Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 25. 11. 2020     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
George Bernard Shaw:
Problémem chudých je jejich bída. Problémem bohatých je jejich zbytečnost.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Aktuální stav
(12. 01. 2018, 2938x)
Váš rok
(02. 01. 2018, 2531x)
Spojení duší
(23. 08. 2018, 2480x)
Co nás provází
(29. 01. 2018, 2371x)
Pracujte v souladu se svou duší
(14. 12. 2017, 2231x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Duchovno

* Duchovní moc Hmoty


Ukázka z knihy (T. de Chardin: Vesmír a lidstvo) - Duchovno - 26. 12. 2008 (3534 přečtení)

Pak šli dál a rozmlouvali.
A hle, ohnivý vůz s ohnivými
koňmi je od sebe odloučil
a Eliáš vystupoval ve vichru do nebe.
(2. Kniha královská 2, 11)


Člověk se svým průvodcem šel pouští — a tu ho ta věc potkala.

Z dálky mu připadala docela maličká, jak klouzala po písku, ne větší než dětská dlaň — plavý a prchavý stín, jako plachý let křepelek za svítání nad modrým mořem, nebo tančící roj komárů ve večerním slunci, jako prašný vír, když běží za poledne plání.

Zdálo se, že ta věc si poutníků nevšímá. Zabrána do hry se mihala samotou. Ale náhle napřímila běh a mířila přímo na ně jako šíp.

A tu člověk uviděl, že ten malý plavý mráček je jen střed nekonečně větší skutečnosti, jež neohraničena, bez tvaru a mezí, postupovala k nim. Kam až mohl dohlédnout, rozvíjela se ta věc s úžasnou rychlostí, jak se blížila a zaplavovala celý prostor. Nohama se dotýkala pichlavé trávy ve vyschlém korytě a čelem sahala k nebi jako zlatý opar, za nímž se červenalo slunce. A všude kolem se náhle oživlý éter znatelně chvěl pod hrubou substancí skal a rostlin — jako se chvěje v létě krajina na obzoru za rozpálenou plání.

To, co se blížilo, bylo nesmírně jemné bušící srdce.

Člověk padl tváří na zem, zakryl si obličej rukama a čekal.

Kolem něho všechno zmlklo.

Pak mu náhle přešel po čele žhavý dech, prolomil závoru jeho sevřených víček a pronikl až do duše.

Člověk měl dojem, že přestává být jen sám sebou. Zmocnilo se ho neodolatelné opojení, jako by celá míza všeho života jediným rázem zaplavila jeho příliš úzké srdce a velikou mocí obnovila ochablá vlákna jeho bytosti.

A zároveň ho sevřela úzkost z nadlidského nebezpečí — nejasný pocit, že síla, která se na něho vrhla, je obojaká a kalná, spojená tresť všeho zlého i všeho dobra.

Byla v něm vichřice.

Ale na samém dně bytosti, kterou zachvátila, v tom jediném skrytém bodě duše, jímž tak docela neotřásla, ta nekonečně něžná i násilná bouře života tiše šeptala:

„Volal jsi mne — tady jsem. Protože tě duch vyhnal z cest, kudy chodí lidské karavany, odvážil ses čelit panenské samotě. Unaven abstrakcemi a proudy zředěných slov, které tvoří společenský život, chtěl jsi změřit síly s úplnou a divokou skutečností.

Potřeboval jsi mne, abys mohl růst, a já čekám na tebe, abys mne posvětil.

Odjakživa jsi po mně nevědomky toužil — a já jsem tě přitahovala.

Teď jsem nad tebou, na život a na smrt. Už nemůžeš couvnout, vrátit se mezi obyčejná potěšení a ke klidnému uctívání. Kdo mne jednou uviděl, nemůže už na mne zapomenout: buď se se mnou zatratí, anebo mne s sebou spasí. — Půjdeš dál?“

„Ty božská a mocná, mluv, kdo jsi?“

„Jsem oheň, který pálí, a voda, která bere, láska, která zažíhá a pravda, která míjí. Jsem to, čemu se nelze vyhnout, i to, co obnovuje, všechno, co rozpoutává, a všechno, co spojuje: síla, zkušenost, pokrok — hmota, to jsem já.

