Představte si nějakého těstovitého člověka obaleného tukem. To se může stát vaší mysli – ztěstovatí, pokryje se vrstvami tuku, až otupí a zleniví natolik, že přestane myslet, pozorovat, objevovat a zkoumat. Ztratí bdělost, čilost i pružnost a zkrátka a dobře usne. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, že takovou mysl má téměř každý: těžkopádnou, spící, chráněnou vrstvami tuku, odmítající nechat se vyrušit či pobízet k bdělosti.

Co jsou ty vrstvy? Každé přesvědčení, které máte, každý váš závěr ohledně lidí a věcí, každý zvyk a všechno, na čem lpíte. V letech, kdy jste se utvářeli, vám měl někdo pomoci seškrábnout tyto vrstvy a osvobodit mysl. Místo toho vás vaše kultura a společnost, které právě tyto vrstvy na vaši mysl naložily, vychovávala tak, abyste si jich ani nevšimli, zavřeli oči a nechali druhé lidi – odborníky: politiky, kulturní a náboženské činitele – aby mysleli za vás. Jste tedy zatíženi břemenem nikdy nezpochybněné, nepřezkoumané autority a tradice.

Prozkoumejme tyhle vrstvy jednu po druhé. Nejdříve vaše přesvědčení. Ať už žijete svůj život jako komunista nebo jako kapitalista, jako muslim nebo jako žid, žijete předpojatý život plný předsudků; mezi vámi a Skutečností je bariéra, vrstva tuku, protože už Ji nevidíte a nedotýkáte se Jí přímo.

Druhá vrstva: vaše představy. Pokud si o někom utvoříte nějakou představu, pak už nemáte rádi toho člověka, ale svou vlastní představu o něm. Vidíte ho něco dělat, něco říkat či se určitým způsobem zachovat, a už ho opatřujete nálepkou: ta je hloupá, ten je pomalý, ten je krutý, ta je moc milá, atd. Vytvořili jste si tedy clonu, vrstvu tuku mezi vámi a tím člověkem, neboť až se s ním příště setkáte, budete se na něj dívat skrz tu utvořenou představu, i když už se mezitím změnil. Ohlédněte se a všimněte si, že jste to tak udělali téměř s každým, koho znáte.

Třetí vrstva: zvyky. Zvyk je pro lidský život nezbytný. Jak bychom mohli chodit nebo mluvit nebo řídit auto, aniž bychom se přitom nespoléhali na zvyk. Ale zvyky je nutné užívat jen na záležitosti mechanické – ne na lásku či na dívání se kolem sebe. Kdo by chtěl být milován ze zvyku? Už jste někdy seděli na skalnatém břehu či pláži, fascinováni majestátností a záhadností moře? Rybář se na moře dívá každý den a té velkoleposti si nevšimne. Jak to? Otupující efekt té vrstvy tuku, zvané zvyk. Vytvořili jste si utkvělé představy o všech věcech, které vídáte, a když se s nimi dostanete do styku, nevidíte už je, v celé té jejich měnící se novosti, ale tu pořád stejně nezajímavou, neprodyšnou, nudnou představu, vytvořenou ze zvyku. A takhle zacházíte s lidmi i s věcmi, takhle se s nimi setkáváte: žádná svěžest, žádná novost, jen ten stejně mdlý, všední (nudný) styl, vycházející ze zvyku. Nejste schopní se dívat jiným, více tvůrčím způsobem, protože s vytvořeným stereotypem pro styk s lidmi a věcmi si mysl prostě přepojíte na automatického pilota a dřímáte.

Čtvrtá vrstva: vaše lpění a strach. Tuto vrstvu lze vidět nejsnáze. Opatřete každou osobu i věc nátěrem lpění a strachu (a tedy nelibosti) – a v tom okamžiku přestanete tu věc či bytost vidět takové, jaké opravdu jsou. Jen si vzpomeňte na někoho, koho nemáte rádi, koho se bojíte či na kom lpíte, a uvidíte, že jsou tato slova pravdivá.

Už vidíte, že se nacházíte ve vězení, vytvořeném přesvědčeními a tradicemi vaší společnosti, a představami, předsudky, lpěním a strachem vycházejícími z vašich zkušeností? Jedna stěna za druhou obklopuje vaši vězeňskou celu tak, že se zdá téměř nemožné, že z byste ní kdy unikli a dotkli se toho bohatství života a lásky a svobody, které leží vně vaší věznící pevnosti. A přitom to není úkol nemožný, je přímo snadný a radostný. Co dělat, abyste unikli? Čtyři věci: zaprvé, uvědomte si, že jste obklopeni stěnami vězení a že jste svou mysl uložili ke spánku. Většinu lidí tahle skutečnost vůbec ani nenapadne, a tak žijí a umírají jako vězni. Většina lidí se prostě adaptuje, přizpůsobí se vězeňskému životu. Z několika málo se stanou reformátoři, bojují za lepší životní podmínky ve vězení, lepší osvětlení, popř. lepší větrání. Jen z hrstky lidí se pak stanou vzbouřenci, povstalci, kteří z vězení uniknou. Přijdete-li tedy na to, že jste mezi vězeňskými stěnami, můžete se stát jen vzbouřencem.

Zadruhé, přemýšlejte o těch stěnách, celé hodiny pozorujte své myšlení, zvyky, lpění a obavy bez jakéhokoli hodnocení či odsuzování. Dívejte se na ně a ony se rozpadnou.

Zatřetí, po jistou dobu pozorujte věci a lidi kolem sebe. Podívejte se, ale opravdu se dívejte, tak jako kdyby to bylo poprvé, na tvář přítele, na list stromu, na strom, na ptáka v letu, na chování a manýrismus lidí kolem vás. Poctivě se podívejte a snad je uvidíte nově, takové, jací jsou, bez toho otupujícího a ohlupujícího účinku vašich představ a myšlenkových stereotypů.

Čtvrtý a nejdůležitější krok: v klidu se usaďte a pozorujte, jak vaše mysl pracuje. Neustále vytváří myšlenky, názory a reakce. Sledujte to všechno v dlouhých časových úsecích, tak jako kdybyste pozorovali říční proud, nebo i film. Brzy shledáte, že je to ještě mnohem poutavější než kterákoli řeka, než kterýkoli film. A mnohem více oživující a osvobozující. Nakonec, můžete o sobě vůbec říct, že žijete, když si ani nejste vědomi svých vlastních myšlenek a ovlivnění? Nevědomý život, říká se, nestojí ani za to žít. Nedá se vlastně ani nazvat životem; je to existence robota, spánek, bezvědomí, smrt, a přesto to lidé nazývají lidským životem.

Takže se mějte na pozoru: pozorujte, zpochybňujte, zkoumejte a vaše mysl obživne, zbaví se tuku a bude čilá, bdělá a bystrá. Vězeňské stěny se začnou rozpadat, až v chrámu nezůstane kámen na kameni a vy budete obdařeni ničím nezkaleným viděním věcí v jejich skutečné podobě, přímým prožíváním Skutečnosti.

Ukázka z knihy

Anthony de Mello „Cesta k lásce“, vydalo nakladatelství CESTA