Má oddanost spirituální cestě začala v dětství. Kdykoliv jsem hrál na klavír, prožíval jsem nepopsatelný mír a harmonii. Během studia hudby na konzervatoři jsem tyto prožitky ztratil. Touto ztrátou byla odstartovaná má vědomá spirituální cesta, ve které jsem pokračoval na vysoké škole, kde jsem téma zkoumal z hlediska různých vědeckých disciplín. Po létech neuspokojivého teoretizování jsem do svého každodenního života integroval jen ty spirituální techniky a postupy, které měly a stále mají pozitivní dopad na můj každodenní soukromý i pracovní život. Ověřil jsem si, že metody, které osobně vnímám jako prospěšné a efektivní, rovněž prospívají a těší účastníky mých kurzů a seminářů. Kurz kreativní komunikace je mým nejoblíbenějším kurzem, protože je plný intenzivních prožitků smíchu, radosti, překvapení a někdy taky slz. Neučíme se žádné speciální strategie. Učíme se komunikovat tak, aby člověk, se kterým právě hovoříme, prožíval naše emoce a prožitky ve svém vlastním těle. Vytváříme tak prostor pro skutečné porozumění a prožitek sounáležitosti či blízkosti.

PŮVOD KREATIVNÍ KOMUNIKACE

Kreativní komunikace se skládá ze dvou základních stavebních kamenů:

Pozorujeme to, co se děje v našem nitru

Svá pozorování druhým lidem popisujeme

1. Základem kreativní komunikace je praxe budhistické meditace vipassana, jež má několik možných variant. Základní princip meditace spočívá v tom, že pozorujeme procesy v našem nitru, aniž bychom hodnotili a klasifikovali to, čeho si všimneme.

2. Způsob jakým popisovat svá pozorování navrhli a vyprecizovali američtí odborníci orientovaní na psychoterapeutický proud Gestalt.

Jedním z nejpřednějších obhájců kreativní komunikace autor knihy Radical Honesty Brad Blanton říká: Na základě třicetileté psychoterapeutické praxe doporučuji všem, kteří hledají celistvost, sebedůvěru, nespoutanou radost a intimitu ve vztazích, aby vždy pravdivě popisovali to, co dělali, co si myslí a co cítí. Díky této pravdě, jež není morálním příkazem, rozvineme skutečnou sebeakceptaci  a sebedůvěru. Sami sobě se tak stáváme tím nejbližším přítelem, jenž nás neopustí a to ani tehdy, když se setkáme s negativní odezvou. Kdykoliv lžeme, opouštíme sami sebe a upřednostňujeme falešné bezpečí a závislost na druhých lidech. Z vlastní zkušenosti však vím, že se lidé v mé přítomnosti cítí velmi dobře, protože jim nabízím svobodu. V mé přítomnosti se nemusí přetvařovat, protože jim ukazuju své chyby, svou podrážděnost, neklid, ale i radost, nadšení a vášeň. Tím, že se totálně odhalíme, rozvineme nejvyšší formu lásky – soucit.

KRITÉRIA KREATIVNÍ KOMUNIKACE

Buďme vědomě zranitelní

Nejdůležitějším kritériem kreativní komunikace je její terapeutický charakter. Smyslem takové komunikace je převzetí zodpovědnosti za to, co se nám děje. To znamená, že komunikujeme tak, abychom své emoce skutečně a naplno prožili ve svém těle. Jakékoliv strategie, které by nás měly ušetřit emocionálního diskomfortu, popírají smysl kreativní komunikace. Je nesmírně důležité pochopit, že naše současné emocionální reakce nesouvisí s tím, co se v tomto okamžiku děje. Současná situace „pouze“ zarezonovala s obsahem naší paměti. Smyslem přímé komunikace je plně vnímat neukončené události a osvobodit se tak od jejich nadvlády nad naším životem.

Mluvme v první osobě

Z terapeutických důvodů je efektivnější říct: „Já jsem na tebe naštvanej“. Prohlášení typu „Štve mě, že…“ je způsob, jak snížit intenzitu emocionálního diskomfortu. Vyhýbáme se tak léčebnému procesu.

Mluvme konkrétně

Je důležité mluvit o konkrétních situacích a nezevšeobecňovat. „Jsem na tebe naštvanej, protože jsi přišla o dvě hodiny později“. Prohlášení typu „Jsem na tebe naštvanej, protože chodíš pozdě“ je nepřímé a je menší pravděpodobnost, že se dotkneme emocí, které jsou pod povrchem.

Já chci

Je rovněž důležité říct „JÁ CHCI“. Jsme vychovaní v tom, že přímé vyjádření potřeb je sobecké. Ve skutečnosti jsme se naučili vyjadřovat své potřeby oklikou a rafinovanou manipulací nebo tím, že v lidech záměrně probouzíme pocity viny. Říct „JÁ CHCI“ je pro mnohé z nás nepříjemné také proto, že někde v našem nitru povstane hlas, který říká: „TY NEJSI HODEN, NEZASLOUŽÍŠ SI“. Vyjadřovat své přání přímou cestou je tedy skutečnou výzvou. Fakt, že naše přání není vždy splněno, vede k pochopení, že naše štěstí je nezávislé na reakci druhých lidí.

