Ani jak jsme říkali minule, že se dá porazit strom lpění? Škoda. Kdyby sis to opravdu vyzkoušel, dal bys mi za pravdu v jedné věci: Znamená to definitivní konec pochybností o cestě Tam. Kdyby ti pomohlo dát na autority, dočetl by ses o tom i v buddhistických spisech.

Že mohou ustat pochybnosti? Nadobro? A jak?

Samočinně. Není pro ně důvod. Není tu nikdo, kdo by je vytvářel a křečovitě se jich držel. Není, protože tu není žádné pevné já.

Nerozumím, nechápu, vždyť to přece nejde! Copak se dá nebýt a být zároveň? Když tu nebudu já, kdo tu bude s tebou mluvit?

Hmmm… Je to pěkný oříšek na pochopení. Ale nenech si vnutit cizí názor, to ne. Ono je vlastně o moc těžší správně si vyložit slova druhého než jednoduše svolit, aby se to stalo i tobě, a pak to vědět sám od sebe. Přesto ti zkusím dát jedno přirovnání, jak to s tím naším já je. Hrál jsi někdy šachy?

Když jsem byl kluk.

To stačí. Na to přirovnání. Tak si představ, že máš černé figurky a že přichází konec partie. Černý je v šachu vždycky v nevýhodě, začíná až po tahu bílého, a tak se musí bránit. Ten bílý hrál ale skvěle a nenechal tě přejít do útoku. Prohráváš. Zbylo ti jen pár figur a uprostřed nich, pečlivě střežen, stojí tvůj černý král. Hlavní figura. Pravidla šachu jsou jasná: všechny figury, každičký tah, každá tvoje myšlenka slouží jen k tomu, jak toho černého krále ubránit. I za cenu jakýchkoli obětí. Je to sice jen figurka, malý kousek dřeva, ale v té chvíli je to pro tebe to nejdůležitější na světě.

Ten černý král, to je jako moje já?

Ano. Jenže do úplného matu nebo vybití všech figurek, tak hrají jen začátečníci. Mistr, ten si své postavení přizná a včas uzná vítězství protihráče. Neskrývá si, že ten jeho černý král už nemá šanci přežít.

A co jsi mi tím chtěl ukázat?

To teď přijde: Vzdá se. V tom okamžiku se z toho černého krále stane docela obyčejná figurka, a kdo nezná šachy, ten ji třeba ani nerozezná od dámy nebo střelce – uloží se do krabičky s ostatními figurkami a počká si tam na další hru. Ta výjimečnost, obrovská důležitost, ta byla dána pouze rolí, a ne tím, že je to černý kousek dřeva. Kdybys krále ztratil a dal místo něj třeba sušenou švestku, mohl bys hrát taky. Je to zakleté v té výjimečné roli, že se v ní pevně věří. Pak toho krále, tu scvrklou švestku, budeš zase bránit hlava nehlava.
Než toho nechám. Než tu bitvu o své já vzdám. Aha. A co se pak stane?

Opustíš představu, že TY bys mohl někdy něco vyhrát. Sice jsi do toho dal všechno, dokonce ses považoval sám za tu malou černou figurku, jenže tvůj protihráč, ten Neznámý Bílý, kdysi dávno udělal první tah a hraje naprosto dokonale. To se opravdu nedá vyhrát. A tak tu figurku konečně pustíš. Ty sám přece nejsi černým králem. Je to pouze vypůjčená role v úžasné a strhující „Hře na tento svět“. A jak ti to dojde, najednou jsi Tam.

Ale jak se vůbec přesvědčíš, že Tam opravdu jsi? Víš, to jsou ty moje… promiň… pochybnosti.

Zpočátku – první chvíle – je to něco jako překvapení, ale to jen tak na okraj. To se o tom ví. A pak už se o tom zase více méně neví, jenom to „já“ už nemá své nesmyslné výsadní postavení. Je to kouzelná hra – „toto zde si hraje se sebou samým a nic dalšího není třeba“.

A kdyby se o tom přece chtělo aspoň trochu vědět? Potvrdit si to. Aspoň malinko.

To se musí jakoby šlápnout vedle a na chvíli si představit, jak je to špatně, a jaksi „vlézt do toho“, zapomenout se v tom. Zase toho černého krále chytit do ruky. A pak si znovu vzpomenout a nechat to jít správně.

To snad ne! Ty tvrdíš, že aby sis mohl potvrdit, že jsi Tam, tak to musíš nějak pokazit?

Přesně tak. Představ si, že po řadu generací bude mír. A jednou někoho napadne: „A je vlastně vůbec mír? Jak se to pozná?“ Začne pochybovat. Stejně jako ty. Jenže v tu chvíli to nemá s čím srovnat – lidé si v klidu žijí a je jim dobře. Počkejme… nenamlouvají si to? Nebojují v sobě vevnitř? A bude do toho tak dlouho šťourat, až se někdo naštve a pošle ho do háje. A on mu dá pár facek. A ten zas druhý den založí politickou stranu na ochranu slušných lidí, která o rok později uchopí moc. Jenže ostatní je nebudou mít rádi a svrhnou je. A začne se střílet. Najednou bude moc neštěstí a poteče krev. Nakonec se ten první chytí za hlavu a vykřikne: „Proboha, vždyť to byla pravda, on opravdu BYL mír!“ Ale ten už dávno není, ten jenom byl. A s bytím Tam to máš úplně stejně. Máš-li pochybnosti, pokazíš to, a pak to víš. Jenže co? Že je to pryč.

