Avšak když se hlouběji zamyslíme nad povahou naděje, zjistíme cosi tragického. Když se přimkneme k naší budoucí naději, rozptýlíme svou energii a schopnosti, které nebudeme moci použít v přítomnosti. Používáme naděje, protože věříme, že budoucí události dopadnou lépe, že dojdeme klidu nebo království božího. Naděje se tak stává v jistém smyslu překážkou. Když se můžete zbavit naděje, můžete se plně přenést do přítomného okamžiku a odhalit radost, která tu vždy je.

Osvícení, mír a radost nemohou být uskutečněny nikým jiným. Úspěch je v nás, a když budeme hluboko kopat v přítomném okamžiku, vytryskne silný pramen. Musíme se vrátit do přítomnosti, abychom skutečně žili. Když vědomě dýcháme, vracíme se k přítomnosti, v níž se vše děje.

Západní civilizace klade tak velkou váhu na naději, že obětuje přítomný okamžik. Naděje je pro budoucnost. Nemůže nám pomoci odhalit radost, mír a osvícení v přítomnosti. Mnohá náboženství jsou založena na pojmu naděje a toto učení o zdržení se naděje může vyvolat prudkou reakci. Ale tento šok může přinést něco důležitého. Neříkám, že nemáte mít naději, ale že sama naděje nestačí. Naděje může být vaší překážkou a jestliže vložíte svou energii do naděje, nemůžete se plně vrátit do přítomnosti. Když převedete zpět svou sílu do jasného vědomí toho, co se děje v přítomném okamžiku, budete schopni proniknout do hlubin svého nitra a odhalit radost a mír přítomnosti nejen v sobě, ale i všude kolem vás.

A.J.Muste, vedoucí amerického mírového hnutí v polovině 20.století, který inspiroval miliony lidí, pravil: "Není cesty k míru, mír je cesta." To znamená, že můžeme uskutečnit mír v přítomnosti svým pohledem, svým úsměvem, svými slovy a svými činy. Mírová práce není prostředkem. Každý krok by měl být mírem. Každý krok by měl být potěšením. Každý krok by měl být štěstím. Když se rozhodneme, můžeme to uskutečnit. Nepotřebujeme budoucnost. Můžeme se usmívat a relaxovat. Vše, co si přejeme, je právě zde - v tomto okamžiku.