Jestliže srovnáváme palijský kánon s Novým zákonem, poznáme, že buddhistické páliské texty jsou velkou knihovnou literatury, zatím co Nový zákon je jedna tenká knížka. Buddha učil a kázal 45 let, zatím co Ježíš učil jen krátkou dobu 3 let. Buddha učil pravdu, ke které se dopracoval svou intuitivní moudrostí. Neustále zdůrazňoval, že pravda, které učil nebyla od nikoho učena, že nebyla popsána v jiných spisech, že ji viděl a poznal sám osobně, zatím co Ježíš zdůrazňoval, že je mluvčím izraelského Boha. Pravil: „Moje učeni není mým. Je od toho, který mě poslal.“ [Jan 7,16.] Nabádal své učedníky, aby se nestarali, co budou mluvit, kdyby byli zatčeni a vyslýcháni, a ujišťoval je, že v ten čas jim bude dáno, co mají mluvit, neboť ne vy jste, kteříž mluvíte, ale Duch Otce vašeho, kterýž mluví v vás. [Mat. 10,19.20.]. Buddha byl v podstatě filozof a učitel zatím co Ježíš byl Spasitel. Moderní učenec popisuje roky Ježíše Krista, když říká, že to není Ježíš Kristus, který spasí, ale Kristus jenž učí. Pravý opak můžeme říci o Buddhovi. Podle Buddhy má být nauka podrobná a srozumitelná, aby obsáhla všechny aspekty dharmy, takže žák se ji může naučit a uvést do své životní praxe, stejně jako to učinil Buddha. Pro křesťana by naopak literatura neměla být problém, dokonce se ve středověku nedoporučovala pro pracující lid (modli se a pracuj, což bylo výborné doporučení, které by mělo pro dobrého křesťana úplně stačit i dnes) neboť když má křesťan absolutní víru v Ježíše Krista a když vede rozumně spravedlivý život, tak mu to úplně stačí ke spasení. V Bibli nemáme nic napsáno o pěstováni mentální kultury, technice života a koncentračních a meditačních cvičeních.

Podle Buddhy je dosažení osvobození možné za jeden život, ale spása podle křesťanů je dosažitelná až po smrti. Rozvinutí moudrosti a soucitu je podle Buddhy nutné jíž v tomto životě. Podle křesťanů je nutná absolutní víra ve spásu. Buddha učil, jak si žák sám musí udělat vor, aby přeplul na druhou stranu řeky tj. od bídy samsary k nirváně. Ježíš naproti tomu dělal zázraky, aby mu posluchači uvěřili, že je synem Božím.

Problém dosažení víry byl již v ideálních podmínkách ranného židokřesťanství problémem pro učitele. Mistr z Nazaretu to dobře věděl a proto na otázku jak získat víru odpověděl: „Neuzříte-li divů a zázraků, neuvěříte!“ Rovněž zcela jasně popsal znaky, podle kterých poznáme jasně jeho následovníky v dalších pokoleních: „Znamení pak ti, kteříž uvěří, tato míti budou: Ve jménu mém ďábly budou vymítati, jazyky novými mluviti. Hady bráti, a jestliže by co jedovatého pili, nikoliť jim neuškodí; na nemocné ruce vkládati budou a ti se uzdraví.“ [Mark. 16, 17.18.]

A oni vyšedše, kázali všudy, a Pán jim pomáhal, a slov jejich potvrzoval činěním divů. [Mark. 16, 20.]

Buddha je tak nazýván proto, že je osvíceným. Je probuzeným, zatím co zbytek světa spí. Je na zýván cenným nebo ctihodným (arahat), poněvadž je bez poskvrny čistým ve slovech, činnosti a myšlení a nikdy neučinil ničeho špatného ani tajně ne. Je plně osvíceným a sebeosvíceným, sammasambuddho. Je nadán nadpozemskou znalostí a vznešeným příkladným chováním. Kráčel stejnou stezkou, po které kráčeli buddhové od nepaměti a dosáhl stejného míru nibbany (sugato). Poznal zcela podstatu člověka a světa. Znovu si musíme ujasnit, že Buddha nikdy nevystupoval v roli spasitele, ale zcela jasně v roli učitele a vůdce. Když nějaký Buddha dosáhne osvícení, tak spasí pouze sebe sama, Tím že učí osmidílnou spásonosnou stezku, však napomáhá jiným, aby se sami spasili.