A to je nutné?

To je přírodní zákon. Abys měl co pozorovat, musí tu být změna. Jenže každá změna vždycky něco stojí. Musíš obětovat trochu svobody. Když už to umíš, vystačíš jen s nepatrným porušením původní dokonalosti. Žádná válka, pošle se jenom drobná diplomatická nóta. Přesně jen tolik, aby tě to upozornilo: „Petře, tady už jsi šlápl na cizí území. Ještě krok a už by ses nemusel dostat nazpátek.“ Zaznamenáš to a necháš to, aby tě to vrátilo tam, kde už zase nic nepoznáš. Tam, kde je všechno správně. K tobě domů.

To dává smysl, ale PROČ to vůbec záměrně kazit? Je to k něčemu dobré?

Je. Jak by ses jinak naučil, kde jsi ještě doma? Zkusíš tedy udělat malý krok ze dveří a pokud NEZAZNAMENÁŠ žádnou změnu, tak to ukazuje, že ses před tím bohužel někde zapomněl. Že nemáš odkud spadnout, protože už dávno sedíš na zemi a mačkáš si bouli na hlavě.
Je to tak – jak nemáš teď co trochu pokazit, tak je to už všechno dávno pokažené pořádně. Už zase svíráš v ruce tu svou figurku a bojíš se o ni! Znovu si myslíš, že by to bez tebe na světě nešlo.

Ale vždyť jsi předtím dobře věděl, jak je to správně…

Věděl… To je ti v tu chvíli k ničemu. Protože kdy a jak se o to přijde, toho si vůbec nevšimneš. To se nedá, v zapomnění není nikdo, kdo by o sobě věděl. Ani si nemůžeš najmout nějakého policajta, aby ti pak podal zprávu. Zkrátka ti to uteklo. Na něco ses přilepil, k něčemu ses připoutal.

A co potom?

Potom je potřeba si znovu uvědomit, že to „já“ opravdu, ale vážně, bez výjimky, není nic než myšlenka, že se sice už opět stalo středem světa, ale že je to zase jen pouhý omyl. Starý zvyk tak myslet. Tak se rozhodneš opustit ho a řekneš „Staň se“.

Jako „Amen“.

Ano. A pak to bude znovu správně. Šach, mat, šach, mat… a tak pořád, dokud se ti ta figurka v ruce mění z ohroženého krále v kousek bezcenného dřeva a zase nazpátek. Vlastně… dokud ti to tak připadá.

Připadá? Jak to… Přece buď JSI v pravdě nebo JSI v omylu, tak jaké pak „připadá“…

Připadá! Skutečně jen připadá. Nic víc… Protože časem uznáš, že jakékoli potvrzení – i sebenepatrnějším poškozením dokonalosti – bylo zase jen součástí hry. Dokonce i tohle málo totiž stačilo tvému černému králi na elegantní vyklouznutí, a to z původních sobeckých pravidel „JÁ vyhrávám nebo JÁ prohrávám“ do nových méně průhledných, jakoby neosobních pravidel „BYLO se Tam nebo NEBYLO se Tam.“ A hrálo se vesele dál…
Byla to taková malinká klička navíc. Jenže jak tohle jednou uznáš, už nemáš kam couvnout. Kruh se ti uzavře úplně.

To jsi pak pořád… Tam?

Ano. Za tu cenu, že už si to NIKDY nepotvrdíš! Dokonce i kdybys to zkoušel jakkoli ošálit – jasně vidíš, že tu není ani jediné políčko na šachovnici, kam by se ještě dalo uhnout. Dostal jsi mat, a to sám od sebe. Tentokrát jsi totiž nevzdal pouhou jednu partii, ale prohlédl jsi CELOU hru a tím jsi zrušil její pravidla.

To by byla nádhera… Že bych pak přestal pochybovat nadobro? To se ovšem ptám jen tak teoreticky. Zatím se spoustou věcí samozřejmě nesouhlasím.

To vůbec nevadí. Hlavní je poznání, že „já“ je pouze role a nic pevného. To je první a zásadní krok na cestě Tam. Jak jsme již řekli, způsobí i zánik tvých pochybností o cestě Tam a jejím cíli. Ale nic víc. Můžeš si klidně dál pochybovat, zda se dá chodit po vodě nebo zda bude konec světa.

A ty to snad sám víš?

Ne… Proč?

To jsi mě, Petře, uklidnil. To zase takový skeptik nejsem. Že bych to přece jen zkusil? Jak jsi to říkal, že je to jen vypůjčená role… To „já“. Budu si toho všímat.

Všímat, všímat a zase všímat. To je přesně ono. To se hodí právě na tebe. Nemusíš příliš věřit, ale o to víc si všímat. Pozorně a laskavě. To je kouzlo pro tebe. A máš vyhráno.

Vyhráno? Ale vždyť jsem měl… prohrát! Nechat si dát mat… Tomu mému černému králi.

Promiň. Říkali jsme všímat. Občas máš totiž také bílé figurky.