Někdo nám dá dar bez toho aniž bychom ho o to žádali, bez toho aniž bychom věděli proč, bez toho aniž bychom měli možnost se rozhodnout zda ho přijmeme či ne. Tak je to s životem. Tady a teď, nevíme kde se tu vzal , prostě tu je a musíme ho žít. Tak se ptám. Pokud nás tento dar, a je-li to dar netěší, nemáme plné právo, teď když se už rozhodnout můžeme, ho odmítnout ? Existuje celá ohromná struktura pojistek, zákazů, zastrašování abychom se života dobrovolně předčasně nezbavovali. Někdo říká ty nesmíš, nemůžeš, je to hřích se dotýkat vlastního života. Důvody jsou rozmanité. Bůh se bude zlobit protože On nám dal život a my nemáme právo si ho vzít. On nám dal život ale On náš život nežije, tak ať platí i naše účty a zkrášluje osud. Kdo to říká že nesmíme? Ten kdo snad Boha potkal, ten kdo Ho zná, ten kdo byl oprávněn jednat Jeho jménem? Myslím že těžko. Sebevražda, už jenom to slovo je tak zmanipulované, vražda sebe sama. Co je to za nesmysl: Odchod z tohoto světa, spíše sebeosvobození než cokoliv jiného, je velmi úzce propojeno s tím jediným a někdy i posledním co je ještě dostupné, s možností mít poslední slovo, poslední ortel nad sebou samým, konečné a zejména vlastní, intimní rozhodnutí. Proto je právě sebevražda, vlastní myšlenky, odmítnutí tak nenáviděno těmi kdo touží po ovládání nebo mají moc. Proto ty směšné přísahy na Bibli, zdvíhání dvou prstů, detektory lži, vlastní podpisy pod natištěným jménem. Prostě osobní sebevědomí a nalezená moc jej používat je, byla a bude nejsilnější nástroj který máme privátně k dispozici. A celý život jsme manipulováni a programováni ho neumět používat. Používat ho jen k prospěchu obohacení někoho druhého, ve jménu vyšších principů stáda. Život je, byl a bude džungle kde slabší, stačí i méně motivovaní, mají v dané hierarchii smůlu. Přitom právě instrument posledního slova, posledního činu jsou to nejmocnější co v naší dimenzi je. Můžeme se stát objektem perzekucí ale stále máme vyšší moc myslet si své, konat podle sebe a odmítnout.

Já sebevraždy neodsuzuji, tedy přiznám se že nad nimi ani nepřemýšlím protože nejsou mojí věcí, co já mám do tohoto rozhodnutí svobodné bytosti mluvit ? Chceme-li vrátit něco co nám působí bolest, co nás nenaplňuje, v čem nevidíme již další smysl, co je na tomto aktu špatného a hlavně, kdo to vůbec může soudit, kdo může rozhodovat za nás?

Lidstvo je tak jako tak posedlé rituálem sebevraždy. Co jiného jsou války, povstání kterých se lidé účastní ve jménu demagogie, doktríny, zaslepenosti někoho kdo nedokáže ovládat svůj vztek a povýšenost? Tak jako tak, veškeré ideologie nesou pečeť jen jednoho mozku byť byly později rozvinuty a upraveny více lidmi. Ale na začátku byla myšlenka která probudila další myšlenku, zažehla plamen a nakonec vznikla masivní a sebe nabalující se myšlenková forma, ideologie. Motýl mávl křídly a půlka světa byla zničena. Tak se to stalo Německu když vystřízlivělo po světové válce. Mnoho se jich muselo ptát proč se to stalo, co se to stalo s námi, proč jsme se nechali tak zmanipulovat ? Bojujeme za své ideály proti jiným ideálům, máme pravdivé motivace proti pravdivým motivacím druhé strany a na každé straně tak jako tak stojí všemocný a spravedlivý Bůh od hlavy až k patě zbrocený neustále prolévanou krví. Svět bez Boha, bez ideologie by nikdy nemohl být tak krvelačný jako je tento svět který proti sobě staví nepochopení, kulturní rozdíly a tisícileté zvyklosti. Nic nebylo tak často bráno jako rukojmí k vlastním mocenským cílům než právě Bůh. Ten který se neuráčil ani jednou zavítat na tuto planetu. Uvěřím-li ideálům a vezmu-li zbraň do ruky, proti komu ji nakonec budu používat? Proti ideologii "spravedlivého" boje nebo proti člověku kterého vůbec neznám a se kterým jsme si nic neudělali. Který má rodinu a své drahé stejně jako já, který nikdy nikoho nezabil a za „normálních“ okolností by ho to ani nenapadlo. To že můžeme odmítnout ideologii, symboly, příslušnost k organizované skupině, ale i to že můžeme odmítnout své již převzaté a podstrčené pravdy živené psychózou davu nás osvobozuje, vyvazuje ze schopnosti páchat zbytečné zlo. Někdo se může asi v tuto chvíli zeptat ,ale co když někdo zabije tvého blízkého, co když někdo napadne tvou zem, co když se děje nespravedlnost a křivda, co když zlo je na vzestupu? A já se ptám, dá se šílenství léčit šílenstvím? Dá se zlo obrátit v dobro použitím zla? Dá se rozbouřené moře utišit ještě silnějším větrem? Neseme v sobě všechno co se kdy v člověku projevilo. Dokážeme být zdraví i šílení, dokážeme dávat i brát, jsme komplexní osobnosti a jediné vodítko, červená niť, je naše volba co si nakonec vybereme. My, ne okolí, ne lidé kolem nás, jen my, nikdo jiný. My neseme absolutní odpovědnost.

