Z přírody jsme vzešli a k přírodě se navracíme. A tak si ke konci života začínáme více než jindy všímat zpěvu ptáků, sluníčka, každého stromu a jeho listů. Prostě si užíváme těchto darů a  uvědomujeme si svoji vděčnost k přírodě. Maminka mi povídá: „Já si teď více všímám stromů. Je to pěkné, nikdy jsem si nevšimla, že mají takovou krásnou barvu.“

Zjistila jsem, že lidé rok před svojí smrtí ví, že tu již dlouho nebudou. Dochází u nich ke smíření se životem a oni se najednou cítí klidnější a vyrovnanější. Dokonce si dopřávají na co mají chuť a snaží se s okolím komunikovat ve shodě. Jako by se už nechtěli dohadovat a chtěli rozdávat jen pohodu a radost. Tito lidé bývají dokonce humorní a srší optimismem. Uvnitř je sice cítění, že budu muset odejít a částečně i strach, ale napovrch z nich vyzařuje uspokojení. To smíření a uspokojení ovšem před svojí smrtí nenalézají lidé závistiví, lidé, kteří nedokázali někomu něco odpustit nebo lidé zlostní. Tam naopak vše nabývá a tito lidé mohou být ke konci svého života nesnášenliví.

Sama jsem na vlastní kůži zažila pocit, že tady dlouho nebudu, že do roka odejdu. Neřešila jsem situaci, kterou jsem měla řešit a cítila, že mi ubývají síly, až jsem nakonec onemocněla ulcerozní kolitidou. Neustále mi tekla krev z konečníku a na vyšetření mi řekli, že se jedná o nevyléčitelnou nemoc. V lepším případě budu brát do konce života určité prášky, v horším případě se musí vzít kus střeva. Neustálé průjmy, výtok krve mi ztěžovaly život a já se pomalu smiřovala se situací, že umřu. Ale pak došlo ke zlomu v mé mysli a já začala řešit. Tímto impulsem byl vztek. Ani si neuvědomujeme, jak nám pomáhá v životě. Díky vzteku jsem se vzpamatovala. Jakmile jsem se zbavila strachu a začala nabývat na síle, přestala jsem krvácet. Cítila jsem se stále lépe a lépe. To, že mi vytékala krev z konečníku značilo, že jsem rezignovala, že jsem se smířila se situací a nechci s ní nic dělat, že jsem slabá na řešení a že vše ponechám osudu. Vůbec mě nevadilo, že umřu. Byla jsem klidná, byl to zvláštní pocit smíření. Nechtěla jsem bojovat, ale jakmile jsem zabojovala, nemoc byla pryč. Podotýkám, že jsem od začátku nemoci nebrala ani prášky. Dnes se cítím zdravá a problémy nemám.Vše je v naší mysli. A tak záleží na nás, zda s nemocí zabojujeme, protože dobře víme, proč přišla, z jakého důvodu, anebo zda se jí poddáme a odejdeme.

Lidé ke konci svého života rádi vzpomínají na příhody z mládí a dokáží o nich s radostí povídat dlouhé hodiny. Jako by si potřebovali vše zrekapitulovat. Tím, že o všem povídají, si vše urovnávají. A čím jsme blíže k smrti, tím více nám tanou na mysli vzpomínky z dětství. Vše má zpáteční chod, vracíme se zpět do zdroje a tak myšlenky se také ubírají směrem zpět.

Lidem se často zdá i o blízkých osobách, které odešly z jejich života. Jako by se připravovali na setkání s nimi. Někdy to může být radost a někdy úzkost z tohoto setkání, pokud nemáme vyřešené vztahy. Každá bytost je silná a dokáže se vypořádat s umíráním. Je v nás tolik síly a odvahy až to zaráží. I člověk, který se bojí smrti, se s ní nakonec smíří. Ke konci života nad námi bdí andělé a je jich mnoho. Ale jen jeden je ten vyvolený, který nám přichází zvěstovat konec našeho žití. Ostatní andělé nám jen dodávají odvahu a klid a čekají na to, aby nám mohli být nápomocni v posledních chvílích našeho života.