Protože se mi při mé násilnosti stává, že zabíjím své milence — vždyť, kdo se mne dotkne, nikdy neví, jakou mocnost rozpoutává —, proto mají moudří ze mne strach a proklínají mne. Ve slovech mnou pohrdají, říkají, že jsem žebračka, čarodějnice, děvka. Ale jejich slova jsou v rozporu se životem, a tak ti farizeové, kteří mne odsuzují, sami hynou ve vězení ducha, kam se uzavřeli. Umírají hladem a prázdnotou a vlastní žáci je opouštějí, protože já jsem podstata všeho, čeho se lze dotknout, a lidé se beze mne nemohou obejít.

Pochopil jsi, že svět — ten svět, který Bůh miluje — má duši, která ještě víc, než duše jednotlivců, potřebuje vykoupení. Otevři svou bytost dokořán mé inspiraci a přijmi ducha země, který potřebuje zachránit.

Klíčem té záhady je to oslňující slovo, napsané na mém čele; od nynějška tě bude pálit do očí, i když je zavřeš: Vzácné je jen to, co jsi ty ve druhých a druzí v tobě. Vzhůru se všechno stává jedním! Vzhůru se všechno stává jedním!

Pojď, necítíš můj dech, který tě vytrhává z kořenů a unáší? Vstaň, muži boží, a pospěš si. Jen podle toho, jak se kdo do toho víru pustí, může ho strhnout buď do tmavých hloubek, anebo vynést do modrého nebe. Na tomto prvním okamžiku závisí tvoje i moje spása.“

„Hleď, hmoto, jak se mi chvěje srdce. Jsi-li to ty, řekni, co mám udělat?“

„Ozbroj se, Izraeli, a dej se se mnou odvážně do boje!“

Dech náhle zavanul jako po kouzelném nápoji, byl vyzývavý a nepřátelský. V jeho záhybech teď bylo cítit ostrý pach bitvy. Divokou vůni lesů, horečnou atmosféru měst, nepříjemně opojnou vůni, co stoupá z válčících národů. Válelo se to a vrstvilo jako kouř, sebraný ze všech čtyř koutů země.

Člověk, ještě přitisknutý k zemi, sebou trhl, jako by ho bodl ostruhou. Vyskočil a stál tváří v tvář té bouři.

Ozvala se v něm duše celého jeho rodu, nejasná vzpomínka na první probuzení mezi silnějšími a lépe vyzbrojenými zvířaty, bolestná ozvěna dlouhého namáhání o zdomácnění pšenice a o zkrocení ohně, strach a zlost před zhoubným živlem, touha vědět a mít.

Nejdřív, okouzlen prvním dotekem, by si byl instinktivně přál ztratit se v teplém dechu, který ho obklopil. A tu se vlna blaženosti, v níž se málem rozpustil, změnila v ostrou vůli být víc. Člověk ucítil dědičného nepřítele a dědičnou kořist.

Zaryl se nohama do země a začal zápasit.

Napřed zápasil, aby se udržel na nohou — a pak už zápasil pro radost, pro pocit vlastní síly. A čím víc zápasil, tím větší zásobu sil cítil, že se může postavit bouři. A také z ní vycházela nová síla, která se mu ještě žhavá vlévala do žil.

Jako se moře za některých nocí okolo plavce rozjasní a třpytí se ve svých záhybech tím krásněji, čím silněji je brázdí jeho údy, tak také temná síla, s níž člověk bojoval, se rozzářila tisícem jisker kolem jeho úsilí.

