Splnilo se mi přání. Poslala jsem ho kamsi nahoru, pěkně promyšlené, přesně definované. Jako když si vyrábíme afirmaci. Jsou tací, kteří afirmace vůbec nemůžou používat, protože si nedokáží nadefinovat afirmaci tak ideální, aby neměla skulinku nebo aby v ní nic nechybělo. Úplně je chápu.
Přání - a oni mi ho splnili.
Jééé to je báječné. Měla jsem radost. Jenže brzy jsem objevila, že forma je nějaká divná, cosi mi nesedí. Co nesedí - takhle to přece být nemělo!
Vztekám se, zlobím. Nevím jestli víc na sebe, situaci, splněné - nesplněné přání nebo na co vlastně?
Nechápu co se děje a proč mi to udělali? Mudruju a rozebírám, jak je ženským zvykem.
Ti nahoře mají velký smysl pro humor, alespoň se mnou si občas rádi zavtipkují.
Co teď?
Hmmm nejlíp začít hezky sama u sebe. Co jsem si vlastně přála ve skutečnosti?
Když se kouknu skutečně objektivně: vždyť moje přání (i myšlenky, které se za ním skrývaly), bylo takřka nesplnitelné, tolik protikladů, vlastně chci všechno a nic naráz. Chci hodně dostávat, ale málo dávat. Je zajímavé, že opačně to funguje výborně (hodně investovat a skoro nic nedostávat - platí pro různé životní situace a oblasti).
Tak počkat. Hezky se zastavit a pořádně si uvědomit: co vlastně doopravdy momentálně chci a potřebuji? Co jsem ochotná dávat a co chci dostávat? O co tady ve skutečnosti jde?
A pak to přišlo - poznání. Vždyť oni nahoře mi dokázali splnit moje přání naprosto dokonale. Jen mě se to nelíbí a lecos mi nedochází.
Prostě nevděk světem, nejen našim, vládne!
Co teď chci? Nezahodit tuhle šanci a poprat se s ní. Nevím, jak jí zvládnu, nevím co z ní vyplyne, ale jedno vím jistě, přání prostě nevychytáš!!!
javaho
Splněné přání
