Čas pokročil a jsou před námi poslední křesťanské svátky zvané Svatodušní. Připravil jsem ještě jedno pokračování z knihy Postila od Karla Makoně. Snad to bude osvěžující čtení, zejména v dnešní Rozumářské době. Ale neberme tuto dobu nijak hanlivě, vězme, že takto nám ji připravila Boží prozřetelnost za naší vydatné pomoci. A nová doba si žádá nová východiska a nové pochopení stále stejných věcí. Dám tedy opět slovo K. Makoňovi. 

„Když nastal den letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. A najednou se ozval z nebe hukot, jako když přichází silný vítr, a naplnil celý dům, kde přebývali. I objevily se jim jazyky rozdělující se jako oheň, a usadil se nad každým z nich. A všich­ni byli naplněni Duchem svatým a počali mluvit rozličnými jazyky, jak jim dával promlouvat Duch."

              Výklad:

            Můžeme mít za to, že o zmíněných letnicích přijali apoštolo­vé nejvyšší možnou míru Ducha svatého, jakou unese člověk na ze­mi. To dokazoval jejich následující život. Od té chvíle Duch sva­tý ustavičně zůstával v nich, máme-li se vyjádřit slovy evangelia sv. Jana, čteného o minulých nedělích. Je však na čase, abychom si srozumitelně ještě jednou a naposled vyložili, co se tím rozu­mí. "Zázrak" mluvení různými jazyky nám k tomu poskytuje vhodnou příležitost.

             Co nyní budu vykládat, je vrcholem křesťanské dokonalosti a sluší se hned říci, že též vrcholem lidské dokonalosti. Dále člověk jít nemůže a není ani zapotřebí, aby v těle dále šel, pro­tože úplně a beze zbytku využil krátkého lidského života tak, aby prchavá existence přešla ve vědomý věčný život.

            Jak jsme si řekli, v nynějším našem nedokonalém stavu pozná­vání, které je zcela běžné u všech lidí, ať jsou učení nebo pros­tí, z Boha do lidského organismu ustavičně proudí něco, co jsme nazvali zatím uvědomovací silou, která umožňuje poznávání tohoto světa, tj. nejen smyslové vnímání, ale též uvažování o rozumem dosažitelných souvislostech. Mozek, který na jedné straně přijímá tuto Boží sílu, kterou bychom dnes nazvali minimálním příkonem Ducha svatého, a na druhé straně přijímá funkční sílu z těla or­ganickým zpracováním jídla, pití a dechu, stojí jaksi ustavičně na hranici konečna a nekonečna. Podle toho, jak se člověk rozhodne, může sahat po věcech konkrétních, obírat se abstrakty i mířit do nekonečna a věčna. Z toho důvodu je lidský život mostem mezi hmotou (tvorstvem) a duchem (Bohem). Řekli jsme si, že provoz po tomto mostě obvykle funguje jednostranně, směrem od Boha k člově­ku. Není tomu úplně tak. To bylo řečeno jen pro zjednodušení, ale spokojme se zatím takovým schematickým pohledem na věc. Pán Ježíš učil vracet čím dále, tím více sílu, přicházející od Boha, zase jemu nazpět, a to především láskou, poslušností a modlitbou. Naz­vali jsme si to obrazně, podle jednoho z jeho nejvýznamnějších podobenství, postupným návratem marnotratného syna do Otcova do­mu. Pán Ježíš, řečeno jiným způsobem, učil lidi vstupovat do krá­lovství Božího, tj. navazoval vědomé spojení s Bohem. O tom jsme si už mnoho řekli. Řekněme, že u apoštolů docílil toho, a zase si to vyjádříme pro snazší pochopení obrazně, že si vedle mostu, po němž šel proud Boží síly do nich, vystavili nový most, po němž mohli, pomocí síly, obdržené po starém mostě, přecházet se svým vědomím zpět do Boha, tj. mohli si ho začít uvědomovat. Nakresle­me si svůj stav a jejich stav:

          To je přijímání Ducha svatého v takové míře, v jaké se dělo o letnicích s apoštoly. Jeho příkon po starém mostě je tak mocný, že ještě může být ve velké míře využit v zevním světě. Tento stav stojí vysoko nad extazí, protože nezbavuje člověka vědomí zevního světa, naopak umožňuje mu disponovat Boží silou mimo sebe, třeba dělat "zázraky".