Nejsme jen dobří nebo zlí, jsme prostě obojí. Máme v sobě celou škálu barev od černé přes nekonečné odstíny šedi až k bílé. Pohybujeme se v čase někde mezi tím. Pohybujeme se někde mezi pohádkovým bohatstvím a tríznivou chudobou, mezi důležitostí a nicotností, mezi dobrem a zlem. Ať jsme v jakémkoliv místě, stále to budeme my, tedy to co o nás v dané chvíli řeknou naše i cizí myšlenky kterým umíme dát význam sebehodnocení.

To co člověka katapultuje z tohoto sevření je celistvost, kdy se odvážíme být vším čím můžeme být, kdy se odvážíme být dobrými i zlými a neschovávat sebe sama před sebou samým. Kdy upřímně a pokorně akceptujeme jakýkoliv stav ke kterému se dostaneme a objevíme svou schopnost si vybírat sami, rozhodovat se sami a využívat síly posledního činu, posledního slova, poslední myšlenky. Pokud se cítíte poražení, slabí, nechtění, zklamaní, poté v sobě máte cizí bacil, názor někoho jiného nebo názor vlastního zotročeného a zmanipulovaného mozku. To čeho na tomto světě dosáhneme je velmi nicotné a pomíjivé, bude to velmi brzy zapomenuto pokud to nebude sloužit jen jako nástroj k další manipulaci těch kteří příjdou po vás. Je jistota že budeme časem zapomenuti, že nikomu nebudeme scházet. Budeme zažloutlou fotkou na dně zaprášeného kufru. Jediné, dle mého současného názoru cenné je to, že dokážeme objevit sami sebe, že dokážeme přijmout sami sebe a že dokážeme být svobodní za každé situace.

To co vidíme to jsme. Svět je jen neutrální zrcadlo. Nemůžeme chtít po zrcadle aby přestalo být zrcadlem. Jestli se nám nelíbí co vidíme musíme změnit to co se před zrcadlem objevilo. Tak prosté to je. Nerodíme se a neumíráme v zástupech. To samo o sobě je symbolické. Ve skutečnosti jsme sami, naše vztahy jsou drazem naší a jeho osobnosti. Ale to skutečné jsme jen my. Okolní svět je obrovitý kaleidoskop odrazů který nás mate protože mu dáváme příliš pozornosti. Každý vůdce vyzařuje sám sebe. Dav nikdy neposunul svět kupředu, nikdy nic nevynalezl, vždy to byli pouze jedinci a věřte nebo nevěřte největší objevy vytvořili lidé kteří nebyli součástí davu. Právě naopak. Zaobírat se světem, politikou, zákony, morálkou ale i lidmi pouze požírá naší energii a my ztrácíme pozornost, soustředění jít po naší cestě.

A lidé toužící odejít předčasně z tohoto světa touží po tichu. Proč jim to mít za zlé?