Naproti tomu Ježíš Kristus, pokud je o něm hovořeno v Bibli, vystupuje vždy jako spasitel. Ve skutečnosti již jeho samé jméno znamená toho, kdo spasuje lidi ze hříchu (Matouš 12/1). Představuje Boha na zemi, je inkarnovaným synem Božím. Je nazýván vzorným, nikoliv jen proto, že vedl vzorný život, ale proto, že byl dokonalým příkladem Božího charakteru. Byl prorokem, poněvadž vyhlašoval Boží poselství. Měl Boží autoritu odpouštět hříchy a proto byl spasitelem. Doporučuje konání zázraků pro získání věřících a víry. [Mat. 9,6.]. Jeho spásonosná práce jeho zrození, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. I když byl proveden důkladný výzkum bible, dosud zcela chybí výzkum osoby Ježíše jako náboženského učitele.

Buddha měl tři schopnosti, které však měli i někteří arahatové: tj. schopnost činit zázraky (iddhividha), božské ucho (dibbasota) a telepatii včetně schopnosti číst myšlenky (cetopariyananas). Měl však jednu vlastnost, kterou neměli arahatové a to schopnost vidět a přečíst duchovní schopnosti jiných lidi a tak předepsat pro ně nejvhodnější meditační náměty, které by byly nejvhodnější pro jejich duchovní růst, Měl absolutní důvěru v sebe sama, kdykoliv se setkal se shromážděním učených mužů. Měl absolutní důvěru, že žádná lidská nebo božská bytost jej nemůže obvinit

1)     že není plně osvíceným

2)     že není  osvobozen od mentálních zatemnění

3)     že se dopustil chyby a mluví o nebezpečných věcech, které ve skutečnosti nejsou nebezpečné

4)     že učí doktrínu, která nevede k žádanému cíli.

Nadán touto absolutní důvěrou Buddha tvrdí, že je nejvyšší autoritou mezi lidmi a bohy, což žádný arahat o sobě nikdy netvrdil.

Naproti tomu Ježíš kamkoliv přišel, zástupy táhly za ním ze všech stran a byly nadšeni jeho moudrostí. [Mat. 13,54.]. Podle bible nevíme, jaká to byla znalost, ale je  zcela jasně napsáno, že byla odvozena od  Boha otce na nebesích. [Mat. 9,6.]. Na taková slova moudrosti nebyli lidé zvyklí a nic takového v Israeli nikdo neviděl [Mat. 9,33.]. Když uvažujeme o nadpřirozených schopnostech Ježíše Krista podle buddhistických nauk, musíme říci, že Ježíš byl vycvičen v mentální kultuře. Zázraky, které konal, patří do kategorie IDDHIVIDHA, které patří do první kategorie nadpřirozených schopností (abhinnas) Iddhis, neboli zázraky mohu být konány pouze tím, kdo rozvinul mysl až do čtvrtého meditačního vnoru. Jsou také důkazy o tom, že rozvinul i schopnost čtení myšlenek (cetopariya nana) poněvadž věděl, který z jeho 12 učedníků jej zradí [Mat. 26,21.].

Je možné, že měl schopnost jasnovidnosti tj. vidět život člověka po jeho smrti, jak spravedliví dosáhnou šťastného nebeského stavu a zlí jak budou zatracení. Díval se na to jako věčný osud, zatím co  Buddha jako na dočasné stavy ve stále se opakujícím procesu reinkarnace a převtělování. Také předpověděl i svoji tragickou smrt [Mat. 16,21.] a rovněž Petrovo zapření svého učitele [Mark. 14,30].

Soucit je součást osvíceni. Je také zdrojem osvícení. Říká se, že Buddha se každé ráno dostává do meditativního vnoru a přehlédne celý svět ve svém meditativním soucitu a vybere si při tom bytosti, které se vytrvale snaží na cestě a pomůže jim.