Jednou jsem meditovala a najednou slyším: „Tvůj tatínek bude muset brzy odejít.“ Rozplakala jsem se a prosila, aby zde ještě mohl se mnou být. Ale hlas praví: „Rozkaz už byl vydán.“ Na ta slova nikdy nezapomenu. Stručná, jasná. Ano, i o naší smrti je rozhodnuto na vyšších místech. A proto, pokud se o někoho bojíme, nemáme proč. Jeho osud není v našich rukách a my nerozhodujeme o tom, jak dlouho zde tento člověk pobude. On už to má dávno určené. A proto by si nikdo neměl dávat vinu za neopatrnost, že kvůli němu někdo umřel nebo za to, že někomu nepomohl a on odešel. Věděla jsem, že můj tatínek zde bude do doby než dokončím rekonstrukci mého domu na Bolevecké návsi a pak odejde. A to se také stalo. Měl stále starost, jak to vše zvládnu a vím, že se chtěl dožít toho, že je o mě postaráno a že se nemusí o mě bát.

Slova: „Je o tebe postaráno,“ jsou velice důležitá v komunikaci mezi živým a mrtvým. Když tatínek umíral, řekla jsem mu při posledním výdechu: „Neboj se je o tebe postaráno.“ A vím, že ho to zklidnilo a odešel v míru. Když jsem stála poprvé u jeho hrobu, najednou jsem zaslechla, jak mi říká: „Zděnka, postarej se o mami.“ Měl starost, aby bylo dobře postaráno o jeho manželku. Když umřel syn mé sestry,  slyším u jeho hrobu: „Teto, postarej se o mami.“ Zarazilo mě, že slyším opět stejná slova. Dokonce, když mi hrozilo nebezpečí, zjevil se mi den před tím anděl a povídá mi: „Neboj se, je o tebe postaráno.“ I v bibli se tento výraz často opakuje.

Slova mě dojala a uvědomila jsem si hloubku toho, jak bytosti, které odešly mají starost o to, aby se nám dobře vedlo. Ony si nepřejí nic jiného než to, abychom zde žili v klidu a v pohodě a netrápili se jejich odchodem. Pokud se trápíme a voláme je k sobě, jsou nešťastní. Chtějí v klidu odpočívat a pokud vědí, že je o nás dobře postaráno, mají možnost si dopřát i oni odpočinku. Pokud vidí, že se trápíme, nechápou to a nevědí jak by nám pomohli. Dokonce nám přejí další partnerské vztahy, ale chtějí, abychom k nim zachovávali úctu. Jedna paní přišla za mnou s otázkou: „Nevadí mému zemřelému manželovi, že mám jiného partnera?“ Přišla odpověď, že nevadí, ale že si nepřeje, aby někdo sedával v jeho křesle. Paní mi potvrdila, že měl oblíbené křeslo, ve kterém sedával a že tam opravdu nikdo od té doby nesedí. Někdy zemřelí, pokud jsou ještě materiálně vázáni k hmotnému světu, lpí na takových maličkostech a vůbec je nezajímá, zda máme jiné vztahy. To pro ně není podstatné, chtějí abychom byli spokojeni. Když budeme spokojeni my, budou spokojeni i oni. Nic víc si nepřejí.

Lidi ve stavu umělého spánku často mrzí, že mohli něco udělat ve svém životě a neudělali  a neví jak to napravit, aby mohli spokojeni a bez zatížení odejít. Jednomu muži umíral v nemocnici otec a ve sdělení automatickým písmem přišlo toto: On je nyní ve vážném stavu. Má v sobě mnoho bolesti a neví jak říci svým blízkým, že je má rád. Hodně ho to trápí. Chtěl by jim říci, že se o ně bude starat nadále a moc by si to přál a neví jak. Moc by mu pomohlo kdyby jim to mohl říci, pak by mohl v klidu odejít (opět potřeba postarat se).

Když jsem dopsala toto poselství, neubránila jsem se slzám, cítila jsem bolest tohoto člověka a bylo to pro mě velké utrpení.

Na mé meditační kurzy chodila i 30letá dívka Milada. Dost dlouho jsem pak o ní nevěděla. Až po létech se u mě zastavila její kamarádka a chtěla vědět, jak to s Miladou vypadá. Milada onemocněla a byla v nemocnici. Karty mi řekly, že brzy umře, ale že odejde spokojená, že si svůj životní úkol splní. V době mého kurzu jsme neustále řešili její vztah s otcem. Neuměla se postavit věcem, které jí na něm vadily a také mu to neuměla říci. Když něco neřešíme, přijde časem nemoc. A tak Milada onemocněla, aby se dokázala poprat se svým problémem. Cítila jsem potřebu ji navštívit.. Když jsem přišla, mírně se usmála, ale na více se nezmohla. Její zdravotní stav byl již natolik vážný, že nejevila moc známky života. Povídám jí telepaticky: „Tebe mrzí, že nemůžeš otci říci, co bys chtěla, viď? Až přijde, řekni mu to očima.“ Chvíli jsem pobyla u jejího lůžka a když jsem odcházela viděla jsem přicházet jejího otce a bratra. Určitě pochopila a své si splnila, neboť týden na to umřela.

