Kdysi běžela v televizi reklama na čokoládu: ukazovala svět, který byl celý z čokolády – náves, domy, kašna, pobíhající figurky... samá čokoláda. Záleželo snad na tom, jaký má ta která figurka tvar? I kdyby vypadala jako vzteklý pes nebo rozzuřený býk, co na tom? Inu, čokoláda...
Napadlo mi, že to je docela šikovná metafora. Všechno je vytvořené z jednoho a téhož, z čokolády… Jakmile si člověk představí, že všechno, co vidí – včetně jeho samého – je tvarem čokolády, že tvary jsou jen podobami čokolády, a s povděkem přijme fakt, že všechno je Jedno, které se jako mnohé jen jeví, najednou je tu vnímání scelenosti, provázené dokonalým uspokojením: jakékoliv chtění nebo nechtění „něčeho jiného“ odpadne samo od sebe – všechno je vnitřně totožné. Nejen celý čokoládový svět okolních věcí, ale i vlastní postava a všechno v „ní“… a dokonce i v „ těch ostatních“, čili také všechny „nežádoucí projevy ega“ – ať už „vlastního“, nebo „cizího" – jsou z čokolády… Proč by se potom při hledání duchovního cíle mělo něco opouštět nebo o něco usilovat - kvůli dalšímu kousku čokolády kdesi v nedohlednu? Nejlepší ovšem je, že i to opouštění a usilování je celé z čokolády. Jakmile se to uvědomí, je přirozeně po usilování – čokoláda v teple čokoládového vnímání rychle ztrácí tvar ...
A právě tehdy za mnou přišla kamarádka, zoufalá, ubrečená, úplně na dně; měla tehdy velké trápení s rodinou i v práci, a tak byla v posledních měsících na míle daleko od svého někdejšího pochopení, že skrze všechno, co se děje, se projevuje nekonečné Bytí v podobě Svých tvarů, objektů, poznávaných Sebou Samým coby dalšími vlastními tvary - objekty; a protože Ono Samo se nepoznává pod maskami, které si nasazuje a které vypadají jako "já“ a „to kolem“, všechno to trápení se rozvíjí pořád dál a dál.
Řekla jsem jí o té čokoládové návsi a jak báječný pocit je představit si, že všechny ty naše nezvladatelné vnitřní reakce jsou jen figurky z čokolády, stejné jako všechno ostatní. Ať si zkusí představit své zoufalství jako čokoládovou figurku, lomící rukama a hroutící se k zemi, pak ať ji v duchu postaví mezi ostatní čokoládové figurky na čokoládovou náves, kde může dál ronit své čokoládové slzy…
Přímo před mýma očima se rozplynul beznadějný výraz její tváře, najednou byla uvolněná, plná úlevy, jen vypadala trochu udiveně. Zeptala jsem se jí, co přesně dělala? „No jen jsem v představě sledovala, jak se ten pocit zhmotnil ve figurku, která se chytá za hlavu, jasně jsem viděla, že je celá z čokolády, vzala jsem ji pak opatrně do ruky, postavila na tu náves, a koukám: je kus ode mě… Bylo to úžasné… Všechno, i to zoufalství, je samá čokoláda. Nemyslela jsem na to, v duchu jsem viděla ten obraz živě před očima.“
A zoufalství zmizelo.
Ukázalo se tak, že dokonce i když je mysl plná intenzivních emocí, například hněvu, zoufalství nebo strachu, i tehdy si můžeme vzpomenout na ten přitažlivý výjev, kde to všechno jsou jen oživlé čokoládové věci a figurky. Stačí si představit, jaký tvar by ta emoce v podobě čokoládové figurky měla a jak by se projevovala gestikulací, vzít ji v duchu do ruky a postavit na čokoládovou náves mezi ostatní figurky. Je to animované, čokoládová postavička se tam může i všelijak hýbat a svíjet, lomit rukama, vztekat se a podobně.
Žasly jsme, že to funguje i v situaci, kdy zmizí jakýkoliv náhled a intelektuální chápání nám není nic platné. To se opakuje vždycky, když myšlení je ovládáno vývojově starší částí lidského mozku, která reaguje na intenzivní citové vzrušení a pocity ohrožení – ať už kvůli něčemu, co se právě děje, anebo v představě. Iniciativu převzala živočišná zabezpečovací technika, která v takových chvílích nepustí vývojově mladší intelekt ke slovu, protože než ten by při ohrožení vykoumal, jak zareagovat, bylo by po nás.
Použít v takovém okamžiku představu čokoládovosti všeho existujícího a plně se do té představy vžít znamená automatické zmizení pocitu ohrožení. Asociací s čokoládou dojde ke spontánnímu přijetí emoce, která předtím aktivovala obranný systém mozku. Stačí jen malá chvíle, kdy zmizí pocit ohrožení, a animální část mozku zaměřená na obranu se okamžitě utiší. Vnímat s plnou pozorností představu „všechno je z čokolády, i ten můj pocit“, navodí totiž bezděčný prožitek jednoty všeho a vtáhne do hry i tělo: místo předchozích spouštěčů obranné reakce, vzpomínek na minulá ohrožení, které náš pra-mozek spolehlivě archivuje, mu vyvstane příjemná vzpomínka na chuť čokolády, bez ohledu její tvar.
Prožitek blaženosti chuti dobré čokolády, kterou všichni známe, vlastně není zas tak příliš vzdálený od blaženosti "ánanda". Kdosi s humorem poznamenal, že existence čokolády je důkazem existence Boha. A protože představa stresujícího dění i reakce na něj v podobě výjevů z čokolády má za následek, že do určité míry nastane prožití Celistvosti, jednoty, nabízí se řada možností, jak tento proces prakticky využívat i jiným způsobem. Užitečné je na příklad projít si v klidu před usnutím něco z toho, co nás čeká zítra – zpočátku spíš ty klidné okamžiky, časem pak i kritické momenty, které nás obvykle přivádějí z míry. A představit si živě celý průběh setkání konkrétních účastníků jakožto čokoládových postav, pohybujících se na čokoládovém jevišti – včetně vlastní postavy a jejích aktivit. Možná nás překvapí, jak rozumně a účelně, bez emocí ta naše vizualizovaná postava reaguje, když je taky z čokolády...
Soustavné přeprogramovávání mozku těsně před spaním přináší po nějaké době pozoruhodné důsledky: můžeme s překvapením zjistit, že nás stále méně často vyvádějí z míry naše emocionální reakce na nepříjemné okolnosti a že dokonce stále častěji – sami od sebe – zareagujeme jinak. Do jisté míry totiž vnímáme, že tu není žádný oddělený „někdo“ a žádné samostatně existující „něco“, že je tu jen dění.
Komentáře ke článku, porušující netiketu jen vybočením z tématu (diskuze o lítosti) budou umístěny na Fóru Jitřní země.
Sjednocení s tím, co Je