Jak se jejich protikladné možnosti navzájem probouzely, těšil se ze své síly, kterou ji ovládal, a ona mu ze sebe vydávala nové a nové poklady.

„Ponoř se do hmoty, synu Země, koupej se v jejích ohnivých vrstvách, tam je pramen a mládí tvého života.

Myslil sis bláhově, že se obejdeš bez ní, když se v tobě rozsvítila myšlenka! Doufal jsi, že budeš blíž k Duchu, když se pečlivě zbavíš všeho, na co se dá sáhnout, víc božský, když žiješ v čisté ideji, nebo aspoň bližší andělům, když se budeš vyhýbat tělům.

Vidíš — a málem bys zahynul hladem.

Musíš mít olej pro své údy, krev do žil a vodu pro duši, tvůj rozum potřebuje skutečné. Musíš je mít, to je zákon tvé přirozenosti — rozumíš?

Chceš-li žít a růst, nikdy, nikdy nesmíš hmotě říci: Dost jsem se na tebe vynadíval a prohlédl jsem tvá tajemství, vzal jsem si z nich tolik, že moje myšlení má navždycky z čeho žít. I kdybys, slyšíš, jako nejmoudřejší z moudrých nosil v paměti obraz všeho, co zalidňuje Zemi a plave pod vodou, bylo by toto vědění pro tvoji duši jako nic, protože všechno abstraktní poznání je jen uvadlé bytí. Protože k porozumění světu nestačí vědět: je třeba vidět, hmatat, žít v přítomnosti, pít existenci ještě teplou přímo u prsu skutečnosti.

Nikdy tedy neříkej jako někteří: Hmota je vyčerpána, hmota je mrtvá. — Až do posledního okamžiku všech věků hmota bude mladá, bující, jiskřivá a nová pro každého, kdo chce.

Neopakuj po nich, že hmota je zavržená, že hmota je špatná. Kdosi přišel a řekl: Budete pít jed, a neublíží vám. — A ještě: Ze smrti vzejde život. — A nakonec vyřkl definitivní slovo mého vysvobození: Toto je moje tělo.

Ne, čistota není v odloučenosti, ale v ještě hlubším vnikání do vesmíru. Je v lásce k jedinému, neohraničenému bytí, které zevnitř proniká a prorůstá všemi věcmi, dál, než oblast smrtelníků, kde se hemží osoby a čísla. Je v cudném dotyku s tím, co je „ve všech totéž“.

Jak krásný je Duch, když stoupá vzhůru, ozdoben bohatstvím Země!

Koupej se ve hmotě, synu člověka. Ponoř se do ní tam, kde je nejprudší a nejhlubší. Potýkej se s jejím proudem a pij z jejích vln. To ona kdysi kolébala tvoji nevědomost — a ona tě donese až k Bohu!“

Uprostřed vichřice člověk otočil hlavu po svém průvodci. A v té chvíli si všiml, jak za ním zvláštní proměnou uniká a roste Země.

Země unikala, protože zde, právě pod nohama, se ztrácely a rozplývaly nicotné podrobnosti jejího povrchu. A přece rostla, neboť tam vzadu, v dálce, stoupal a stoupal okruh obzoru. Člověk uviděl, že je uprostřed obrovského poháru, jehož okraje se nad ním uzavíraly.

Tu zápal boje v jeho srdci ustoupil neodolatelné vášni poddat se a jako bleskem objevil to jedno potřebné — přítomné všude kolem.

Pochopil provždy, že člověk, jako atom, má cenu jen tou částí sebe sama, která přejde do vesmíru.

S naprostou zřejmostí uviděl, jak prázdně křehké jsou ty nejkrásnější teorie vedle definitivní plnosti sebemenšího skutku v jeho konkrétní a totální skutečnosti.

S nelítostnou jasností nahlížel, jak směšný je nárok lidí, kteří by chtěli pořádat svět, ukládat mu svá dogmata, svá měřítka a své konvence.

