Stejně tak vývoj i výchova jedince je závislá na stupni vývoje společnosti. Výchova malého Adama, budoucího lovce mamutů by měla zcela jiný průběh a jiné požadavky než výchova Adama III. tisíciletí. Hodnota člověka pro společnost je přímo úměrná schopnosti zapojit se do jejího dění a něco nového přinést. I když si každý člověk více či méně zachovává svou individualitu, z velké části se přizpůsobuje trendům a požadavkům společnosti ve které žije a s níž také poměřuje své vlastní schopnosti a kvality.

V tomto kontextu se vlastní – byť sebelepší - dispozice v určité oblasti   stávají nezajímavé a nemají hodnotu, pokud nejsou společností právě žádané a uznávané. Tak to vždy bylo a patrně i zůstane, alespoň na této Zemi, kde člověk není soliterem, obývajícím svůj vlastní ostrov, ale kde se musí o své místo na Zemi umět rozdělit.

Jedinci, kteří svými schopnostmi či způsobem života vybočovali, se vesměs dostali na její okraj, kde živořili nebo dokonce zahynuli. To platí i o těch mimořádně nadaných, protože i ti často skončili v bídě a zapomnění nebo na hranici. Jejich názory, dílo nebo i geniální vynálezy se začaly používat až ve chvíli, kdy na to byla společnost jako celek připravená, ne dříve a ne později. Proto i osobní vývoj, spokojenost a štěstí každého jedince jsou závislé na schopnosti vystihnout aktuální trendy a požadavky a naplnit je tak nejlépe, jak je toho schopen.

Jestliže je tedy modelem společnosti úspěch, chytrost nebo bohatství, bude většina lidí považovat za štěstí dosáhnout právě těchto met. Je-li společností žádané hrdinství, fyzická zdatnost a odvaha, je ctí a snem mladistvích vybojovat své vítězství právě na tomto poli.

Nehostinné životní podmínky vedou v počátečních stádiích vývoje společnosti k preferenci fyzické síly, odolnosti a odvahy. Zajištění obživy a uhájení si života bylo vždy snazší ve větším kolektivu a vedlo proto k nutnosti semknout se a držet spolu, v rámci rodu, státu nebo rodiny. To se vždy potvrzuje i v krizových situacích, v obdobích válek, epidemií nebo přírodních katastrof.

Naše vyspělé stádium společnosti je schopno zajistit dostatek jídla, tepla a dokonce nadstandartních požitků prakticky každému jednotlivci, který o ně stojí a usiluje. Jestliže staří lidé dostávají od společnosti od určitého věku důchod, není již nutné zachovávat vícegenerační rodiny a děti necítí povinnost postarat se o své rodiče. Často je nemají ani čas navštěvovat a udržovat s nimi užší kontakt. Ale výchova jedince byla po předchozí tisíciletí vždy z největší části dílem širší rodiny, ne školy nebo zástupných institucí. Osobní příklad ať už při práci nebo jako model chování byl tím pozitivních motorem, který vedl dítě k touze naučit se něco nového, aby se vyrovnal těm velkým a dospělým a byl jednou jako oni.

Zaneprázdněnost rodičů za nepřítomnosti prarodičů   dělá ve výchově nových generací příliš velkou mezeru, která se zaplňuje nevhodným balastem. Důležitost osobního příkladu dokládají i hrdinské báje, které přežily stovky i tisíce let.

Za doby mého mládí byli hrdinové osobnosti z pohádek, schopní přemoci zlo a pomoci k vítězství pravdě a spravedlnosti. Hloupý Honza, Statečný kovář nebo Vinetou žili v dětských snech a probouzeli víru v lepší zítřky a smysluplné naplnění života. Časem se tyto sny mohly proměnit v touhu léčit zvířátka, postavit mrakodrap nebo jen založit vlastní šťastnou rodinu.

Jací jsou však dnešní   hrdinové, kteří žijí v hlavách dětí a mládeže a které oni touží následovat? Je to  skandály proslulá Britney Spears, „šikovný“ pan Krejčířík nebo nezničitelný akční hrdina, jež se  prostřílí všemi policejními zátarasy a za odměnu ho čeká tučné bankovní konto a atraktivní modelka?

Pokud se vrátíme zpátky k fyzice, pak hmota se skládá z částic a energie. Avšak od určité úrovně pozorování se částice stávají opět jen energií. Výsledky pokusů s elementárními částicemi jsou ovlivněny předpokladem vědců, jak pokus dopadne. Každý čin je nejdříve myšlenkou a naopak, každá realita se promítá i ve světě vizí. Svými myšlenkami tedy ovlivňujeme svět kolem nás i směr, kterými se vývoj společnosti ubírá.

O Atlantidě víme již jen málo. Byla to vysoce vyspělá civilizace, s mnoha technickými vymoženostmi a se schopností lidí komunikovat spolu na intuitivní úrovni. Úroveň naší společnosti se Atlantidě   již v mnohém podobá. Výdobytky vědy a techniky dosáhly takové úrovně, o které se nám ještě před 20 lety ani nezdálo. Komunikujeme spolu prostřednictvím mobilních telefonů, webových kamer a internetu a vytvořili jsme obrovský virtuální svět vědomostí, ve kterém může být propojen každý s každým. Svět iluzí, myšlenek a nápadů. V tomto světě žijí svou virtuální podobou věci, které jsme vytvořily, domy, stroje, knihy, ale i skutky.

Jestliže se ale také každý čin se nejdříve odehrává v našich představách, jak bude naše společnost vypadat za pár let, až tyto sny začnou „upadat do hmoty“? Až se začnou zhmotňovat představy našich dětí, vzniklé nad počítačovými hrami, akčními filmy a televizními zprávami?

Atlantida zanikla, protože virtuální svět, který vytvořila, se naplnil touhou po moci, po ovládání druhých, zlem a špatností. Zatím jen slepě jdeme v jejích šlépějích. Ale můžeme to ještě možná změnit. (?) Změnou myšlení, změnou našich snů, výchovou mladé generace.