Během několika okamžiků se stírá hranice mezi tělem, myslí a vědomím, a to ve výrazně větší míře, než na kterou jsem zvyklý z bdělého stavu. Vymizení této hranice poněkud komplikuje setrvávání v meditaci, neboť mizí přirozená opora nadosobního pozorovatele v těle. Řečeno lapidárně, zatímco v bdělém stavu je možno zeslabovat vliv těla a mysli odtahováním se od nich do vědomí, v tomto stavu je podstatně méně zřejmé od čeho a kam se odtahovat. Mysl i tělo se prostě stávají pozorujícím vědomím se vším všudy a pozornost se v té bezprostorovosti nemá o co opřít. Později si tento stav dávám do souvislostí s Tibetskou knihou mrtvých.a usuzuji, že takhle to nějak musí vypadat v bardu.

I přes tyto komplikace schopnost ovládat mysl neztrácím a rychle si na nový stav zvykám. Kromě zmíněného splynutí těla, mysli a vědomí v jediné kontinuum je převládající kvalitou tohoto stavu těžko popsatelný pocit euforie, blaženství, celkové pohody a bezstarostnosti. Člověk jako by odhodil všechny emocionální vazby, pojítka a bloky, které v bdělém stavu podmiňují ba přímo určují jeho reakce, a najednou zakouší nepředstavitelnou svobodu. Stavy úzkosti, strachu, ale i hněvu, vše co je energeticky „hrubé“ a v rozporu s Láskou, jsou emocionálně nepřístupné, nelze s nimi vstoupit v kontakt. Nic, co by mohlo být zažito či slyšeno, nemůže vybudit negativní reakci. Začínám s tímto stavem pracovat. Drže se pevně pozorujícího vědomí, vmýšlím či vžívám se do situací, které ve mně za normálních okolností rozehrávají strunky negativních emocí. To, co zjišťuji, je úžasné. Vidím sám sebe, kterak se v bezpočtu situací chovám jako robot, kterak slepě reaguji poslušen energetických vzorců (vasán), jež dotyčná situace budí do rezonance, a jež jsem svým chováním a jednáním v minulosti sám vetkal do energetické struktury své bytosti. Najednou vidím a vnímám, že i v okamžicích, kdy zdánlivě jednám ze své svobodné vůle, ve skutečnosti vůbec nemám možnost volby, anebo jen velice malou. V drtivé většině okamžiků svého života mám tak malý výběr možných reakcí (způsobů chování), že o svobodě vůbec nelze mluvit. Ve skutečnosti je skoro vše, co dělám naprogramováno energiemi, které si s sebou vleču Bůh ví ze kterých inkarnací, a které se mnou cloumají jako stéblem ve větru. Kritizujte mě, a já budu prožívat vztek a nespravedlnost, a bude to ve mně kypět a budu mít problém utišit svoji mysl; postavte mě před úkol, na který se mi zdá, že nestačím, a já budu prožívat úzkost, bude se mi stahovat břišní krajina, třást se mi hlas, nebudu nacházet vhodná slova, atd. Můj tón hlasu, slova, která volím, pocity, které cítím, jsou jen automatickými předprogramovanými reakcemi, nad nimiž nemám vládu. V žádné situaci prostě nemůžu jinak: koridor, který mám svými vlastními energiemi vymezený k pohybu, je příliš úzký. Jsem jako automat na kávu, který při zmáčknutí příslušného tlačítka vyplivne požadovaný nápoj. Vše, co dělám, je do velké míry predikovatelné. Jsem otrokem o to nesvobodnějším, že si žádné nesvobody nejsem vědom. Strašné poznání. To vše platí takřka bez výhrad i po třech letech intenzivní duchovní práce a navzdory tomu, že chci-li, dokážu držet mysl v klidu. Popsané reakce totiž nejsou zvlněními mysli, alespoň ne ve formě pozorovatelných myšlenek. Jsou projevy celé bytosti, včetně její fyzické a emocionální stránky. 

