noční oblohu plnou hvězd nebo i při nenadálém úleku a strachu a také při velké, opravdové a hluboké lásce člověka k člověku. Tyto zážitky vnitřního štěstí a blaha bývají často nahodilé a někdy i neúplné. Nikdy, bohužel, to nebývá trvalé, vždycky jen dočasné. Věřte mi, že pokud vůbec člověk může v tomto životě zažít takové nahodilé chvilky opravdového štěstí, že jsou to vlastně jen zbytky z bohatého stolu naší duše. Stoprocentní kontakt s živým prazákladem našeho života je přece jenom něco jiného. Je nesmírně inspirující. A žádná představa o něm není dostatečná.

Slovy se nedá popsat stav, v němž se nachází člověk, který poznává pravdu. Co je to pravda? Na tuto otázku, když mu ji položil Pilát, i Ježíš mlčel. Protože je to opravdu nepopsatelná a taky nepředstavitelná zkušenost. Živý jas a mír a tichá moudrost, která odstraní dosavadní klam o nás i o světě, jako když mocný vítr foukne do pápěří. A je to i největší dobrodružství našeho života. Daleko hlubší stav než je člověk běžně zvyklý zažívat, ale přitom je to stav jemu vlastní. zkušeností poznává, že je to jeho přirozený stav.

Království nebeské je ve vás," jak jinde řekl Kristus. Tento stav je možno naštěstí realizovat. Nikoliv až po smrti, ale ještě v tomto životě, když se to umí. Já vím, že to zní jako pohádka z Tisíce a jedné noci, ale je to pohádka, kterou můžete, přátelé, zažít sami, sami se sebou. Jen zkuste začít hledat. Můžete se ptát: A co když člověk v žádnou duši nevěří? No, pravda, když člověk v duši nevěří, proč by ji vůbec hledal? Ale to neznamená, že ji nemá. Existují cesty, říká se jim jóga a mystika, které vás k prazákladu vašeho života přivedou.

Jóga. Co je to vlastně jóga? Jóga je široký pojem pro ovládání mysli a ovšem také těla. Například hathajóga. To jsou tělesná cvičení různých pozic, tzv. ásan, s nutností vydržet v nich po nějakou dobu. To je velmi dobré k upevnění zdraví, pro dobrou kondici, pro udržení duchovní i tělesné svěžesti, ale není to ještě přímý směr sebepoznání, i když je prospěšný v přípravných fázích každé duchovní cesty. Ale nám půjde spíš o praxi jógové nebo mystické filozofie a o jejich naplnění poznáním sama sebe. Souhrn návodů, které poskytuje prastará jógová filozofie, si klade stejné cíle jako mystika, která je bližší západu.

Obě, jak jóga, tak mystika, jdou cestou intuitivního poznávání, které má stejný cíl - a tím je splynutí s Bohem. Stoupencům těchto směrů duchovního poznání jde, na rozdíl od většiny náboženství, o přímý kontakt s duší člověka. Vyvíjejí proto úsilí směřující k prožitku totožnosti a splynutí s Bohem, s božskou podstatou veškerého bytí.

Protože to možná zní trochu cize a nepochopitelně, pokusím se vám to přiblížit přirovnáním: Představte si nekonečný provaz, na kterém jsou smyčky. Každá smyčka začíná a končí v uzlíku, pochopitelně. Ty smyčky, to jsou jakoby stvořené individuality a uzlík představuje jejich nevědomost o tom, že jsou součástí nekonečného provazu. Teprve když se uzel nevědomosti na provazu rozváže a smyčka splyne s nekonečným provazem, z něhož byla vytvořena, pozná se, že oddělenost smyčky byla jen zdánlivá a provázek že je vlastně jednotný, nekonečný, univerzální. Oddělenost byla nejen zdánlivá, ale také jen dočasná. A stejné je to, přátelé, s námi: Klid a pohyb v jednotě, rub a líc jedné mince.