Relativizace

Relativizace je způsob jak popsat obsah naší mysli, aniž bychom někoho hodnotili či manipulovali. Z hlediska kreativní komunikace a našeho osobního prožívání je velký rozdíl, zda řekneme - myslím si, že´s mi nepomoh, protože jsi línej anebo - ty jsi neskutečnej lenoch…

Obranný mechanismus - automatická reakce

Automatická reakce je nevědomý mechanismus, jímž na mentální, fyzické a emocionální úrovni přenášíme zodpovědnost za nepříjemnou situaci na někoho jiného. Jestliže s naším názorem někdo nesouhlasí, automaticky zareagujeme tak, že jej začneme napadat a kritizovat.

Je důležité vnímat, co se děje v našem těle, a vnést mezi tuto zkušenost a naši reakci uvědomění a vědomou volbu.

Obranný mechanismus - interpretace

Interpretace či racionalizace je způsob, jakým zmírňujeme své prožitky. Matku velmi zneklidňuje fakt, že se syn během jejich hovoru kouká do země. Místo toho, aby vyjádřila svůj neklid, volí interpretaci, která přenáší pozornost od jejího neklidu na syna. Otázkou zůstává, proč si „dobrovolně“ z mnoha variant zvolila interpretaci, která znehodnocovala jí samou? (varianta č. 1).

Jakákoliv situace v sobě skrývá potenciál růstu. Jestliže nás někdo urazí, je důležité vnímat emoce, které tuto situaci provází. Zaměřme pozornost do svého těla a vnímejme napětí, náš fyzický postoj, kvalitu dechu a to vše bez mentálního doprovodu, hodnocení či hledání jakéhokoliv viníka.

Obranný mechanismus - projekce

Projekci používáme k tomu, abychom se vyhnuli sami sobě. To, co nám na druhých nejvíce vadí, je to, co sami v sobě potlačujeme, ale nechceme si to přiznat. Jestliže víme, že druzí lidé zrcadlí náš vnitřní svět, pak se o sobě mnohé dozvíme.

Jestliže jsme na někoho naštvaní proto, že evidentně lže, měli bychom se zeptat sami sebe: „Kdy se chovám stejně jako on“?

PROSTĚ SI TO VYZKOUŠEJTE

Představte si, že právě nyní hovoříte se svým patnáctiletým synem. Váš syn se po většinu času vašeho rozhovoru kouká do země. Vy cítíte, že jste podráždění a máte tendenci velmi prudce reagovat. Jakou z následujících možností si zvolíte?

Tak kamaráde, koukat do země během rozhovoru s dospělým, natož s mámou, je fakt neslušné, takže se mi laskavě dívej do očí!

Já se nemusím namáhat, když tě nezajímá, co říkám.

Tebe nezajímá, co říkám?

Vidím, že koukáš do země. Nad čím přemýšlíš?

Štve mě, že se díváš do země. Můžeš mi vysvětlit, co se v tobě odehrává?

Jsem na tebe naštvaná, protože se díváš do země. Představuji si, že tě nezajímá, co říkám. Chci, aby ses mi díval do očí.

Vyhodnocení:

Varianta č. 1. je z hlediska kreativní komunikace naprosto nepřípustná. Matka bez jakýchkoliv pochybností vyvíjí tlak na syna. Vyhýbá se prožitkům emocionálního diskomfortu a volí manipulativní chování.

Varianta č. 2 je rovněž nepřípustná. Matka skrývá své skutečné pocity a chrání se tím, že interpretuje synovo chování jako nezájem. Matka ale nemůže vědět, co se skutečně v synovi odehrává, a proto by mu neměla vnucovat svou interpretaci.

Varianta č. 3: Matka zamlčuje své skutečné pocity. Má možná dobrý úmysl zjistit, co se děje, ale volí způsob, jímž sama sebe chrání.

Varianta č. 4: Matka správně popisuje to, co vidí, tedy že se syn dívá do země. Zamlčuje však své rozpoložení.

Varianta č. 5: Matka říká synovi: „Štve mě, že se díváš do země“ - jde o tzv. nepřímou komunikaci. „Štve mě“ je lépe nahradit slovy „Já jsem na tebe naštvaná“.

Varianta č. 6 je v souladu se smyslem kreativní komunikace. Matka popisuje to, co vidí a popisuje svou emocionální reakci. Rovněž popisuje, co se odehrává v její mysli, a přímo vyslovuje své přání.

I když matku napadlo, že syn nejeví zájem o to, co mu říká, udržela roli pozorovatele tím, že použila relativizující popis. - představuji si, že tě nezajímá, co říkám. Jinou možnou variantou je např. – domnívám se, že tě nezajimá… nebo mám tendenci situaci interpretovat tak, že tě nezajímá, co říkám.

Matka nepopřela obsah své mysli, pouze jej vědomě relativizovala a popsala. Přestala být otrokem mysli a začala být jejím pozorovatelem.

Jestliže je tato věta (celá 6. varianta) vyslovená s úmyslem vytvořit spojení, pak je i intonace nemanipulativní.  Syn má volbu reagovat, aniž by byl pod nátlakem ze strany matky. Přímým nemanipulativním vyjádřením svých emocí převzala matka zodpovědnost za to, jak se cítí.