Asi v roce 2006 došlo k velkému masakru ve škole v Americe. Jeden student postřílel mnoho svých spolužáků. K této události mi přišlo toto poselství automatickým písmem:

Ty jsi cítila jeho bolest a jeho ulehčení, když mohl sám za sebe vzít odpovědnost a jít svojí cestou. Jeho bolest byla opravdu velká a on se cítil zraněn tím, že se mu nedostává pochopení z řad ostatních. Že se mu posmívají a že mu spílají, že si neváží toho, co má. On se chtěl vůči nim obrnit, ale nešlo mu to a tak se rozhodl, že vezme svůj osud do svých rukou. Připravil si zbraně a několik dní před tímto masakrem se snažil zaplašit tuto myšlenku. Ale myšlenka byla stále silnější a nabývala stále větších rozměrů. Už se nechtěl dále dívat na to, jak s ním každý opovrhuje a tak se rozhodl s tím vším skončit a vypořádat se s viníky. Vzal si silné barbituráty, aby se posílil a pak už šlo vše lehce. Nebyl při smyslech, když to činil. Dalo se tomu zabránit, kdyby si uvědomil, že má matku a bratry, kteří budou plni smutku nad jeho činy, ale na to nepomyslel. Bylo u něho silné pouto s rodinou.

Jeho úděl zde byl takový a co se stalo, dobře se stalo. On jen pykal za své hříchy z minulosti, kdy příliš rozhazoval svůj majetek a nyní se mu toto vrátilo v realitě, když viděl, jaké to je plýtvat a neunesl toto poznání.

Jeho poznání pro příští život bude takové, že se nesmím nechat zlákat vidinou velkých peněz, ale také se nesmím nechat zlákat tím, že budu živořit ve prospěch všech. Došlo k vyrovnání víry a ducha svatého.

Jak vidíte, vše se děje v rámci učení. Nic se nedá soudit. A pokud si mám takovouto nebo jinou podobnou zkušeností projít, je to pro mne důležité k uvědomění. Jinak to nejsem schopný pochopit.

V tomto případě jsem cítila bolest tohoto člověka. Ale byla to bolest jiná, vnitřní. Je to jiné cítění, cítění do hloubky bez odsuzování. Budeme se stále více učit vidět dovnitř člověka. Jedna známá přítelkyně mi řekla: „Měla jsem masírovat nějakého muže a cítila jsem z něho negativitu. Pak jsem na něho sáhla a vše se rozplynulo.“ Její uvědomění bylo, že nic není negativního, jsou to jen naše stíny.

Jiný muž mi řekl: „Viděl jsem na zastávce autobusu opilého muže a modlil jsem se, aby si ke mně nesedl. A samozřejmě jediné místo u mě a on si ke mně přisedl. Ale nakonec jsem shledal, že to byl příjemný inteligentní muž.“

Zbavujeme se úsudku povrchnosti a začínáme si uvědomovat hloubku.

Do poradny ke mně chodil 22letý chlapec, který byl silně pod vlivem matky. Veškerou svoji agresivitu v sobě skrýval a snažil se najít uvolnění v meditaci. Jeho agresivita se postupně hromadila v jeho žaludku. Říkala jsem mu: „Bylo by dobré se uvolnit sportem, aby všechna negace vyšla z těla ven potem.“ Ale jeho pohodlí mu to neumožňovalo.

Umřela mu babička a on měl možnost se odstěhovat do bytu po babičce. Jeden čas byl dokonce rozhodnutý to udělat, ale vymluvil se na to, že tam není koupelna a tak zůstal doma, kde mu maminka vše připravila pod nos a on se nemusel o nic starat. Na jednu stranu pohodlí, ale na druhou stranu zlost na matku, která mi do všeho zasahuje. A tak se jeho neduhy pomalu a jistě nastřádaly v oblasti žaludku a on dostal žaludeční vředy.  Léčil se půl roku v nemocnici, a protože se jeho zdravotní stav nelepšil, rozhodli se lékaři pro operaci. Při operaci se však přišlo na rakovinu.