V Bibli nalezneme velké množství příkladů soucitu u Ježíše. Praví se, že Ježíš prošel městy a vesnicemi učíc v synagógách, kázajíc radostnou zprávu o království božím a přitom léčil každou nemoc. Když viděl zástupy, měl s nimi soucit, poněvadž byli bezmocní jako ovce bez pastýře [Mat. 9,35.36.]. Měl velký soucit i s těmi co konali zlo, a když byl otázán proč může jíst s celníky a hříšníky, pravil: „Nepotřebujíť zdraví lékaře, ale nemocní.“ [Mat. 9,12.]

Ale největší soucit ukázal na kříži, když zvolal: „Otče odpusť jim, neb oni nevědí co činí!“ [Luk. 23,34.]. Z toho vidíme, že Ježíš pravidelně musil pěstovat laskavost a soucit a dokázal ji projevit i v případě svého strašného mučení na kříži. Ježíš nabádal své žáky, aby pěstovali soucit: „Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidějícím vás, a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.“ [Mat. 5,44.] „Jestliže odpustíte lidem hříchy jejich, odpustíť i vám nebeský Otec váš.“ [Mat. 6, 14.15.] Pokračuje: „Jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté je zákon i proroci.“ [Mat. 7,12.]

Buddha se nikdy nezajímal o filozofické spekulace a omezoval se na problém utrpení a cestu k odstranění utrpení. Buddha žádal, aby jeho stoupenci dodržovali přikázání mravnosti a pak se naučili nauce tak, aby jí mohli prakticky používat ve svém životě,

V Bibli je ústředním motivem nauka o království nebeském. Ježíš tím myslel morální a duchovní království, ustanovené v srdci člověka. To je také smyslem výroku, že království Boží je blízko (Marek 1 a Lukáš 10.8.11 i kázání mistra Eckeharta.

Metody výuky Buddhy

Angutára Nikaya vyjmenovává 5 zásad, podle kterých se má učitel řídit během výuky žáků:

1)     Má umístit předmět výuky do logického postupu, kde postupuje od jednoduchého k obtížnému a od známého k neznámému.

2)     Má sestavit předmět výuky tak, že hlavní teze má žák neustále před očima

3)     Vůči žákům by měl mít soucit.

4)     Neměl by od nich očekávat žádnou odměnu neb materielní zisk.

5)     Měl by vyučovat předmět výuky neosobní formou bez jakýchkoliv vztahů k sobě nebo jiným.

Většina suter jsou rozmluvy, jen některé jsou debatami. Příměry, anekdoty nebo zázraky jsou používané ve vhodném čase, aby přesvědčily žáka.

