Vůdce Aztéků, Montezuma II. (1502-1520) žil v obrovském bohatě zdobeném paláci, kde měl veliký harém a mimo jiného ptačí pavilon a botanickou zahradu, v níž zástupy zahradníků pečovali o cca 400 rostlin, převážně užívaných jako léčivé prostředky a zpracovávaných bylinkáři.

Po vpádu Španělů pověřil kněz Bernardino de Sahagún skupinu urozených Aztéků, aby přepisovali svůj vlastní jazyk latinkou a v několika knihách zdokumentovali historii, kulturu, rituály, lékařství, život a zvyklosti prostých i urozených Indiánů. Zprávy o účinnosti indiánské a hlavně aztécké medicíny se tak dostaly na španělský dvůr a do Evropy. Dochovali se výroky Sahagúna o lékařské etice, které dodnes neztratily na významu, např.:" Lékař (ticitl) je léčitelem lidu, obnovitelem a ochráncem zdraví. Dobrý lékař je diagnostikem, který je zkušený a má dobré znalosti léčivých vlastností bylin, kamení, stromů i kořenů. Jedná umírněně, léčí nemocné, narovnává kosti, dovede připravovat léky, provádět chirurgická ošetření a ulevovat trpícím. Špatný lékař je podvodník, zanedbává ošetření, je nezkušený, zabíjí tím, že předávkuje léky, zhoršuje stav nemocného, ohrožuje život ostatních a předstírá, že pouze radí. Očarovává lidi, je to věštec, čaroděj, svádí a uhranuje ženy." O lékařkách říká: " Lékařka dobře zná rostliny, kořínky, stromy a kameny a má s nimi zkušenosti. Dovede stanovit prognózu nemoci, posiluje a navrací zdraví, oživuje uklidňuje, šíří pocit spokojenosti. Podává léčivé nápoje, léčí různé choroby, provádí masáže, provádí chirurgická ošetření, odstraňuje nádorky z očí. Špatná lékařka dobré znalosti pouze předstírá, je chtivá, koná zlo, očarovává lidi, zabíjí lidi svými léky, škodí nemocným. Klame lidi, svádí je a kazí je..."

Většina z toho, co víme o Aztécích i jejich medicíně, pochází z knih františkánského mnicha Bernardina de Sahagúna (1499-1590) a z Codexu Badianuse, který napsal indiánský lékař Martin de la Cruz a přeložil Juan Badiano, mexický spisovatel a učitel latiny v Tlaltelolku. V roce 1570 Filip II. vyslal do Nového Španělska svého osobního lékaře Francisca Hernandeze. Hernandéz nashromáždil materiál o více než 1200 léčivých bylinách a napsal rozsáhlé dílo - čtyřiadavacet svazků obrazů rostlin a atlas zvířat. Uvádí, že Aztékové znali 7x více drog, než Římané.

Aztékové rozeznávali přes 40 typů léčitelů, specialistů. K léčebným účelům užívali léky rostlinné (tabák, kakao, vanilka, gaujakové dřevo..), minerálního i živočišného původu, šňupací prášky, výplachy nosu, žvýkání bylin, alkoholické výtažky, zahuštěné nápoje, často i amulety z částí léčivých bylin nebo kamenů. Starý aztécký text popisuje tlapamactli, podávání klystrýru k léčebným účelům, takto: "Vložíme projímací prostředek do konečníku, do jeho břicha, vyhání červy nebo zemní červy, vypuzuje červy z vnitřností... Vypuzuje nemoci, postupně všechny tyto prostředky přinesou svůj lék na tělesné bolesti, zvýší odolnost.. Mají mu být podány saze, trocha promíchaná s gumou, vše se smotá do kuličky a zavede se do něj zezadu; tak vyvedeno je zespodu to, co snědl a vše, co v jeho těle jest." (Rytíř von Gall). Aztékové znali i klystýr do močové trubice. Portugalci převezli do Evropy "klystýr" již v 16. století. Aztékové měli poměrně přesné představy o stavbě lidského těla, znali téměř všechny kosti, určili tepny, žíly, lymfatické cévy, nervy, pojmenovali a znali fci mnoha vnitřních orgánů. Hojně využívali lázně, masáže a minerální prameny. Parní lázně měly veliký význam v péči o těhotné a šestinedělky. Psychoterapeutickému lékařství Aztéků se věnuje Ruiz de Alarcóna v důležité a zatím neprávem zanedbávané zprávě z roku 1626. Část díla píše „pověrčivým lékařům a jejich léčebným procedurám“ s uvedením mnoha magických formulí, dále se zabývá užíváním halucinogenních drog při léčení, jiná kapitola nese název „O poruchách a nemocech, které vznikají nedovolenými milostnými vztahy“.

Inkové si podrobili kmeny v oblasti And. Ve státě Inků existovalo povolání lékaře a lékárníka, znalost a využití bylin i praktikované léčebné postupy byly díky centralistické politice Inků podobné. Bylinkářské obchodní cesty jsou vesměs zachované dodnes. Nemoce Inkové spojovali s minulým chováním a kouzly, také je pojmenovali a sledovali i v časové linii jako epidemie. Když onemocněl vládnoucí Inka (capac inka), poddaní se zřejmě dopustili velkého hříchu, neb on sám, jako "syn slunce" nemohl spáchat hřích ani porušit tabu. Inkové, vedle mistrovského chirurgického umění, užívali k léčení krev zvířat a jejich vnitřnosti. Znalost léčivých rostlin byla tradičně na vysoké úrovni, byla vyžadována a ceněna. V užití léčivých rostlin prosluli například balzámy. Peruánský balzám pochází ze stromu Moryxylon. Olej z jader se užíval k ošetření ran, kůra proti horečce. V kečujštině se balzámovník nazýval quina-quina (kůra-kůra), později byl tento název přenesen na klasické chinovníky. Dále znali minerální léky, měď, síru, arzén, jíl, hlavně k léčení ran, ale i vnitřně. K léčení i k odvracení nemocí využívali náboženské a rituální praktiky. Důležitou léčebnou procedurou byla také zpověď.

Kronikáři zachytili lékařské a léčitelské umění Inků, ale bohužel již velmi málo z umění dalších pralesních kmenů.

Mayové, někdy označovaní za Řeky Nového světa, byli stejně záhadní jako oslňující. Jméno Mayové dostali od svých porobitelů. Věřili, že žijí ve třetím období od začátku světa. V prvním žili trpaslíci, v druhém obři a období zanikala potopou světa. Jejich život byl velkou měrou řízen náboženskými rituály, nemoc považovali hlavně za důsledek minulého chování. Rukopisy Mayů byly zničeny španělskými dobyvateli. Dochovala se pouze zpráva méridského biskupa Diega de Landa z roku 1566 a některé knihy sepsané mayskými kněžími v koloniálním období. Mayové sestavili vůbec nejpřesnější astronomický kalendář. Medicína a lékařství Mayů byly podobné jako u Aztéků a Inků, rozlišovali však daleko více duševních chorob a dobře je popsali. Znali infekční choroby, první popsali příjici ve všech jejích stadiích, leishmaniosu, pintu a další. Rostlinné léky užívali k léčbě nejčastěji a na vysoké úrovni, oblíbené byly sirupy. Využívali náboženské metody, zaříkávání, pouštěli žilou, zevně aplikovali různá mazání.

MUDr. Kurt Pollak, Medicina dávných civilizací,
Christian Rätsch, Indiánské léčivé byliny