Jeho maminka mi zavolala a říká: „Objevili mu pod vředem rakovinu, ale neříkejte mu to.“ Chlapec ke mně dále chodil a já zápasila s tím, zda mu mám říci pravdu nebo ne. A pak jsem si řekla: „Měl by vědět pravdu, aby se mohl ještě vyléčit. Vždyť rakovina vzniká z toho, že se nemůžeme s něčím v životě smířit a tak změnou myšlení se můžeme i vyléčit. Pověděla jsem mu tedy pravdu, ale on ji nechtěl slyšet, ani nechápal, co po něm chci za změnu. Stále tvrdil, že se vyléčí, že mu vesmír pomůže. Ano, vesmír nám vždy pomůže, ale dává nám i znamení. První pomoc z vesmíru pro někoho přišla, když měl možnost se odstěhovat, druhá prostřednictvím nemoci a třetí v podobě uvědomění, že s tím musí něco dělat sám. Vždy dostáváme z vesmíru šance. Ale když nic neměníme, nemůžeme čekat ani zázraky. Život musí být v pohybu a je o neustálých změnách, které probíhají v nás i v okolí. A tak se stalo, že tento chlapec během roku umřel.

O pomoci z vesmíru krásně hovoří tento vtip: Přišla povodeň a starý muž si vlezl na střechu svého domu a čekal na záchranu. Přijeli k jeho domu hasiči a chtěli ho zachránit, ale muž říká: „Bůh mi pomůže“ a dál seděl na střeše svého domu. Voda se hromadila, že už se nedalo k domu přiblížit a tak dostal ještě možnost odjet na loďce, opět tvrdil, že ho Bůh zachrání. Odmítl i záchranu helikoptérou. Voda nakonec vzala sebou i dům a starého muže. Když muž přišel do nebe, říká: „Proč jsi mi nepomohl Bože?“ A bůh mu říká: „A kdo myslíš, že ti poslal hasiče, loďku a helikoptéru?“

Když jsem stála u hrobu svého mladého přítele poprvé, cítila jsem, že mě nechce pustit. Připadala jsem si jak přikovaná a nemohla se hnout. Ještě když jsem odcházela, slyšela jsem: „Ještě neodcházej Zdeničko.“ Po roce jsem opět stála u jeho hrobu a to už bylo dobré. Cítila jsem se dobře a u hrobu vládl mír. Tento muž byl na mě dost závislý a proto se nechtěl zpočátku se mnou loučit.

Před časem jsem byla u hrobu mého tatínka. Povídala jsem si s ním telepaticky a cítila jsem, že ještě nechce, abych odešla. Nakonec jsem se zvedla a silou vůle odešla. Někdy je to opravdu těžké, protože si připadáte tak opití energií z jiných světů, že to ani nejde. Vcelku je vám v tom dobře. Je to takový stav, jako když se díváte na nějaký předmět (říká se tomu do blba) a nemůžete odtrhnout oči. Jdu k hřbitovním vratům a najednou zjistím, že jsou zavřená. Bylo půl deváté večer a pojal mě docela nepříjemný pocit. Co teď? Uvědomila jsem si, že mě  tatínek opravdu nechce pustit. Naštěstí jsem si vzpomněla, jak otevírám vrata u našeho domu, když náhodou nejdou otevřít a tak jsem se dostala ze hřbitova.

Zemřelí na sebe upozorňují různým způsobem. Byla jsem s přítelkyní v Jižních Čechách a chodily jsme celý den po svatých místech. U jedné kapličky seděl na lavičce velmi starý muž. Když jsme ho míjely, otočila jsem se a zůstala stát jako opařená. Jako bych viděla svého tatínka. Stejný oblek, hůl, klobouk, výraz v obličeji, to snad není možné. Jako by tam seděl on. Povídám tomu pánovi se slzami v očích: „Víte, připomínáte mi mého tatínka.“ A on odvětil: „To se stává.“ Druhý den jsem cítila nutkání zajít k hrobu mého tatínka. Když jsem přišla k hrobu, byla jsem překvapená. Střecha krytu na urnu byla pryč a urna byla volně přístupná, že si ji mohl kdokoliv odnést. Jelikož urna byla čistá, bylo vidět, že k odtržení střechy urny došlo nedávno. Hledala jsem kryt a našlo ho o dva hroby dále. Přikryla jsem urnu a měla dobrý pocit. Došlo mi, že tatínek na sebe upozornil, abych se postarala o jeho urnu a on měl klid. Nechodím na hřbitov zase tak často, ale setkání s oním starým mužem, mě přinutilo se na hrob dojít podívat. Někdy přichází myšlenky tak silné, že musíme udělat to, co po nás žádají.