Chtělo se mu až zvracet nad banálností jejich radostí a trápení, nad malicherným sobectvím jejich zájmů, nad všedností jejich vášní, nad otupělostí jejich schopnosti vnímat.

Bylo mu líto těch, kdo se polekají jednoho století, kdo nedovedou milovat dál než na hranice jedné země.

Tolik věcí, které ho dříve mátly a pobuřovaly, výklady a soudy učenců, jejich tvrzení i zápovědi, to, jak zakázali vesmíru, aby se hýbal.

To všechno mu teď připadalo směšné a neskutečné ve srovnání s majestátní skutečností, plnou energie, která se mu zjevila jako univerzální ve své přítomnosti, neměnná ve své pravdě, neúprosná ve svém rozvoji, trvalá ve své průzračnosti, mateřská a bezpečná jako ochrana. Konečně tedy našel opěrný bod a útočiště mimo společnost!

Těžký plášť se mu svezl s ramen a spadl dozadu: tíha všeho falešného, těsného, tyranského, nepřirozeného, lidského v lidstvu. Vlna radosti osvobodila jeho duši.

Cítil, že od nynějška už nic na světě nemůže oddělit jeho srdce od té vyšší skutečnosti, která se mu ukázala — vůbec nic. Ani lidé tím, co je na nich dotěrné a individuální, neboť tím právě pohrdal; ani nebe a země svou výškou, šíří, hloubkou a mocí, neboť právě tomu se navždy zaslíbil.

Začalo se v něm hluboké obnovení, takže už nemohl dál být člověkem, leda na jiné rovině. I kdyby se teď zase vrátil na obyčejnou zem, k věrnému průvodci, který tam dole zůstal ležet na písku v poušti, bude tam od nynějška cizincem.

Uvědomoval si, že i ke svým bratřím v Bohu, lepším, než je on sám, bude od nynějška nutně mluvit nepochopitelnou řečí — on, jemuž Pán určil, aby šel cestou ohně. A i pro ty, které nejvíc miloval, by se jeho náklonnost stala přítěží, protože budou cítit, jak musí hledat něco za nimi.

Protože hmota shodila roušku nestálosti a mnohosti a odkryla svoji zářivou jednotu, byl teď mezi ním a ostatními chaos. Protože provždy oddělila jeho srdce od všeho místního, individuálního a zlomkovitého, bude jen ona sama ve své totalitě jeho otcem, matkou, rodinou, pokolením, jeho jedinou horoucí vášní. A nikdo na světě s tím nic nezmůže.

Odvrátil odhodlaně oči od toho, co unikalo, a s překypující vírou se oddal tomu dechu, který strhuje Vesmír.

A tu uprostřed víru začalo růst světlo, něžné a pohyblivé jako pohled. Začalo se šířit teplo, které už nebylo tvrdým sáláním ohně, ale bohatým zářením těla. Slepá a divoká nesmírnost začala nabývat osobní výraz. Její beztvaré vrstvy se začaly vrásnit podle rysů nevýslovné tváře.

Všude se začínala rýsovat jedna Bytost, přitažlivá jako duše, hmatatelná jako tělo, široká jako nebe, Bytost vpletená do věcí, a přece od nich všech odlišná, vyšší než jejich podstata, již na sebe brala, a přece v nich nabývající podobu.

Východ se zrodil v srdci světa. Bůh zářil na vrcholku hmoty, jejíž vlny mu přinášely Ducha.

Člověk padl na kolena v ohnivém voze, který ho odnášel, a pronesl tento

HYMNUS NA HMOTU

„Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo, jež ustupuješ jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst.

Buď požehnána, nebezpečná hmoto, kruté moře, nezkrotná vášni, která nás pohltíš, když tě nespoutáme.

Buď požehnána, mocná hmoto, neodolatelná evoluce, skutečnosti stále se rodící, jež v každé chvíli rozbíjíš naše rámce a nutíš nás sledovat tvoji pravdu stále dál.