Všechny metody výuky mají za cíl pomoci žákovi nalézti pravdu pomocí osobní zkušenosti. Nalézti sebe sama je nejdůležitější věcí, která přináší přeměnu postoje a charakteru. Buddha rozeznává tři úrovně porozumění znalosti: l. knižní, 2. logickou, 3. zkušenostní znalost. Mimo to speciální technika je cesta bdělé pozornosti, porozumění a poznání i pěstování 4 brahma vihár, anapanasati (bdělé sledování dechu v meditaci), meditace o tělesných nečistotách a poutech, aby si žák uvědomil, že není v prvé řadě jen tělo. To obvykle vede k sebepoznání a nebo zkušenostní znalosti. Ovšem jsou známé i případy, kdy Buddha dokázal i hloupé žáky přivést v krátké době k plnému osvícení. Případ Culapanthaka je toho příkladem. Culapanthaka byl hloupý žák, který si neuměl zapamatovat ani jeden verš nauky po dobu několika měsíců. Jeho učitelem byl náhodou jeho bratr a tento jej požádal, aby opustil mnišskou obec, poněvadž je neužitečné, aby se taková mentálně zaostalá osoba měla stát mnichem. Smutný Culapanthaka se již připravoval k odchodu, když se objevil ve viháře Buddha. Podal mu kus čisté bílé látky a požádal jej, aby seděl v zahradě na slunci, hladil kus bílé látky rukou a při tom si opakoval: „Odstraňuji prach“! Culapanthaka opakoval to to cvičení a když slunce stálo vysoko na obloze, začal se potit. Brzo poznal, že bílý kus látky, který neustále hladil se zašpinil a to ho přivedlo k plnému si uvědomění nečistoty těla. Toto cvičení a poznání se neustále prohlubovalo, bylo hlubší a hlubší a v poledne uskutečnil pravou podstatu všech jevů a stal se arahantem (dosáhl osvícení). Buddha činil rovněž zázraky během výuky i když schopnost provádět zázraky je jedna ze 6 nadpřirozených znalostí a není schopností,  potřebnou pro dosažení plného osvíceni. Buddha nabádal  žáky, aby nepředváděli zázraky i když někteří mnichové měli velké zázračné schopnosti (mahamogalano). Tyto nadpřirozené síly se dosahují dlouhodobým cvičením meditace a neustálým pěstováním bdělé pozornosti. Buddha zasvětil celý svůj život 45 let po dosažení plného osvícení kázáním ze soucitu k trpícím bytostem tj. pro trpící davy. Dokonce ještě na smrtelném loži, krátce před svým odchodem do paranirvany nebyl beze žáků. Dal instrukce žebrákovi jménem Subhadda a přivedl jej na duchovní stezku. Tak až do konce svého života sloužil těm, se kterými se dostal do styku a každý z toho měl užitek podle svých schopností porozumění.

Metody výuky Ježíše Krista

I když jeho učení a kázání najdeme téměř na všech stránkách Nového zákona, můžeme nalézt velmi málo materiálu o jeho úloze jako učitele a o technikách jeho výuky. Je to snad proto, že jeho role jako učitele byla méně významná, nežli jeho role spasitele. V kázání na hoře nabádá lidi, aby byli spravedliví a soucitní a aby vedli jednoduchý život a příliš se nestarali o světské věci jako je potrava, šaty a bydlení. Celé toto kázání je naplněno moudrostí a soucitem. Posluchači byli překvapeni jeho autoritou a spontánností, s jakou mluvil a křesťanská tradice vysvětluje, že měl božskou autoritu kázat. Ale nezávisle uvažující lidé mohou interpretovat jeho přesvědčující autoritu a spontánnost tak, že kázal jen to, co sám praktikoval. Nabádal lidi, aby měli víru v Boha a sám svým příkladem života a chování ukazoval, jakou víru. Doporučoval lidem důležitost odpouštění, dokonce sám odpouštěl těm, kteří jej mučili a ponižovali. Apoštolům doporučoval konat zázraky pro probuzení víry posluchačů. Věřil v bratrstvo lidí a ukázal to na tom,  že chodil do příbytků zavržených a jedl s nimi. Jeho výuka byla účinná proto, že žil tak, jak to kázal. Ve většině příměrů se Ježíš pokouší vysvětlit roli Království nebeského. Ježíš pravil: „Království nebeské je jako zemědělec, který zasel dobré semeno na poli, ale zatím co spal, přišel nepřítel a zasel plevel mezi obilí a ztratil se. Když obilí vyrostlo a začalo tvořit klasy, tak se objevil i plevel. Pleveli bylo povoleno růst zároveň s obilím, poněvadž jinak by se kořeny obilí uvolnili při vytrhávání plevele. V době žní byla svezena plevel a spálena, obilí bylo svezeno do stodoly.“ Morální význam je ten, že dobří lidé budou chráněni Bohem zatím co zlí budou odsouzeni do pekelného ohně. [Mat. 13,24.-30.]

Když Jan Křtitel poslal své žáky, aby zjistili, zda Ježíš je Mesiáš, Ježíš odpověděl: „Jděte zpět a řekněte Janovi, že jste viděli jak slepí obdrželi zrak, ochrnutí chodí, ti kteří měli lepru jsou vyléčení, hluší slyší, mrtví jsou oživováni a dobré a radostné kázání jsou předkládány chudým.“ [Mat. 11,4.-5.] Ježíš nepředváděl své zázračné síly jen aby získal víru posluchačů, ale také proto, aby dokázal, že je to důležitý dar a autorita daná mu Bohem. Je věřeno, že je to důkazem jeho nebeského původu a důkazem, že je synem Božím.