Není náhoda, že se v minulosti zvali k umírajícímu zpovědníčkové. Umírající se, jak se říká: Vyzpovídal ze svých hříchů a v klidu odešel. Každá energie, se kterou odcházíte, se objeví jako počáteční energie nového začínajícího života.

Pokud někoho v tomto životě nenávidíte, budete ho nenávidět i v příštím životě. V mysli stále bude působit jako původní nepřítel. Budete s ním zažívat stejné problémy jako v minulosti dokud nenapravíte své cítění vůči němu. Zemřít s nenávistí znamená připravit si ne zrovna příjemnou půdu pro příští život. Tato nenávist bude v příštím životě sílit až se zlomí a bude se vracet k nule. Vždy vše co z nuly započne roste do svého vrcholu a pak se láme a opět vrací do zdroje – nuly. Člověk totiž nevidí zhoubnost svého myšlení a myslí si, že vše vidí dobře. Aby mohl opravit svůj pohled, musí jeho nenávist sílit, až se zlomí Bude procházet takovými zkouškami, ve kterých si uvědomí svůj nesprávný postoj. Tyto zkoušky si vytváříme vědomě sami, abychom pochopili. Takže nemůžeme nikoho vinit. Všechny situace už byly předem naplánovány k pochopení i obsazení hráčů a je jen na nás zda pochopíme nebo kdy pochopíme.

Pokud umřu s láskou a vyrovnáním v duši, bude mě tento pocit provázet i v dalším životě a bude sílit. Ne nadarmo se říká: „Jak žil, tak umřel.“ A tak duše, která v životě uznává vesmírné zákony a umí zacházet s hmotou, má odchod náhlý. Umře např. ve spánku nebo při nehodě nebo na nemoc, která má rychlý průběh.

Když jsem v minulém životě odešla s informací: Budu mít dítě, ale nechci k tomu žádného chlapa, tak i v tomto životě jsem již ve 12 let tvrdila, že budu mít dítě, ale nechci žít s žádným mužem. V minulém životě jsem byla zklamaná v partnerském vztahu a protože jsem to nedořešila a odcházela se zraněním od partnera, musela jsem se s ním v tomto životě sejít a vše dořešit. I když byly situace, kdy bych ho nejraději neviděla, a ve kterých jsem cítila opět zklamání a bolest, stále jsem se v tom vztahu snažila dojít k tomu, abych si s ním všechno vyřešila a necítila k němu zášť. Stálo mě to hodně sil a odvahy jít do věcí, do kterých se mi nechtělo, ale jsem ráda, že jsem to dokázala, neboť dnes v něm nevidím despotu, ale člověka, který mě hodně naučil. Naučil mě vážit si sama sebe a tím se stát rovnocennou partnerkou, což jsem před ním ještě neuměla.

V jiném životě jsem odcházela se slovy: Nikdy nechci být jako jsou moji rodiče. Moji tehdejší rodiče byli alkoholici a neměli žádný smysl života. V tomto životě sice moji rodiče nebyli alkoholici, ale stačilo jim žít pro rodinu. Cítila jsem, že můj úkol je jiný než žít pro rodinu. Již jako malá jsem řekla, že si udělám hodně vysokých škol, že se chci hodně učit. Když jsem vycházela základní školu a chtěla jít studovat, rodiče prohlásili: „K čemu ti to bude, na co si budeš mutýrovat hlavu!“ Ale můj kód z minulého života byl silnější: Chci něco dokázat, nechci se smířit s málem. A protože jsem měla zkušenost z minulosti, kde se zrodila v mém duchu cílevědomost, byla jsem schopná v tomto životě jít přes překážky.

Jediné, co se mi negativně v tomto životě objevovalo bylo to, že mi do života přicházeli muži alkoholici. Vidíte, i po staletích máme v sobě vjemy z minulých životů a dle toho si uspořádáváme současný život. Žena si vždy podvědomě hledá svého otce. I když současný otec nepil, stále jsem hledala minulého otce – alkoholika, abych ho zachránila a tím nabyla na své hodnotě. Teprve, když přišel výše zmiňovaný muž, začala jsem si vážit sama sebe a vím, že teď už mi alkoholici do života chodit nebudou. Už mám svoji hodnotu a nepotřebuji si ji dokazovat!