Nebo znáte člověka, který chce být zlý, mimo pár vyjímek v podání vyšinutých jedinců, kteří nenávidí všechno? Sebe, ostatní, celý svět. Mluvím o normálních lidech. A tak se setkávám se železnou pravidelností s větší nebo menší mírou zdůrazňování toho božského a výjimečného v našich povahách. Stačí jen chvíli počkat a musíte vidět, že tito lidé zuřivě argumentují, prosazují nadřazenost ve vztahu k těm, kteří s nimi nesouhlasí a v návalu arogance proklamují lásku, porozumění a pochopení. Je to celé k ničemu, protože si stejně každý myslí o tom druhém to své a tak jediným rozhodčím je odezva lidí přihlížejících, kteří mohou své sympatie dát jedné nebo druhé straně. To je celkem nedůležité, protože tyto ovace jsou často rigidně subjektivní.

Považuji práci na sobě za jedinou cennou a přínosnou. Dokonce si myslím, že na ničem jiném vůbec nezáleží. Ony krásné skutky přinášené okolí, lidstvu, se u vzácných jedinců projeví téměř automaticky a navíc, oni nebudou požadovat zanechání své stopy, pečetě a vnější sláva jim nic neříká. Prostě takový jsou, jsou to oni a je to přirozené, ne hrané.

Největším hříchem páchaných na nás samých je nenávist k sobě. Je to naše prosté rozhodnutí i když často vyvolané vnějšími událostmi. Je to naše volba co chceme cítit. Těchto lidí je nespočet. Každý v sobě najde větší či menší míru nespokojenosti s vlastním životem, dosaženým pokrokem a míry pocitu štěstí. Domnívám se, že parametry které používáme k ohodnocení stavu jsou Existenci, Bohu, velkému šamanovi naprosto ukradené. Tyto parametry jsou naučené. Malé děti to skutečně neřeší. Možná může někdo říct, že je dítě také nespokojené a vzteklé, ale to je omezeno velmi prostým okruhem týkající se hladu, žízně nebo nepohodlí.

Někdo má špatný vztah a neodejde. Někdo má problém s dětmi a bojuje s vlastním zoufalým nepochopením a představou jak by to mělo být. Někdo trpí v zaměstnání a nic s tím neudělá. Proč? Protože strach je ještě hrůznější strašidlo než nespokojenost sama se sebou. Nejsme tu na věčnost. Čas je jediná veličina, která se nevrací, nenastavuje a určitě pro náš lidský projev skončí. Život, to jak jej žijeme, je jediné co máme. Nic jiného není. Proto se lidé, kteří jsou velmi nešťastní uchylují k duchovním disciplínám jako k poslední záchraně. Setkávám se s tím pravidelně. A co tam nalézají? Stejné nešťastníky jakou jsou oni sami. První dojmy jsou skvělé. Všichni jsou příjemní, tak sladcí a milující. Ale zkuste si vzpomenout, kdo vám třeba půjčil peníze, nechal vás u sebe bydlet, sehnal vám práci? K tomu téměř jistě nedochází. Takže hledat v duchovnu řešení svým letitých problémů je nekonečná iluze, která nikam nevede. Vede, ještě k většímu zklamání.

Já tzv. duchovno miluji. Ale trvalo mně dlouho než to přineslo efekt i do běžného života. To co se muselo stát bylo, podívat se na sebe očima bez brýlí a možná vidět toho blbečka jaký skutečně je J

Potom se začaly dít věci. Prvním krokem je brutální inventura svého charakteru,vlastností, očekávání, svých slabostí a strachů. Pokud odstraníte svůj strach, slabost, ukáže se síla automaticky. Jste, jsem, nesmírně silný. Další věcí je dramatické přehodnocení motivací. Skutečně stojíš o společenské postavení, o míru nepostradatelnosti, důležitosti? Nebo prostě stačí využít svou energii k získání slušného živobytí, hezkého vztahu, možnosti konat věci, které tě těší a lákají ? Musíte se dostat do pozice, kde skutečně nepotřebujete druhé lidi k tomu, aby vás hodnotili a říkali jací jste ? Nepotřebujete přece konat vědomě skutky k tomu aby vás milovali, ctili vás a chválili. To je sice nesmírně příjemné, ale pokud my sami uvnitř jsme v rozporu a k tomu dochází, je to k ničemu. Jediný rozhodčí v této vztahové hře bychom měli být my, tedy přesněji, náš vnitřní pocit. Lidé kteří jsou spokojení, vyrovnaní, jsou i lidé kteří nesmírně rádi pomáhají, seznamují se. Nikdo nebude o tuto rozkoš oloupen.

