Tyto bezděčné hry pojmenovává s jemným humorem, např. „Hra na rodičovské sdružení" (odsuzování zlořádů těmi, co se považují za „řádné"), hra „Potyda" („Počkej ty darebáku – já ti ukážu!"), Hra „Aneby" („A nemohl byste – ano, ale...": tak zvaní „ale-lidi", kteří si vždycky najdou důvod, proč něco namítnout), atd atd. V těchto hrách má náš vnitřní zralý DOSPĚLÝ pramalou šanci skutečně zrale se projevit. Pouze kryje hry: RODIČ -  pod škraboškou zralosti a dospělosti – káráním a poučováním naplňuje svou potřebu být všemi uznáván jako moudrý a zkušený člověk. Protože jen tehdy se cítí nezranitelný, nemůže u sebe připustit žádnou chybu. Stejná motivace, potřeba zabezpečit se, se dá rozpoznat i u projevů DÍTĚTE: vnitřní vzpurné DÍTĚ zuřivě nebo pobaveně odporuje každému, kdo se ho v roli RODIČE snaží poučovat nebo umravňovat, anebo - naopak - se snaží RODIČOVI v druhém se zavděčit. A je to také DÍTĚ, co rozehrává v rozhovoru sexuální „Hru s ohněm", k níž vyzývá DÍTĚ ve svém partnerovi: „Máme krásnou stodolu, pojď, ukážu ti ji..." a DÍTĚ v partnerovi odpoví: „Odjakživa zbožňuju stodoly". Pod zdánlivě dospělým rozhovorem dvou dospělých lidí jde o dohodu dvou DĚTÍ o sexu. 

 Jak je zřejmé, RODIČ a DÍTĚ jsou role buď doplňkové, nebo se vzájemně kříží, a jejich hra se při pozorném sledování dialogů dá snadno rozpoznat pod napohled rozumným a objektivním argumentováním. Když už jsme nasbírali nějaké ty zkušenosti – ať už na duchovní cestě, nebo na cestě životem – není nic snadnějšího, než osvojit si roli RODIČE. Splyneme s ní tak dokonale, že po čase si už svůj mentorsko-kazatelský postoj k okolí vůbec neuvědomujeme. Kdo naopak přijal roli rozjuchaného DÍTĚTE, (čímž se člověk elegantně vyváže z nutnosti rozumně odpovídat na rozumné argumenty), provokuje svou neschopností mluvit logicky a rozumně, ze všeho bez rozdílu si dělá legraci, nebo prohlašuje pravý opak toho, co bylo předtím řečeno – ať je to cokoliv. Obě role jsou výsledkem aktivity neuvědomovaných obranných mechanismů našeho „já", které popisují psychologové, např.Dalajlamova žačka Tara Bennett-Golemanová (autorka knihy „Emoční alchymie.") 

O příčinách takového jednání při komunikaci s ostatními Berne ve své knize říká:

"Člověk může komunikovat se skrytým záměrem, jehož příčiny a cíl si sám neuvědomuje. Prostě jen hraje svou obvyklou hru. Důležitým ziskem ze hry je potvrzení role a upevnění postoje. Role každého ze zúčastněných se upevní tenkrát, jestliže nabude vrchu nad ostatními – tj. nesetká-li se s odporem, nebo upevní-li se každým odporem, s nímž se střetne, nebo je-li jeho role kladně přijata „pohlazením" od určitého druhu lidí.

Upevněním role se stabilizuje postoj jedince a tomu se pak říká existenční zisk ze zábavy. Postoj může být více či méně absolutní. Z rodičovského postoje pak může vzniknout role např. neúprosného, spravedlivého, shovívavého nebo chápavého RODIČE.

Člověk zaujímá a trvale si osvojuje určitý postoj překvapivě brzy, už od druhého (nebo dokonce i od prvního) do sedmého roku svého života – v každém případě však dávno předtím, než je schopný nebo zkušený natolik, aby své rozhodnutí vážně ovlivnil.

Z postoje každého člověka se dá snadno vyvodit, jaké dětství asi prožil. Jestliže se do toho nikdo nebo nic nevloží, může prožít zbytek svého života upevňováním tohoto postoje: provádí to tak, že se některým situacím vyhýbá, odráží určité jevy, nebo s nimi zachází tak provokativně, že se latentní hrozby mění v uspokojení..."

Existuje způsob, jak přerušit nekonečný řetězec her RODIČE a DÍTĚTE: člověk je ochotný začít si u sebe uvědomovat podvědomé sklony, které pod svým "dospělým" projevem zatím nevnímal, a tím se postupně dostávají do jeho zorného pole coby objekt ve vědomí. Na poučující dikci nebo na dětinské neadekvátní projevy druhého nakonec nereaguje ani coby vzpurné DÍTĚ, ani (pod maskou zdánlivé neosobnosti) jako poučující RODIČ: reaguje vnitřně zralý DOSPĚLÝ. Z kontextu knihy vyplývá, že autor tím má na mysli zralé neosobní jednání – něco způsob Balsekarovy „operující mysli".  

Při všech těch hrách bylo diskutované téma vlastně vedlejší; je to prostředek, jehož používá naše „já", aby se prosadilo, aby se tím upevnilo a vyloučila se tak možnost, že by muselo připustit vlastní omyl: tím by člověk byl nucen přestat poučovat coby RODIČ, nebo skončit se sebeobranou coby nic nerespektující DÍTĚ, a mohl by přijmout svou realistickou, „dospělou", operující mysl, místo aby ji jeho přemítající mysl ve své dvojroli neustále nahrazovala.

 Všechny tři naše role mají přitom podle Berna i svou kladnou stránku. DÍTĚ je v mnoha směrech nejcennější složkou člověka. Říká o něm: „DÍTĚ dodává životu každého jedince přesně totéž, co do rodinného života vnáší skutečné dítě: radost, půvab a tvůrčí iniciativu. Problémy působí jen rozhárané a nezdravé dítě." A RODIČ? "Dělá mnohé věci zavedeným způsobem, protože „se to tak dělá". To umožňuje  DOSPĚLÉMU vyhnout se nesčetným podružným rozhodnutím, takže se může věnovat důležitější činnosti a běžné záležitosti ponechat RODIČI". O DOSPĚLÉM Berne konstatuje: „V každém je ukryt komplexní, dobře vyvinutý DOSPĚLÝ člověk, který nepotřebuje nic než být vyhmátnut nebo oživen... Mezi tak zvané „duševně vyspělé" lidi počítáme ty, kdo jsou schopni udržovat většinu času svého dospělého pod kontrolou" - 

tj. prohlédli vliv svých hravých obranných mechanismů a neposkytují jim svou zdánlivě rozumnou argumentací alibi. 

Duchovní mistři tomu říkají bdělost k mysli a nad myslí.