Buď požehnána, univerzální hmoto, trvání bez hranic, étere bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů a generací, jež stále překračuješ a rušíš naše těsné míry a zjevuješ nám rozměry boží.

Buď požehnána, neproniknutelná hmoto, která se prostíráš mezi našimi dušemi a světem podstat a necháváš nás toužit proniknout nesešívanou rouškou fenoménů.

Buď požehnána, smrtelná hmoto, jež se v nás jednou rozložíš a tak nás přinutíš vejít do srdce toho, co jest.

Bez tebe, hmoto, nebýt tvých útoků a toho, co nám bereš, bychom stagnovali, byli neteční, dětinští a nevěděli nic o sobě ani o Bohu. Ty, která zraňuješ i ošetřuješ, vzdoruješ a zase se poddáváš, boříš i stavíš, spoutáváš a zase osvobozuješ, — mízo našich duší, ruko boží, Tělo Kristovo, tobě, hmoto, žehnám.

Žehnám ti, hmoto, a pozdravuji tě, ne v té zkomolené a znetvořené podobě, jak tě popisují velekněží vědy a kazatelé ctností, jako hromadu surových sil a nízkých sklonů, ale tak, jak ses mi objevila ve své úplnosti a ve své pravdě.

Pozdravuji tě, nevyčerpatelná schopnosti být a proměňovat, z níž klíčí vyvolená podstata.

Pozdravuji tě, sílo všeobecného sblížení a sjednocení, která spojuješ davy monád, jež se v tobě sbíhají na cestě Ducha.

Pozdravuji tě, harmonický prameni duší, průzračný křišťále, z něhož vzchází nový Jeruzalém.

Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou, jako moře zmítané duchem, jako hlína, hnětená a oživovaná vtěleným Slovem.

Lidé si často myslí, že poslouchají tvůj neodolatelný hlas, když se z lásky k tobě vrhají do vnější propasti sobeckých požitků. To je zmýlil falešný odlesk, nějaká ozvěna. Teď to vidím.

Kdo tě chce dosáhnout, hmoto, musí začít ve styku se vším, co se zde na zemi hýbe, a pak pociťovat, jak se mu pod rukama pozvolna vytrácejí všechny jednotlivé podoby toho, co v nich drží, až se nakonec střetne s jedinou podstatou všeho pevného a sjednoceného.

Kdo tě chce mít, musí tě sublimovat v bolesti, když tě nejdřív s rozkoší objal v náručí.

Vládneš, hmoto, v průzračných výšinách, kde si světci představují, že ti uniknou — jako tělo tak průsvitné a čilé, že je k nerozeznání od ducha.

Vynes mne tam vzhůru, hmoto — námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!“

Dole na poušti, kde už byl zase klid, někdo plakal: „Můj otče, můj otče — jaký to byl šílený vítr, co ho odnesl!“

A na zemi zůstal ležet plášť.

Jersey, 8. srpna 1919

 

 

(Pierre Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo,
překlad Vratislav Šmelhaus,
vydalo nakl. Vyšehrad,
Praha 1990)
 

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 2 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
16. 11. 2020:

Profesor dr. Ivo Budil: "Bylo by nespravedlivé popírat obrovské vzepětí emocí v listopadu 1989 spjatých právě s osobou Václava Havla. Ocitl se zkrátka ve správný čas na pravém místě...
Bylo to skutečné národní společenství, naplněné pozitivní energií a historickým optimismem. Zrodila se mobilizující a osvobozující vize, která mohla dát českému národu obrovský rozvojový impulz. To, že k tomu nedošlo, mělo několik příčin. Především jsme byli navzdory různým vzletným frázím západních státníků řazeni do mocenského bloku, který objektivně prohrál čtyřicetiletý konflikt. A jak prozíravě prohlásil keltský náčelník Brennus v roce 387 před Kristem po vítězství nad Římany: „Běda poraženým.“ Česká republika byla do nového evropského ekonomického systému začleněna jako závislá a využívaná periférie, jejíž produktivita, pracovní síly a potenciál měly primárně pomoci posílit zhoršující se výkonnost západoevropského hospodářství. Významná část místní politické elity, a to v čele s Václavem Havlem, si tuto skutečnost buď vůbec neuvědomovala, nebo zmíněné kolonizaci přímo napomáhala...
"

Celý článek...