Království nebeské je popsáno i v jiné parabole (příměru)  [Mat. 13,47.-50.]. Opět je podobno království nebeské síti puštěně do moře a ze všelikého plodu shromažďující. Kteroužto když naplněna byla vytáhli na břeh a sedíce vybírali, což dobrého bylo, do nádob a což bylo zlé, pryč zahazovali. Tak bude při skončení světa. Vyjdou andělé a oddělí zlé z prostředku spravedlivých. A uvrhnou je do pece ohnivé. Tam bude pláč a skřípění zubů.

Jiné podobenství o Království nebeském [Mat. 13,45.-46.]: Opět podobno je království nebeské kupci, hledajícímu pěkných perel. Když nalezl jednu velmi drahou perlu odešel, prodal všechno, co měl a koupil ji.

Rovněž máme důkaz praktického hlásání soucitu i pro případ, kde Mojžíšův zákon používal trestu smrti [Jan 8,3.-11.]: I přivedli k němu zákoníci a farizejové ženu, přichycenou při cizoložství a postavili ji do středu. Řekli jemu: „Mistře tato žena byla přistižena při skutku, když cizoložila. A v zákoně Mojžíšově přikázáno je takové kamenovati. Ty pak co pravíš?“ A to řekli, pokoušejíce ho  aby jej mohli obžalovati. Ježíš pak skloniv se dolu psal na zemi. A když se nepřestávali dotazovati jeho, zdvihl se a řekl jim: „Kdo jest z vás bez hříchu nejprve hoď na ni kamenem.“ A opět schýliv se, psal na zemi. A oni uslyševše to a ve svědomích svých byvše obvinění, jeden po druhém odcházeli. I zůstal tam Ježíš sám a ta žena uprostřed stojíce. A pozdvihl se Ježíš a žádného neviděl než tu ženu, řekl jí: „Ženo, kdež jsou ti, kdož na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil?“ Kteráž řekla: „Žádný Pane.“ I řekl Ježíš: „Ani já tebe neodsuzuji. Jdi a nehřeš více.“

Nejlépe snad vysvětluje Ježíš svoji úlohu spasitele v tomto rozhovoru s apoštoli [Jan 14,5.-12.]: Dí jemu Tomáš: „Pane, nevíme kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti?“ Dí jemu Ježíš: „Já jsem ta Cesta i Pravda i Život. Žádný nepřichází k otci než skrze mě. Kdybyste znali mne, také i otce mého znali byste a již nyní jej znáte a viděli jste ho.“ Řekl jemu Filip: „Pane ukaž nám Otce a bude nám to stačit.“ Dí jemu Ježíš: „Tak dlouhý čas s vámi jsem a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí otce a proč se tážeš: Ukaž nám otce! Nevěříš, že já v otci a otec ve mě je? Slova která já mluvím k vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mě přebývaje, on činí skutky. Věřte mi, že já jsem v otci a otec ve mě, aneb pro ty samy skutky věřte mě. Amen, amen pravím vám, kdož věří ve mě, skutky kteréž já činím i on činiti bude, nebo já jdu k Otci svému.“

Vidíme, že víra je nejdůležitější ctnost v křesťanství, člověk musí věřit, že Ježíš Kristus je synem Božím a pak spása přijde skrze něho. Nemůžeme toho dokázati, musíme prostě věřit. V tomto směru zázraky posilují nesmírně víru. Zázrak je mimořádně nadpřirozená událost a když se stane, musíme jej pokládat za zásah nadpřirozených sil. Proto byly zázraky často používány jako prostředek výchovy lidí k víře v poselství Ježíše Krista. Vidíme, že podobenství a zázraky byly dvě metody výuky Ježíše Krista. Ježíš měl národnost izraelskou a navazoval na celou tradici proroků.

Buddha byl Ind a navazoval na celou tradici Upanišád a ústní výuky jógy, předávané z mistra na žáka po tisíciletí.