          Jak bychom podle tohoto schematu potom mohli pochopit zázrak mluvení různými jazyky a ovšem i všechny ostatní "zázraky". Dnes už bychom si je všechny mohli dávat do uvozovek, protože jde jen o jiný duševní pochod než na jaký jsme zvyklí. Duchovně nevědomý člověk klade otázku svému rozumu a ten mu ji zodpovídá. Apoštol, který byl naplněn nadšením pro pravdu Boží, chtěl ji sdělit li¬dem. Protože však měl zbudován nový most (2) s Bohem, převedl po něm tuto svou vůli do Boha, aniž si to vůbec uvědomoval. Bůh mu byl totiž bližší a vyšší než bývalá střediska organisovaného myš¬lení, než mozek a rozum. Při přechodu z mozku do Boha se musí každá myšlenka změnit z diskurzivního hávu na pouhý bezeslovní obsah. Toto se děje beztak už při jakémkoliv myšlení i v našem mozku, získáváme pojmy o něčem, porozumíváme něčemu jako celku a kdykoliv toho potřebujeme, převádíme svou znalost z paměti, kde je uložena, zpět na slovní formu. Myšlenkový obsah řeči apoštolo¬vy se tedy přenáší do Boha a musí se tam přenést, protože apoštol žije v Něm, a ne už především v těle a ve světě, v těchto už žije jen jaksi ozvěnou. Z Boha se myšlenkový obsah vlévá zpět nejen do apoštola, takže ví, co má říci podle vůle Boží, ale zároveň do všech myslí posluchačů po jejich starých mostech, které mají s Bohem. Posluchači si potom myšlenkový bezeslovní obsah převe¬dou, jak to dělají pořád, do své řeči. Mají pak dojem, že apoštol mluví jejich mateřštinou, zatímco on mluví svou řečí. Všechno ostatní obstaraly dva mosty.

Lidské vůli apoštolů se zde dostává nejen posílení a schvá­lení vůlí Boží, ale i dokonalého zplatnění, neboť může být přene­sena s patřičným důrazem i do jiných lidí. Je dále důležité vě­dět, že pravda u Boha je nekonkretizovaná, takže ji nikdo nemůže pochopit, kdo si z ní nedovede oddělit, co potřebuje, vyčlenit takovou část, která by měla hranice a byla tou chvílí pochopitel­ná. Lidská vůle na nejvyšším stupni spojovacím si vybírá u Boha, co od něho potřebuje. Vyčleňuje ze všeobsáhlé Boží pravdy, z Ducha pravdy, jak se výstižně praví v evangeliu sv. Jana, co potřebuje ke splnění svého úkolu ve světě. Tady máme odpověď na mnoho jiných otázek. Víme už také, proč duchovně nepoznalý člo­věk, který nemá v sobě zbudován most č. 2, nemůže se přesvědčit, že Bůh existuje, a tudíž jeho existenci bude popírat. Teprve okruhem přichází od Boha odpověď, která nebyla před tím obsažena v lidském poznání, a která je tedy důkazem existence Ducha Prav­dy, Boha. Člověk, který si zbudoval most č. 2, nemůže pochybovat o Bohu, nepotřebuje věřit v tom smyslu, jako ostatní lidé, přes­vědčuje se ustavičně o pravdě Boží. Netřeba říkat, že stejným způsobem se přesvědčuje o lásce Boží, o připravenosti jednotli­vých duší, o vůli Boží vůbec atd. Každý člověk má právo výběru a odmítání pravdy Boží. Přijímají ji jen připravení, ostatní ji odmítají. U Boha je také veškerá moc, ale rovněž i ta má povahu všeobecnou. Chce-li někdo z této moci léčit lidské neduhy, nastá­vá obdobná situace jako když chce něco vykládat. Měl-li apoštol, který chtěl léčit, živé spojení s Bohem po mostě č. 2., měl spo­jení se všemi lidskými dušemi, protože ony všechny svými mosty č. 1 jsou závislé na Bohu a pasivně s ním spojené. Ten nemocný je připraven k vyléčení, který chce být vyléčen (viz otázka Ježíšova při takové příležitosti: "Co si přeješ?") a věří, že jej apoštol může vyléčit. Zkrátka neklade odpor svou vůlí. (Ta vůle, ta je všemocná!) Je pochopitelné, že lidí, připravených k uzdravení z moci Boží, je daleko více než lidí připravených k duchovnímu poznání. Toho jsme byli svědky i z událostí ze života Pána Ježí­še, je jich dokonce mnohem více, než kolika jim může být zároveň uvolněna duchovní přímá cesta k Bohu. Pán Ježíš sice mnohdy trva­le obrátil uzdraveného na víru, ale mnohdy ani to se nemohlo stát. Z desíti uzdravených malomocných se k němu vrátil jen je­den.