Jedna z nejlepších motivací je motivace žít, naplno žít svůj život a to tak, že jej budeme žít rádi. A tím myslím prostě jen to žití, že dýcháme, hýbeme se, jsme součástí změn. Pokud jsou tam věci které nemáme rádi, tak není nic rozumnějšího než se s nimi smířit. Prostě teď jsou, nějak jsem se sem dostal a nějak se taky mohu vyhrabat ven. Může to trvat minutu, den, měsíce nebo rok. Nikde nejsou žádné bariéry. Ležíte-li ve stínu a nevšiml si toho, tak víte že kousek vedle je slunce dost. Není nic zoufalejšího než bojovat v sobě. Jedna strana říká, stojí to pěkně za prd a druhá strana oponuje, nic se neděje, to je iluze. Mistr to říkal a mistr je autorita. Rozhodčí je jen náš pocit. Pokud se cítíme blbě, tak nemá smysl si něco nalhávat. Vše by mělo být křišťálově čisté a jasné.

Jestliže někdo odejde do bezdomoví s cílem dosáhnutí osvobození, tak ať to nedělá pokud to udělat nechce, nebo na to není připravený. Ať to provede v okamžiku, kdy bude připravený na svou minulost a výhody, které s tím byly spojeny, zapomenout.

Jsem přesvědčen o tom, že každá tzv. duchovní práce obnáší z velké části čistění vnitřního chlévu. Žádné techniky, mantry, učitelé nepomůžou. Jen budeme žít dvojí život a budeme konstantně duchovně zfetovaní. Prosté přiznání sebe sama, velmi poctivá a hluboká introspekce začne sama dělat divy. K tomu nikoho nepotřebujeme, nikoho. A dokud toto čištění nepomine, nemá ani smysl nějaké duchovní disciplíny dělat, platit si kurzy, soustředění, hlásit se k nějakému učení, kupovat stohy literatury.

Mockrát se setkávám s brekem a neštěstím a neustále se opakuje stejné schéma. Ti lidé si chtějí postěžovat, chtějí utěšit ale v žádném případě nejsou ochotni něco sami udělat. Máš prázdný vztah, proč neodejdeš ? Nemám peníze, práci. A co plánuješ udělat ? Jsem sám, sama ? A koho k sobě potřebuješ když neznáš ani sama sebe, sám sebe ? Máme v sobě geneticky zakomponovanou touhu s někým sdílet, být s ním. Ale lidí je kolem nás hodně, otázkou je, co vyzařujeme a proč by s námi být měli.

Takže, tyto trable a bolesti sice vyslechnu ale nic mně to neříká. Ovšem, nesmírně fandím každému kdo vlastní stávající situaci přijme, byť s určitou dávkou veselí a cynismu a vidí svou cestu.

Všechno je dobré, každý stav má v sobě zakomponované poselství, všechno je učení. I ta největší tragedie v sobě nese milost a lásku budoucnosti. Jen je potřebné a vhodné to vidět bez emocí a izolovaných představ. Je moudré věřit, protože se vždy můžeme rozhodovat, znovu a znovu. Šťastný, sebe sama milující darebák je pro existenci cennější bytostí než křečovitě laskavá, nešťastná a sebe ponižující osobnost. Na majetku a našem postavení naprosto nezáleží, všechno tu zůstane. Pokud nás to činí naplněnými a skutečně vnitřně šťastnými, máme ho mít.

Já sám sebe považuji za naprostého začátečníka. Stále svírám své velké koště a množství zákoutí bez světla a přetékající harampádím je alarmující J Ale i ten křehký stromeček začíná plodit první ovoce a to mě činí nesmírně šťastným, protože vidím dramatickou změnu. Jsem jiný člověk než před tím. A má motivace? Nepromarnit jediný den svého života.