V tomto stavu je vše jiné. Svoboda konání za jakékoliv situace je absolutní. Otevírá se prostor, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. V každé, i té nejvíce traumatizující situaci, mám najednou k dispozici celou paletu možných reakcí, od poklidného úsměvu, pohlazení, laskavého odmítnutí, až k vnějším projevům hněvu či prudším slovům, ale bez vnitřního emocionálního podtextu. Zároveň se dostavuje jakýsi vhled, jak z celé této palety vybrat vždy tu nejláskyplnější reakci, tedy tu, která bude zcela v souladu s Vesmírným Řádem, která nezraní, ale pomůže všem zúčastněným. Osobní postoj k dotyčné situaci zcela zaniká, to malé já, které se neustále obává o svůj osud, které se zajíká úzkostí a soptí vztekem a nad kterým mám za normálního stavu jen velmi omezenou moc, najednou přestává existovat. Vidím vše, co se děje z hlediska celku, mé vlastní zájmy a zájmy všech ostatních jsou naprosto vyváženy. Nikdo a nic nemá přednost. A co víc, na ničem nijak zvlášť nezáleží, protože všichni jsme jedno, a skrze naše bytosti si jen Vesmír hraje sám se sebou. Vše je jediná nikdy nekončící Taškařice, Velké Divadlo Bytí, jehož smyslem je ono samo, Božská Hra, Potěšení z Tvorby. Dokážu se smát i těm nejbolestivějším svým zážitkům, přesněji řečeno nechápu, jak pro mě kdy vůbec mohly být bolestné, když přece o nic nejde. Zároveň nahlížím a chápu, že i ti, kteří mě v určitých situacích zraňovali a působili mi bolest, nemohli jednak nijak jinak, protože byli stejnými otroky svých vásan jako já. Všichni se prostě chováme nezrale, nemoudře a hlavně nesvobodně. 

Dostavuje se poznání, že na téhle pláni jsme na tom zřejmě všichni stejně špatně, že i ti nejlepší z nás nemají své reakce zdaleka pod kontrolou, a že rozdíly mezi „lepšími“ a „horšími“ nejsou nijak výrazné a všichni jsme vlastně stále na začátku Stezky. Každý z nás má ten křížek jinak přitesán, ale táhneme si ho s sebou všichni bez výjimky. Stejně tak se dostavuje poznání, že každá situace, každá interakce mezi lidmi je podmíněna rozechvěním (aktivováním) energetických vzorců (vásan) všech zúčastněných. Stačí tedy zničit daný energetický vzorec v sobě a situace určitého druhu nade mnou nebudou mít moc. Stačí např. přeprogramovat mou nešťastnou reakci na kritiku, a ačkoliv kritici nezmizí, já se nestanu dokonalým a některé věci budu dělat stále stejně špatně, jejich kritika už mnou nikdy jako kritika nebude vnímána, a dost možná k ní ani nedám podnět. Prostě se vyvleču z dosahu tohoto typu karmy. 

A konečně se dostavuje hluboký vhled do povahy Lásky. Oddat se Lásce znamená zbavit se co největšího počtu těchto patologických, naprogramovaných reakcí, které jsem sám vyvolal do projevu tím, že jsem opakovaně upřednostňoval své sebestředné hledisko. Zaujatost sama sebou je přesným opakem Lásky. Ztráta perspektivy Jednoty, ztráta povědomí o Božské hře, stažení se do sebe následované pokusem bránit sebe sama coby omezenou jednotku vědomí (agresitivou, únikem, apod.), je uzavírání se Lásce. Z hlediska lidského jazyka je možno nazvat toto uzavírání se Strachem. Nejde však o emoce, ale o čistě energetické jevy. To, co nazýváme Láskou je stav blaženého spojenectví, lépe sjednocení, s volně proudícími energiemi vysokých vibrací; to, co nazýváme Strachem/Egem je uzavření se těmto energiím.

I dnes, když to po sobě čtu, neubráním se rozechvění a lehké nostalgii. Těžko odhadnout, nakolik jsem dnes těm velehorám blíže, než tehdy. Naprosto přesně ale vím, že se do toho místa, kde Láska a Svoboda splývá v jedno a Strach neexistuje, chci vrátit. A že to chci víc, než cokoliv jiného.