03. 11. 2020:

Publicista a spisovatel Benjamin Kuras: "Mimořádně komická jsou – po všech těch neprokázaných nařčeních Trumpa – nyní naopak prokázaná odhalení hrátek Bidenova syna Huntera s Ukrajinou, Ruskem a Čínou, nalezených v porouchaném laptopu, který ten trouba nechal v opravně a zapomněl si jej vyzvednout. Figurují tam dolárky za zprostředkování kontaktu na Bidena, když byl viceprezidentem. Jako třeba měsíční padesátitisícové platby od ukrajinského energetického holdingu Burisma nebo tříapůlmilionový šek od manželky bývalého moskevského starosty. Teda bylo by to komické, kdyby na tom nebylo tragické to, že polovině Američanů to nevadí."

Celý článek...


01. 11. 2020:

Blesk ty fotografie nepořídil, Blesk ty fotografie koupil. Víte, co to znamená? Ministr zdravotnictví padl na politickou provokaci,“ řekl ve studiu ČT24 komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček.

Celý článek...


27. 10. 2020:

Profesor Ivo Budil: "Přiznám se, že neznám žádného novináře z Blesku, ale domnívám se, že nejde o poeticky naladěné a citlivé osoby chodící o půlnoci o samotě rozjímat na opuštěné hradby Vyšehradu o smyslu českých dějin. Ten člověk tam bezpochyby šel za určitým cílem, který splnil. Nenazýval bych ho jednoduše udavačem, protože prostě dělal svoji práci. Pan profesor Prymula náležel mezi mocné muže, kteří mají vlivné nepřátele. Podobné praktiky jsme v české politice zažili již mnohokrát, a to včetně svržení předsedy vlády. Pan profesor Prymula není prvním a ani zdaleka posledním, komu se něco podobného přihodilo...
Problém České republiky spočívá v tom, že mocenské jádro Evropské unie má zájem na tom, udržovat ji v polokoloniálním či periferním postavení, k čemuž slouží liberálně levicové a aktivistické politické strany, mainstreamová média a akademické kruhy. Jakýkoliv náznak lidového vůdce, který by české společnosti umožnil plně využít její potenciál, tedy musí být zničen či diskreditován.
"

Celý článek...


27. 10. 2020:

Jaroslav Štefec: Něco tady smrdí. A hodně. Akce, jejímž cílem byla likvidace Romana Prymuly a jeho odstavení z postu ministra zdravotnictví má všechny atributy klasické operace bezpečnostních služeb. Prolhané, plné podivností a postavené na písku. Takže kdybych si mohl tipnout, směřovaly by moje úvahy spíše než oblíbeným „směrem Moskva“ (případně Peking) daleko pravděpodobnější českou cestou, případně směrem k našim „spojencům“. Podivností typu „agenta s kufrem plným ricinu“ je víc než dost. Počínaje otázkou, kdo poslal fotografa bulvárního plátku v daný čas na dané místo, až po „podivné“ znalosti jistého Moravce, takto naduté a arogantní hlásné trouby antibabišovské tak zvaně „veřejnoprávní“ televize...
Ten, kdo celou akci připravil a naplánoval, rozhodně počítal s reakcí „antirouškařů“ a dalších obhájců „práva na vymření půlky národa“, samozřejmě té, v níž nebudou oni...

Celý článek...




WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.3a - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!