Všeobecně je požívání drog bráno jako společensky nepřípustné a nebezpečné. Nedivím se tomu, člověk závislý na drogách má tyto umělé struktury něčeho, čemu se říká společnost, naprosto na háku. Jeho nezajímá ta droga, jeho zajímá únik z reality stávajícího světa, z dosahu této společnosti Zajímají ho prostory, které mu nikdo jiný nedokáže dát než chemie. Do této ne-reality se lze dostat i bez drog, meditací.

Tak kdo za to může? Drogový dealeři? Ne, oni ne. Oni poskytují to co je požadováno. Výchova, rodiče, škola? Ti přece neučí mladého člověka jak brát drogy. Malá osvěta, vysvětlování nebezpečnosti drog? Myslím že každý adept na drogy tuto argumentaci zná velmi dobře. Tak kdo?

Může za to společnost, to jakým způsobem jsme nuceni žít ve stádu, jak je systematicky pošlapávána individualita a originalita člověka. Cítíme se přehlíženi jako jedinci Jsme trénováni k cílům, které nás nemotivují, jsou nám předkládány vzory, které nejsou námi a je zdůrazňováno že to, co zrovna prožíváme není dobré, není to ideální a jedinečné a měli bychom se více snažit, tvrději pracovat, více studovat.

Budoucí narkomani se rekrutují již v pubertě. Je dobré pubertě hlouběji porozumět. Dítě je relativně svobodné, protože na něho není nakladeno tolik povinností. Dítě si hraje, poslouchá muziku, baví se s kamarády, žije mimo svět dospělých. Těch povinností ještě není tolik, musí chodit do školy, učit se, uklízet po sobě, poslouchat autority. To se dá zvládnout, dětský svět je intenzivní a dobře se do něho utíká. Ale ten tlak roste. I dítě poznává, že jeho budoucí svět už nikdy nebude skvělé místo na hraní, že se bude muset naučit orientovat ve svém zápasu o přežití, přebírá motivace okolí. Poté přichází puberta a to je právě ta hranice mezi živostí a neživostí. Člověk v pubertě stojí jednou nohou stále v dětství a druhou nohou je již dospělý. Cítí to, cítí tlak. A s tím přichází vzdor, vzpoura a rebelie. Pokud se pozorně podíváte, děti v pubertě bojují proti tomu co přichází, proti zotročení a odejmutí spontánnosti a hravosti. Děti bojují o svou celistvost a to i tím že šokují, odmítají autority a snaží se originálně vyjádřit sebe sama, někdy za použití milovaných vzorů z hudebních skupin. Nikdo si v pubertě nehraje na prezidenta, předsedu vlády, svého třídního učitele, sportovce nebo vědce. Ne, je to často plné temnoty, hřbitovů, šokující hudby, živelnosti a revolty. Je to poslední boj předtím než je dítě zataženo do stáda občanů, do soukolí mašinérie, která si říká společnost.

Lidé většinou nezačnou brát drogy v pozdějším věku. To je již nenapadne. Už jsou ponořeni ve stádu a stádo je nakonec velmi pohodlné. Práce, rodina, dovolená, sex. Kolik lidí o sobě může říct že je svobodných, že jejich vůle stojí nejvýše, že dělají věci které dělat chtějí, že milují svůj vnitřní svět a vnější projevy sebe, že jsou šťastní a celiství?

Jako děti jsme nic zvláštního nepotřebovali. Nepotřebovali jsme přepychové věci, postavení, exotické dovolené. Děti berou vše tak jak to přijde. Nepřemýšlí. Nejsou zodpovědné.

Poté si někteří pubertu prodlouží do období, kdy okusí drogy. A zjistí, že se tímto specifickým způsobem dá svoboda prodloužit. Zeptejte se drogově závislého člověka co pro něho znamenají drogy. Řekne vám že svobodu. Nezávislost. Volnost.

Proto proti nim společnost bojuje. Jsou nebezpeční, jsou nebezpeční proto že jsou neovladatelní. Narkomana stát nezajímá, zajímá ho droga. A droga nic nechce, droga mu slouží dosáhnout chvilkové volnosti. Proto přístup k narkomanům z pozice někoho rozumného, správného a pravdivého nefunguje. To co jim nabízíme je to, čemu oni se chtějí vyhnout. Nenabízíme alternativu, která by se jim zdála mnohem lepší. Ani nemůžeme. Neznáme ji totiž sami.

Brát drogy je samozřejmě nešťastné období. Droga je mocný vládce a vztahy mezi narkomany nejsou šťastné. Všude se vznáší démon drogy. Mluvil jsem s narkomany a ti věděli své o tzv. přátelství, které neexistovalo. Přátelství které se odvíjelo od mechanismu máš, nemáš. O krádežích cenností, o podrazech, o zlosti a nenávisti. Mnoho narkomanů se vrací do tzv. normálního života pokud pocítí lásku, podporu a pochopení své rodiny, známých a přátel. Ale to je něco jiného než chladná argumentace nedělej to, je to špatné, jsi špatný, společnost tě odsuzuje. Koho to zajímá.

Náš běžný svět je také totálně zdrogovaný. Máme jiné drogy, zejména peníze a sny. Pokud jich dosáhneme, pocítíme chvilkové štěstí a úlevu, pokud ne, bojíme se, máme strach. Také děláme tisíce věcí, které nás nemotivují, nejdou z našeho bytí a srdce a o kterých víme, že je nechceme dělat. A poté si říkáme že pokud bychom jednou byli bohatí, museli bychom být šťastní, protože získáme svobodu si dělat co se nám zamane. Ale hodně lidí pozná, že ani tato představa nefunguje. Budeme se bát aby nás nikdo o naše peníze, majetek nepřipravil, abychom potkali partnera, který nás bude milovat takové jací jsme, ne pro pohodlí a moc které získá.

Poté jediná svoboda spočívá jen uvnitř nás. Je to nejprostší svoboda jednotlivce, svoboda vlastního rozhodování, svoboda vlastního vyjadřování a svoboda, která není závislá na náladách okolí. Poté se snad nebudeme trápit tím, že nás někdo nemiluje, nebo nesnáší. Svoboda je velmi universální, týká se všech, pokud ji objeví. Pokud nejsou občany, daným zaměstnáním a organizovaným věřícím. Pokud jsou jen sami sebou. To bohatě stačí, vnitřní svět je obrovský, je vesmírem.