Byli jednou – pro vás je tomu dávno, ale pro mne je to, jako kdyby to bylo teprve před několika dny – dva mladí muži, kteří měli rádi dvě mladá děvčata, dvě sestry. Ti mladí muži byli přátelé. Chtěli se brzy oženit a byli rádi, že jejich nevěsty jsou sestry.

Tu jedna ze sester těžce onemocněla a nakazila druhou. Oba mladí muži přirozeně doufali, že se obě sestry uzdraví, nakonec ale dostali strach. Jednoho dne jim řekl doktor: „Musíte být připraveni na nejhorší.“

Nenacházeli nikde klidu a bloudili neúnavně sem a tam. Nakonec přišli do velkého lesa.

„Mně je jako někomu, kdo se bojí ve tmě a cítí se být něčím pronásledován, naříkal jeden. Je to myšlenka, že ta, která je tak krásná a mladá, by měla skutečně umřít. Ta myšlenka mne drásá. Bojím se života.“

„Ano,“ odvětil druhý, „a přece je to zatím jen myšlenka. Co když se to ale skutečně stane?“

Zděšeně na sebe civěli. Nakonec jeden navrhl: „Modleme se, aby zůstaly naživu. Když tak učiníme oba, možná…“

„Ano,“ souhlasil přítel, „modleme se oba.“

Oba si mysleli, že modlitba toho druhého snad bude účinnější než jeho vlastní, protože každý měl druhého za lepšího, než byl on sám. Podle úsudku lidí byli ale oba stejně dobří.

Poklekli a modlili se za uzdravení milovaných žen. Nebyli zvyklí se modlit, ale tolik si přáli uzdravení, že jejich modlitba byla opravdu vroucí. Když vzhlédli, stál před nimi muž. Žádný z nich ho později nedovedl popsat, v onom okamžiku vycítili, že se do lesa hodí, jako by tam byl doma. Uvěřili jeho slovům, jako se věří kapitánovi na lodi, rolníkovi na jeho polích a fořtovi v lese. Ta slova zněla: „Bůh vaši modlitbu vyslyšel.“

Vděčně ho chtěli obejmout, ale něco v jeho pohledu je zadrželo. „Vaše modlitba však přišla příliš pozdě,“ pokračoval neznámý, „právě je asi zastihla smrt.“

V zoufalství sklonili hlavy.

„Bůh vaši modlitbu vyslyšel,“ opakoval muž. Vzhlédli, ale nerozuměli mu. „Bůh je mocný,“ řekl. „Smrti nelze vzít to, co již jednou má, vy si ale smíte podržet tu, kterou milujete. Bůh vás nyní staví před volbu. Smrt musí dostat své – a vy si přece můžete to vaše podržet. Jestliže si zvolíte, aby si smrt vzala tělo mladé ženy, bude potom žít takovým způsobem ve vaši duši, že mezi vámi a jí nebude mezery. Bude v každé z vašich myšlenek, takže nebudete vědět, náležejí-li jí nebo vám, a při této volbě budete s ní tak úzce sjednoceni, že se budete sami sebe tázat, je-li to ona, která dosud žije, nebo jste-li vy již mrtví.

Můžete také volit uzdravení jejího těla. Pak smrt ustoupí a ona bude zase jako tehdy, když jste si dali slovo. Vaše láska ale již neporoste. Tuto možnost si bere smrt místo jejího těla. Nyní volte!“

Řekl jsem, že oba mladí muži byli stejně dobří, žádný se nemusel před druhým za nic stydět. Ale nějaký rozdíl mezi nimi přece jen byl. V jednom byl věčný život v polodřímotě, v druhém jako u někoho, kdo není ještě zcela probuzen, ale přece ví, že je den. A volba ho probudila. Řekl:

„Volím to první.“

A muž řekl: „Tedy jste pro celou věčnost jednotou, růst jednoho je růstem druhého a je dvojitý, neboť růst jednoho se přidává k růstu druhého. Až přijdeš domů, bude její tělo ležet studené a ztuhlé pod rukou smrti.“

Tu druhý z přátel zakryl svou tvář rukama a zvolal: „To nemohu“ Musím si ji podržet takovou, jakou byla v prvním dni mojí lásky. Jen po tom toužím.“

„Žije,“ řekl muž, „a v několika málo dnech bude zdráva jako v onom dni, kdy jsi poprvé uviděl, jak je láskyhodná.“

Oba mladí muži se na sebe podívali a jeden ze srdce litoval druhého, neboť oba byli dobří a byli přáteli. Když se znovu chtěli obrátit k muži, byl pryč. Tázali se sama sebe, nebyl-li to celé pouhý sen a spěchali domů.

Jedna ze sester byla mrtvá. U lůžka druhé stál lékař a říkal: „Uzdraví se.“ A tak se stalo – vzali se a žili několik let v radostné zamilovanosti, jak tomu bývá zde na zemi u mladých manželství.

Víte ale, jací my lidé jsme. Tu a tam unikne člověku mrzutý zvuk hlasu nebo zlé, nerozvážné slovo. Je to sice nepatné, ale přece je to podobné semenům čertova blatouchu, která zapadnou do trávníku. Rozšíří se jako zlé návyky v člověku. Nakonec celý trávník sestává jen z čertových blatouchů. Můžete to pozorovat všude.

Onen muž a jeho žena žili příliš těsně vedle sebe a příliš často si šli na nervy. A to, že se vzájemně potřebují, nic na věci nemění. Nejsou již mladí, zamilovanost je dávno přešla. Váže je pouze zvyk a špatné návyky. Konečně jeden umře a druhý osvobozeně vydechne. Dříve než uplyne rok, vidí, že se mu ulehčilo.

Tak se vedlo i těmto dvěma. Ona zemřela – sice trochu pozdě, ale přece dostatečně včas, aby on mohl v klidu strávit ještě několik příjemných let. Denně měli mezi sebou tolik rozmíšek, že mu byla nepříjemná už i myšlenka na ni. Nakonec překonal vzpomínku tak dokonale, že na ni úplně zapomněl. To byl již starý a vrásčitý.

Druhý se udržel mladý. Bylo mu již hodně let, vlasy mu zešedivěly, ale jeho oči zářily jako právě probuzené jitro. Když ho člověk potkal, měl dojem, jako by potkal jaro.

Jednoho dne, mnoho let po smrti ženy, se oba přátelé setkali.

„Ty záříš štěstím,“ řekl vdovec, „září nad tebou jako gloriola.“

Druhý odpověděl: „Není to nic zvláštního, je totiž větší, než mohu unést.“

„A co pokládáš za své největší štěstí?“ ptal se přítel.

Druhý odpověděl bez váhání: „Že jsem byl láskou osvobozen od svého já.“

Tu se přítel pohřížil v hluboké zamyšlení a přiznal si: Nejvíce osvobozen jsem se cítil po smrti své ženy. Jak ubohé je moje štěstí a můj život oproti jeho. Nemohl snést pohled svého šťastného přítele a raději odešel.

Na životě těchto dvou, z nichž jeden byl stejně dobrý jako druhý, poznáte rozdíl mezi věčností, která spí, a tou, která ví, že je den, a proto se rozhodnuta probudí.