          Je zřejmé, že v dosavadním výkladu jsme nedělali rozdílu mezi Bohem a Duchem svatým, protože jde stále o jediného Boha, a byli bychom celé pochopení znesnadnili hned na počátku. Nyní však se musíme vypořádat s výrokem Ježíšovým z dnešního sv. evangelia: "Otec je větší než já." Jak víme z předešlých epištol, neměl každý apoštol stejné úkoly. Duch svatý v něm působil podle jejich lidského založení a podle jejich vůle. Kdo měl chuť proro­kovat, prorokoval z moci Boží, kdo měl chuť léčit, léčil, kdo toužil především hlásat pravdu, kázal, a tak každý podle svého už dřívějšího založení. Proč Duch svatý organicky stavěl na předcházejícím s Bohem aktivně nespojeném životě? Jednak proto, že každé nejmenší hnutí i v obyčejném lidském životě vychovává pro úkoly duchovní, čili nic nebude ztraceno, čemu se člověk ve světě nau­čil, jednak proto, že nikdo nedokáže vyčlenit z velikosti vědomí Božího nic, o čem už dříve neměl aspoň nějaké lidské ponětí. Čím větší ponětí o něčem mám, tím ještě větší kus z vědomí Božího k jeho lidskému ponětí přináležejícího dokáže vyčlenit a použít ve světě. Není totiž žádné absolutní oddělenosti čistě lidského poznávání věcí od Božího poznávání těchže. Proto kdo má, tomu bu­de ještě přidáno. Kdo nic nemá, tomu nemůže být nic dáno. I z toho hlediska si musíme umět vážit lidského vědění a celé jednostranně se vyvíjející kultury lidské ve směru techniky života a rozumových poznatků vědy. To znamená, až budeme jednou dělat apoštoly Páně se svými vysokými rozumovými vlastnostmi, bude k nim přidáno mnohem více, než kolik se mohlo přidat apoštolům za dob Kristových, a to, co bude přidáno, bude organicky navazovat na rozumové poznání, bude skvěle doplňovat jednostrannost dosavadního poznání, vznikne jedinečná harmonie Ducha Pravdy. Tím nikterak nechci přeceňovat rozumové vědění, neboť vím dobře, jaké hradby předsudků umí postavit proti přijetí Ducha pravdy všude tam, kde není duchovní připravenosti. Ale věčně se nebude moci uhýbat naléhajícímu vyššímu poznání.

          Pán Ježíš byl vtělený Bůh, ale i on měl zde na zemi, v těle určitý vyhraněný úkol, řekli bychom vyňatý z celkového vědomí a ze všech úkolů Božích vůči stvoření. Kdyby byl neměl takto přesně vytčený úkol, byl by stejně nesrozumitelný, jako nevtělený Bůh Otec. Byl by ovšem větší, než když byl omezen určitým úkolem. Myslím, že z toho je i dosti dobře patrno, proč i kterýkoliv člo­věk musí být zase menší než Pán Ježíš. Lidský úkol je zase užší než úkol vtěleného Boha.“

Konec citátu. Co k tomu dodat?